Sputnik: 53minutový snímek Pryč z EU byl uveřejněn na Youtubu koncem března a již získal kolem 115 tisíc zhlédnutí. Film byl natočen režisérem a scénáristou Stanislavem Brunclíkem.  Jak vznikla vaše spolupráce na tomto projektu? Byl jste i autorem filmového scénáře?

Matějka: Pan Stanislav Brunclík nám byl doporučen jako člověk, který se nebojí. Neohne se pod tlakem a netrpí autocenzurou, která by ho nutila k mlčení, když chce a má co říct. V tom nejlepším slova smyslu kašle na to, co si o něm ostatní myslí a říkají. A přesně taková pozice byla naprostou nutností pro natočení filmu Pryč z EU v době, kdy proti nám stojí tisíce eurounijních jednostranných propagandistických mediálních děl. Já jsem byl otcem myšlenky něco takového natočit pro dnešní i příští generace. Producentem se stala nezisková organizace Centrum nezávislosti České republiky, které jsem předsedou a která nečerpá žádné peníze z veřejných rozpočtů. Scénář a provedení jsme nechali zcela na panu Brunclíkovi.

Sputnik: Na základě čeho jste si vybírali řečníky pro tento film? Všech pět lidí má negativní postoj vůči EU. Vaši kritici vám na stránkách manipulatori.cz vyčítají, že nebyl představen žádný opačný názor. Co byste k tomu řekl?

Matějka: No samozřejmě, že jsme chtěli představit lidi napříč sociálními vrstvami a jejich negativní postoj k EU. Vždyť se podívejte na druhou stranu. Už jste někdy v propagačních videích EU viděli, že by lidé jako jsme my dostali někdy prostor? Že by nás někdy zvali do férových debat? Že by někdy připustili přímou konfrontaci a skutečnou argumentaci? Nikdy! A to si to všechno musíme platit ze svých daní. Chápete? My si musíme ze svých daní platit eurounijní propagandu proti nám samotným, kteří chceme z EU odejít. To je naprosto zvrácené. Takže ano, chtěli jsme konečně ukázat, že existují lidé napříč společností, kteří to vidí jinak. Proč? Protože to ještě nikdy nikdo neudělal. Protože ve společnosti to téma rezonuje a podle všech průzkumů je polovina lidí v České republice s EU nespokojena. (Poznámka redakce: Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zjistil, že 28 procent dotázaných si myslí, že by v Česku mělo být vyhlášeno referendum o odchodu z Evropské unie, 55 procent dané hlasování nechce. Podle porálu lidovky.cz, pokud by referendum v Česku proběhlo, pro setrvání v EU by hlasovalo 51 procent účastníků průzkumu a 20 procent by bylo proti.) Někdo jim musel ukázat, že v tom nejsou sami. Zaslouží si to. Na rozdíl od eurounijní jednostranné propagandy za peníze všech daňových poplatníků jsme však film produkovali z dobrovolných darů lidí a firem.

Sputnik: Ve filmu říkáte: „To co máme v Evropě, v EU, je centrální plánování, to není trh. To je jednotný trh, jednotná pravidla pro všechny stejná, centrální plánování. Centrální plánování zemědělství a produkce, centrální plánování výrobků, kvóty na neskutečné věci.“ Mohl byste uvést konkrétní rysy centrálního plánování v Evropské unii a v čem se projevují?

Matějka: Za éry, která skončila před třiceti lety, jsme měli státní plánovací komisi. Ta určovala, co má který podnik vyrábět a kde nakupovat zdroje. Dnešní Evropská unie na to jde trochu jinak. Stanovuje požadavky na výrobky tak, aby vyhovovaly velkým producentům v Evropské unii, tedy těm, kteří si mohou dovolit, aby jejich lobbisté ovlivňovali členy komisí určující tyto standardy. Doplácejí na to nejen zahraniční výrobci a menší výrobci z Evropské unie, ale především spotřebitelé. V oblasti zemědělství jde zas o kvóty navázané na dovozní cla. Tím se vnitřní trh odděluje od trhu celosvětového. Dalším významným prvkem je dotační systém. Tím, kdo určuje ceny, a tedy co spotřebitelé vyžadují, není jen poptávka a nabídka, ale ve velké míře vrchnostenské rozhodnutí o zákazu něčeho (např. prostřednictvím „technických požadavků na výrobky“) nebo umělá podpora nějakého druhu zboží, služeb nebo poskytovatele. Jde o formu centrálního plánování kombinací příkazů a přerozdělování peněz.

Do jisté míry jsme něco podobného měli i bez Evropské unie, ale po roce 1989 rozhodně ne v takovém měřítku. Proces přechodu ke svobodnému trhu, který se podařilo v 90. letech nastartovat, byl zastaven a nyní se vracíme zpět k plánovanému hospodářství. A kdo to platí? Vždy obyčejní lidé, ať už v roli daňových poplatníků, kteří platí nejen dotace, ale i přerozdělující úřady, nebo v roli spotřebitelů, kdy platí omezení soutěže ve zbytečně vyšší ceně výrobků a služeb.

Sputnik: Vyslovil jste negativní postoj vůči dotacím EU, které jsou podle vás hlavním propagačním materiálem EU. Máte důkazy o dotacích EU, které byly špatně nebo nepatřičně využité?

Matějka: Dotace z EU jsou samy o sobě zlem. Jde o princip, který jsem ve filmu popsal. Jeden z mých synů jednou na dotaz babičky ve věci dotací odpověděl, že EU bere peníze všem a dává je jen některým. Dotace ničí skutečný trh. Ničí firmy, které si nemohou či nechtějí vzít dotace, ale ze svých daní musí ve stejném oboru platit svojí konkurenci proti sobě. Slouží pro nakupování hlasů voličů na všech úrovních voleb, od komunálních až po parlamentní, kdy politici slibují lidem stavby všeho možného a jim nedojde, že ty peníze musí nejdřív někomu vzít.

Zakázky z dotací jsou až několikanásobně předražené, než kdyby byly realizovány v soukromoprávním prostředí nebo si to lidé stavěli za svoje. Vznikají projekty ne podle jejich skutečné potřeby, nýbrž podle vypsaných dotačních titulů. Neziskové organizace ohýbají své zakladatelské listiny, když už z dotací není podporován jejich původní účel, jen aby dosáhly na cizí peníze znovu. Není třeba vybírat nějaké ukázky. Jde o princip. Samostatnou kapitolou je, že v České republice končí jako dotace peníze z daní lidí v jiných státech a jejich nových státních dluhů – tedy kromě toho, že část je naše vlastní, kterou jsme do EU před tím poslali. A přitom řada těch států je na tom hůře než my v oblasti veřejných financí, školství, zdravotnictví, nezaměstnanosti nebo vnitřní bezpečnosti.

Sputnik: Článek na webu manipulatori.cz uvádí, že údaje o rozpočtu na propagaci EU se pravděpodobně zakládají na falešné zprávě z roku 2015, kdy euroskeptická skupina Business for Britain zveřejnila informace o propagačním rozpočtu EU v hodnotě 3,9 miliardy eur. Autoři článku tvrdí, že se jedná o vymyšlené číslo, jelikož pouze část peněz se k tomuto účelu dostane a nepřesáhne 2,3 miliardy eur. Jak byste toto obvinění okomentoval?

Matějka: Podle článku The Daily Telegraph z 11. srpna 2015 mělo jít o 3,1 miliardy euro. V každém případě, i kdyby šlo „jen“ o 2,3 miliardy euro, je nutné připočítat i výdaje, které nelze s rozumnými náklady spočítat, protože jsou skryté v položkách jednotlivých projektů. Typicky jde o „pravidla publicity“, která bývají povinnou součástí financovaných projektů. Výstupy z dotací EU podporovaných projektů musejí zahrnovat hlavičkové papíry s uvedením „vlajky EU“, název programu a například textu „Šance pro Váš rozvoj“ (to bylo povinně uveřejňované heslo u programů Integrovaného operačního programu). Logo s hvězdičkami na modrém pozadí přitom z pohledu České republiky není vlajkou Evropské unie, protože Česká republika se nepřipojila k 52. deklaraci připojené k Lisabonské smlouvě, kterou některé členské státy Evropské unie prohlašují, že mimo jiné žluté hvězdičky na modrém poli považují za vlajku jako symbol Evropské unie. Povinné zveřejňování skutečnosti, že peníze byly poskytnuté z fondů EU s uvedením loga této organizace, je tedy také výdajem na propagaci Evropské unie. Takových propagačních předmětů jsou spousty. Hlavičkové papíry, propisky, plakety, různé upomínkové předměty a samozřejmě internetová propagace. U každého projektu.

Sputnik: Ve filmu zmiňujete mnohastránkový dokument, který údajně ležel v Bruselu od roku 2010. V dokumentu, kterému říkáte neoficiální, byly uvedené počty uprchlíků, cesty, trasy a destinace, včetně návrhů politických řešení a možných reakcí jednotlivých států. Bylo by možné existenci tohoto dokumentu potvrdit? Jaká řešení migrační krize byste navrhnul?

Matějka: Jde o dokument Generálního ředitelství pro vnitřní věci, které se dnes nazývá Generální ředitelství pro migraci a vnitřní věci. Jde o závěrečnou zprávu Studie proveditelnosti vytvoření mechanismu pro přemisťování příjemců mezinárodní ochrany z července 2010. Dokument samozřejmě pracoval s daty známými v té době, například ze zkušenosti Francie s migranty ze Súdánu, z obavy, že přislíbení přemístění migrantů z Malty, která je k Africe blízko, by mohlo pobídnout masu lidí k další migraci. V dokumentu jsou uvedené dvě varianty přemisťovacího mechanismu, jedna varianta jako trvalý mechanismus a druhá jako ad-hoc jednorázový mechanismus. Evropská komise i díky této studii vyhodnotila, jak budou zástupci členských států reagovat v kontextu s pravidly tzv. Dublin II, ve skutečnosti Nařízení Rady č. 343/2003. V dokumentu lze také najít velmi odvážnou tabulku, která z několika faktorů u jednotlivých států odhaduje kapacitu těchto států. Pro desetimilionovou Českou republiku jim vyšla kapacita 68,5 milionu lidí. Pro celou půlmiliardovou Evropskou unii potom 3,8 miliardy obyvatel. Děsivá čísla.

Pokud jde o řešení migrační krize, je nutné přiznat si pravdu a odstranit nejen samotné příčiny migrace i zcela chybnou argumentaci. Z mého pohledu jde především o zajištění svrchovanosti České republiky ve věci stanovení imigračních pravidel. Právě migrační politika je po Lisabonské smlouvě jednou z tzv. sdílených pravomocí. Z pohledu České republiky je tedy základem ochrany před důsledky masové migrace vystoupení z Evropské unie a schopnost účinně chránit hranice státu. Jiným státům lze doporučit, aby především daly najevo, že v Evropě nikoho nečeká bezpracný život za cizí peníze. Že tak jako rodina se stará především o své nemohoucí členy, tak i obec a stát se stará především o své nešťastné chudáky. Že v Africe je na jednoho obyvatele mnohem víc místa než v zemích Evropské unie. A že Evropské státy budou rády importovat produkci z Afriky, ať už půjde o elektřinu ze Sahary nebo třeba o obilí ze subsaharských afrických států. Pokud jde o produkci obilí, podle zprávy CIMMYT z roku 2012 se v subsaharských státech může produkovat 4x až 10x více pšenice a kukuřice. Tak jaký útěk před hladem? Problém je v nerealistických očekáváních, která v roce 2015 přiživila především německá kancléřka Merkelová a ve výnosech z obchodu s migrací, ať už ze strany pašeráků nebo organizací zajišťujících péči o migranty. Starejme se v první řadě o své nemohoucí stejně jako rodina se stará v první řadě o své slabší členy.

Názor autora se nemusí schodovat s názorem redakce