„Je-li Německo slabé, hrozí mu bolševismus. Je-li silné, zpomaluje Evropu“ (Brendan Simms)

„[Ubohé] Německo bylo devastováno armádami jiných států, pochodujícími po jeho území.“ (B. Simms)

„Německo [chudák] je historicky objektem evropských událostí než jejich součástí.“ (B. Simms)

Místo původu: Následující článek je pokusem o vystižení hlavních rysů přednášky, text v uvozovkách je zestručněným překladem úvah B. Simmse. Jak moc byl Saša Vondra zaskočen, se dozvíte na konci článku.

Poevropštěné Německo nestačí. Británie se „urazila“, že se EU nestala britskou. Proto došlo na brexit.

„Evropa trpí tím, že nemá jednotné reprezentativní orgány, například takový, jakým je americký kongres či westminsterský parlament…“ (B. Simms)

„EU se musí co nejrychleji změnit v superstát. Jinak hrozí nebezpečí, plynoucí mimo jiné z neschopnosti odpovědět třeba Katalánsku, na otázku, proč Česko může být dílčím subjektem EU – podobně jako Massachusetts je dílčím státem USA – zatímco Katalánsku se tato možnost být samostatně definovaným subjektem EU upírá…“ (B. Simms)

Brendan Simms se na počátku odvolal na Thomase Manna, který si těsně po válce nepřál germanizaci Evropy. Naopak soudil, že Německo má být evropské; z analogické teze vycházel na přednášce i historik Simms. Vědec se nechal slyšet, že německá otázka a evropský problém – jsou jedno. Posluchačům byla přednesena úvaha o tom, že celkový vývoj ve Velké Británii a v USA je protipólem historického vývoje Německa i EU. Chtělo se tím nastínit, že GB a USA jsou úspěšnými společnostmi, které se zřekly lokálních preferencí ve prospěch konfederačního celku s jednotným vedením. Naproti tomu Německo zůstávalo (vlivem okolností) dlouho rozdrobeno a i EU je mentálně „roztříštěna“, takže nevystupuje jako unitární stát. Jelikož status quo setrvává, Británie odchází z EU.

"Silná prointegrační změna ve struktuře EU musí přijít najednou a rychle.“ (B. Simms)

„Německo po 2. světové válce bylo inkorporováno do Evropy, aby se podílelo na zatlačování SSSR […] Současní Němci jsou rádi za Schengen, protože konečně našli prostor (Lebensraum) a zbavili se omezení, vyplývající z jejich geografické pozice. Pokud by měly trvat některé tendence Německa ve smyslu posilování národního státu (SRN), hrozil by nám syndrom Římského impéria… Evropská Unie je [bohužel] založená na rozdělení moci, nikoli na její nadnárodní koncentraci. Produktivním překonáním tohoto statutu quo by byla aplikace anglosaského modelu, viz výše. Je třeba vytvořit evropský superstát, jinak EU nebude moci zvládat a) migraci b) ruské ambice na Východě. EU jinak ale také nezvládne procesy v Katalánsku […] Silná prointegrační změna ve struktuře EU musí přijít najednou a rychle.“ (B. Simms).

„Například Britové se dokázali vypořádat s vnitřními vzájemnými rozdíly (Angličané vs. Skotové atd.) a dohodli se na společném projektu… Skotové a Angličané se v minulosti sjednotili, aby postupovali v zahraniční politice v tehdejší Evropě jednotně. Zajistili si tím bezpečnost. Historicky vzato se přes noc zrodila Velká Británie (tzn. bez průtahů a zdržování). Původní subjekty (v administrativním smyslu) zanikly a nahradily se novými. Samozřejmě, že národy existovaly dále, jen přistoupily na potřebu rozšířené identity a tomu odpovídající loajality. Podobným procesem prošly federální subjekty, které se semkly v rámci USA. Jednotlivě vy (původní kolonie) neobstály, vystavené tváří tvář světu.“

„Musíme poslouchat USA a Velkou Británii – tito hráči mají úspěšné, historií prověřené know-how.“ (B Simms)

Jestlipak by se Británie dokázala vzdát svých lokálních preferencí ve prospěch evropského ústředí, na to posluchači spíše tušili odpověď ve stylu, že bychom měli poslouchat USA a VB, jelikož tito hráči mají úspěšné, historií prověřené know-how! Jinými slovy si prý všichni přejeme evropské Německo, zatímco evropskou Británii přece nechceme. Úspěch se dostaví jedině, bude-li Evropská unie britská! Problémy dnes působí jako skutečnost, že hospodářská role Německa příliš vzrostla, Německo je opět silné, možná tak silné (svým vlivem), jako doposud nikdy nebylo…

Ukázka britské asertivity v patriotické písni Rule Britania! (Pravidla Británie!)

