Internetem v posledních dnech otřásá nejnovější klip slavné skupiny Rammstein, který zachycuje celou historii a současnost Německa, přičemž se nevyhýbá ani etapám, na něž by Němci (i ostatní) raději zapomněli.

Klip je to naprosto geniální a má tolik vrstev, až přechází zrak. V devítiminutovém videu ukryla kapela, která je známá tím, že se nebojí ukázat i věci, které se v pokrytecky korektní západní společnosti neukazují, veškerou tragédii německého národa, jenž vždycky tak nadějně začne, a pak stejně všechno zkazí.

Nejde však jenom o Německo, ale o celou euroatlantickou civilizaci, jejíž součástí jsme i my Češi. S trochou nadsázky se dá říct, že když je Německo coby největší evropský hráč rozumné, daří se i nám, a když rozum ztratí, negativně to zasáhne celý kontinent.

Celé monumentální dílo, které režíroval Specter Berlin, vlastním jménem Eric Remberg, spoluzakladatel slavného hiphopového labelu Aggro, začíná záběrem na potemnělý Teutoburský les v Dolním Sasku a Severním Porýní-Vestfálsku, kde došlo 9. září 9. roku našeho letopočtu k velké bitvě mezi germánskými kmeny a třemi římskými legiemi. Legie byly nakonec rozdrceny, což pro do té doby neporazitelný Řím znamenalo potupnou porážku.

Přestože se ale jednalo o dosud největší římskou porážku, Římané to nevzdali a roku 14 poslali do severní Germánie padesátitisícovou armádu podporovanou námořními jednotkami. Avšak sjednocení Germáni se ubránili. Historik Tacitus napsal, že římské zvláštní průzkumné jednotky pod velením vojevůdce Germanica byly první, kdo objevily dějiště bitvy: „Nalezli kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech. Tyto pohřbili, jako by to byli jejich příbuzní, jejich vlastní krev.“

Jenže celým klipem zároveň postupuje mýtická postava Germánie, kterou hraje německá herečka afrického původu Ruby Commey. Bystřejší divák si všimne I podoby s dneškem. Zvlášť když Germánie drží v ruce uříznutou hlavu Arminia, německého velitele z Teutoburského lesa, který umožnil existenci Německa porážkou Římanů, a křičí u toho „Německo“. Takhle bude vypadat nové Německo?

Přesto jednu z nejdůležitějších částí klipu, týkající se současné situace v Německu, mainstreamová a levicová média, která o klipu jako o „skandálu“ píší, taktně vynechávají nebo nemístně překrucují, pakliže o klipu vůbec informují.

„Současnost se do klipu promítá jen okrajově – nejvýrazněji se ohlašuje kamenným pohledem Karla Marxe z památníku ve městě Chemnitz. Právě zde loni došlo k eskalaci napětí, které vyvolala uprchlická krize, a střetů dvou současných společenských tendencí – nacionálně-ultrapravicového tábora v čele s Alternative für Deutschland s antifašistickými iniciativami a zastánci otevřené evropské společnosti. Obsazením Ruby Commey do role mýtické Germánie se Rammstein, jejichž kořeny sahají k anarchistické scéně bývalého východního Německa, vyjadřují k vyprázdněnosti etnicky vymezeného národa ve světě, kde příslušnosti k určité biologicky podmíněné skupině přestává dávat smysl. Ve světě střetu a míšení kultur už tato myšlenka národa neodpovídá realitě,“ dokázal vyplodit například levicový A2larm. I ostatní se schovávají za historii, multikulturalismus a migraci se úzkostlivě vyhýbají – právě tato symbolika je zde ale klíčová. V klipu kapely Rammstein nejde o historii, ale o současnost – historie ji pomáhá pouze lépe pochopit.

Přes všechny násilné etapy, pálení knih nacisty, německé podsvětí na začátku 20. století, upalování čarodějnic, církevní představitele brodící se hejnem krys, ale hodující na těle Germánie jsou nejsilnějšími momenty průřezu německou historií dva – záběry z koncentračního tábora a to, jak to s Německem dopadlo a dopadne.

Největší kontroverzi logicky vzbuzuje scéna, kdy čtyři členové kapely mají být pověšeni v koncentráku, jemuž šéfuje zmíněná černošská herečka. Všichni mají vězeňské mundury; jeden je označen růžovým trojúhelníkem jako homosexuál, druhý žlutou hvězdou jako Žid a další červenou hvězdou jako politický vězeň.

I když jde o nedílnou součást dějin, ozvaly se již s kritikou různé židovské spolky i izraelská ambasáda, a volají po jeho zákazu. „Arogantní. Nadřazené. Obsadit. Vzdát se. Překvapit. Zaútočit. Deutschland, Deutschland, über allen…“ zpívá Till Lindemann a na pozadí běží příslušné momenty z německé minulosti.

Pozoruhodné je, že se ale všichni kritici a recenzenti taktně vyhýbají poslední pasáži, která je přitom z celého poselství klipu nejdůležitější, protože popisuje nejen skutečnost, ale předjímá blízkou budoucnost.

Hned po scéně v koncentračním táboře následuje záběr na upadlý německý národ, potažmo celou bílou civilizaci, která se snaží vzdorovat černošské vůdkyni, ale moc jí to nejde. Zženštilí bílí muži namalovaní jako ženy, homosexuálové a transsexuálové, narkomani a zbytek vzdorujících míří ke vzpouře, ale ta je velmi snadno potlačena, protože černá vůdkyně vládne pevnou rukou a na její straně je i policie a armáda. Na zvrat už je pozdě.

V celé své zkáze je zde vyobrazena dnešní Nová Europa, které vládne Černá Germánie, jež velmi brzy otěhotní. A co se jí narodí? Jak noví občané se rodí psi. Tento symbol lze vykládat různě, ale tady to vypadá na válečné psy. Ať si každý zbytek rovnice dosadí sám.

Nejděsivější na klipu je jeho závěr, kdy se černá vůdkyně Německa zjevuje jako anděl pomsty s roztaženými křídly. Slabí bílí muži před ní klečí na čtyřech a klaní se jí. Toto poselství tam může nevidět jenom naiva nebo člověk, který je ze státních peněz nebo z neziskovek placen za to, aby to neviděl, jinak si tuto selektivní slepotu vysvětlit nelze.

Otázka zní: Bude klip, který má za týden již 29 000 000 zhlédnutí, opravdu zakázán, jak volají některé organizace? Nebo bude jen mediálně interpretován v duchu, že jde o průřez německou historií a o současnosti se tam vůbec nemluví? Část populace je stále silně ovlivněna autoritami a slepě následují vše, co se jim řekne, a tak jsou možné obě varianty. Podívejte se na klip, dokud můžete. Na internetu najdete i české titulky. Zatím. Ať víte, do čeho jdeme…

Pokud se Vám moje práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího. 

Milan Vidlák, časopis Šifra