Po zvolení Donalda Trumpa US prezidentem má Starý kontinent zastání u Angely Merkelové, které se na bezpečnostních konferencích tleskalo ve stoje. Velká Británie (vzdor historickému know-how) se možná cítí v pasti, jelikož přece jen čelí, kvůli své momentální slabosti, určitým dezintegračním momentům, které mohou vycházet paradoxně ze Skotska. Historik jinými slovy říká, že Británie ví jak, ale „nemůže“, zatímco Německo by mohlo, ale to Evropa nemůže připustit. Odsud se generuje problém Německa a Evropy, který se vysvětluje jako problém jediný. Možná že Británie po brexitu nebude stagnovat a EU nezanikne, co však EU nyní nutně potřebuje, je federální charakter uspořádání (což dávno funguje uvnitř USA a Velké Británie). Německo mělo po válce štěstí, že se stalo členem NATO. Svoji pozici by jinak neuhájilo.

Německo musí zůstat spíše (podřízeným) objektem světové politiky, schovaný „pod lípou“ (YouTube)

„Ubohé staré Německo – příliš velké pro Evropu, příliš malé pro svět!“ (Henry Kissinger)

Byly časy, kdy se Německo proslavilo svou silou. Odsud ostatně vyplývá, že kdo kontroluje Německo, kontroluje Evropu. Byly ale doby německé rozdrobenosti, kdy německá suverenita závisela od chování jiných mocností. Němci museli postupovat zdlouhavou cestou kompromisů, kdy se zaměřili na proces, a méně na výsledek. Německo bylo dlouho „obětí“ své geografické pozice, nevznikla tam potřeba pospolu čelit nenadálým útokům. Němci opouštěli svou zem, aby se realizovali v zahraničí, takový byl ostatně příběh i dědečka Donalda Trumpa, původem z Bavorska… Toto podle historika připomíná poměry v současné EU: pořád probíhají různé procesy, výsledky ale zatím nejsou vidět… Takže kdy? Za dvacet a více let? Kolik času má EU na zásadní obrození?

„Euro bylo zavedeno proto, aby nás německá marka spolu s německou ekonomikou nepřeválcovaly.“ (B. Simms)

Naopak Velká Británie byla vždy iniciativním subjektem světové politiky, který poroučel. A proč? Protože se Anglie rychle sjednotila se Skotskem. Nebyla to otázka desetiletí. Zde prý dělá EU chybu. Mají se všichni sejít (členské státy) a rychle se dohodnout. Německo se sice sjednotilo v 19. století, avšak Evropa jako taková zůstávala přesto rozdělená na mocnosti, které místo aby spolupracovaly, radši soupeřily. To vyústilo třeba v politiku Hitlera, resp. do druhé světové války.

Do značné míry žijeme ve světě, který je vykonstruován Anglosasy, kteří se uměli zmobilizovat a přinejmenším vytvořit takové státy jako Británie a USA. EU chybuje v tom, že má sice Schengen a Euro, ale tyto fenomény se neopírají o reálně sjednocující politický koncept. Chybí fungující konfederace…

Na závěr přednášky Simms řekl, že Německo je opět silné a pohřbívá integrační procesy v EU tím, že se domnívá, že integrace má být procesem. Ve skutečností se musí integrace realizovat jako rychlá událost. Nelze ani přehlížet benevolentní vztah Německa k Rusku. V Německu je potřeba mentální proměna, která by byla reálně více proevropská. Němci jsou teď i silní i slabí současně. EU to neprospívá. Kdyby byli Němci více proevropští a šli iniciativně touto cestou, Británie by nikdy nepřikročila k brexitu, německému příkladu by následovaly ostatní země EU – vytvořil by se evropský superstát, fungující EU. Členské národní státy by se zřekly suverenity ve prospěch všech. Možná by bylo správné, aby Británie po brexitu měla jen jediný konzulát v EU… (byl by to první krok k naplnění vize fungující Evropy?)

Po skončení přednášky se rozpoutala živější debata, Saša Vondra ji označil za nezvykle aktivní. Sám pak vše raději suše uzavřel – „Rusko musíme držet vně, USA uvnitř a Německo? To necháme rozpustit v EU!“ Reportér Sputniku si pomyslel – jaká to úžasná panegyrika na Anglosasy… A co když nás všechny historie zase překvapí a dojde na slova Chruščova?

Existují teorie, že za současnou krizi Západu může rozpad SSSR. Politici Evropy usnuli na vavřínech. Co když právě proto dojde na někdejší slova Nikity Chruščova? Třeba tomu napomůžou protiruské sankce, když se Evropa snaží udržet Rusko ze hry:

Poznámka: Brendan Simms je profesor historie mezinárodních vztahů na katedře politologie a mezinárodních studií na Univerzitě v Cambridge. On také diskusi vedl a celou akci moderoval Alexandr Vondra, ředitel PCTR.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce