V ní Jaroslav Hašek geniálně nastavil zrcadlo neskonalé hlouposti mnohých představitelů tehdejší politické garnitury či soudní moci v bývalé c. k. monarchii.

Jaroslav Hašek svůj nápad s politickou stranou rozvinul do skvělé parodie a mystifikace, přičemž dokonce uspořádal pro svoji „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“ i fiktivní mohutnou volební kampaň kabaretního rázu, které naletělo velké množství lidí. Velmi úspěšně parodoval tehdejší dobová demagogická hesla a fráze, o které ani před téměř 100 lety nebyla žádná nouze. A vypadá to tak, že o demagogická hesla a fráze není nouze ani dnes. Stačí jen, aby se Generální prokuratura důkladně nepřipravila na soudní jednání, slaboduché fráze odeznějí a Slováci se mohou stát svědky dalšího Kotlebova bodování na politické scéně. Kotlebova podpora se opět, paradoxně, začne zvyšovat.

Návrh na rozpuštění strany podal k Nejvyššímu soudu Slovenska generální prokurátor Jaromír Čižnár v květnu roku 2017, tedy téměř před dvěma lety. O osudu kotlebovců během posledního jednání rozhodoval pětičlenný senát pod vedením předsedkyně Jany Zemkové. Přítomný byl i sám předseda strany Martin Kotleba a prokurátor Generální prokuratury Slovenska.

Je zajímavé, že zápas proti Kotlebovi vrcholí právě v době, kdy preference Kotlebovy ĽSNS rostou pro mnohé až nepříjemně rychlým tempem a mnozí znechucení voliči začínají dávat Kotlebovi přednost před zdiskreditovanými a zkompromitovanými zástupci notoricky známých slovenských systémových politických stran. Přitom je opravdu trapné, že musíme být svědky nedomyšlených pokusů účelově Kotlebu odstavit, protože se téměř okamžitě vynořuje otázka – kde byli kompetentní během posledních voleb do slovenského parlamentu a během posledních prezidentských voleb? Tehdy jim Kotleba nevadil a začíná jim vadit až nyní? Nebo se jen někdo bojí, že by se Kotleba mohl probojovat do Evropského parlamentu?

Bylo předloženo množství důvodů, na jejichž základě se požaduje rozpuštění Kotlebovy strany. Celkově ale, příprava a projednávání ze strany Generální prokuratury působí rozpačitě. Jen na základě elementární logiky je zřejmé, že kdyby si odpůrci Kotlebu dobře připravili, tak by se rozpuštění Kotlebovy strany mohlo stát u Nejvyššího soudu skutečností. Ale ani Nejvyšší soud zatím (nehledě na všechna přání sluníčkářů) nemůže reagovat mimo rámec toho, co představuje zákon. Takže shrňme fakta – Kotlebova strana zrušená není, další jednání budou na konci dubna a Generální prokuratura si vzala „time out“ pravděpodobně k tomu, aby se lépe připravila. Na současné jednání měli čas minimálně dva roky. Uvidíme, jak se stihnou připravit za necelé tři týdny.

Přitom, jak počítáme „minutu po minutě“ na většině slovenských portálů, jak proces probíhal, zvládali kotlebovci situaci u Nejvyššího soudu poměrně dobře a jejich sympatizanti četli před budovou Nejvyššího soudu víceré bonmoty z textu Generální prokuratury, s jejichž pomocí se skvěle bavili. Například kotlebovská hesla: „Nedovolíme imigrantům obsadit Slovensko“ a „Slovensko není Afrika – nikdy se nepodřídíme cizincům“, jsou údajně v rozporu se zákonem, protože Kotlebovci „nabádají k potřebě zásadní revize slovenské zahraniční politiky“. Jak ale již naznačil Ivan Lehotský na portálu Hlavné správy v článku s názvem „Pikantnosti zo súdu s Kotlebovcami – alebo čo sa urodilo v Čižnárovej hlave. Myslel vôbec svoj podnet na rozpustenie ĽSNS vážne?“ – skutečně je na Slovensku zakázáno kritizovat Miroslava Lajčáka a představa, že by se měla slovenská zahraniční politika skutečně měnit, jsou opravdu trestným činem? Na základě jakého paragrafu a od kdy?

Nebo další obvinění kotlebovců, na něž rovněž upozornil Ivan Lehotský na portálu Hlavné správy. „Prosazují vystoupení Slovenska ze zločinného paktu NATO, a tak volají po potřebě zásadní změny slovenské vojenské a obranné politiky. Označování Severoatlantické smlouvy, jejíž částí jsou i Ozbrojené síly Slovenské republiky, za zločinný pakt, je překročením meze svobody projevu a nerespektováním ustanovení mezinárodní smlouvy, která má přednost před zákony Slovenské republiky.“ Opět poněkud silná slova, kdysi se přece argumentovalo podobným způsobem i v případě nemožnosti kritizovat existenci Varšavské smlouvy. Historie se sice často opakuje, to, co však bylo kdysi tragédií, se při opakování často stává fraškou. Na to by se nemělo zapomínat. Zatím úvahu na toto téma doporučuji čtenářům zakončit rytmickým skandováním hesel „S USA na čele budujeme demokracii vesele“ a „NATO - záruka míru a klidu, demokrati se ničeho nebojí“.

Stejně tak rozhořčení nad výroky kotlebovců a spol., že „ĽSNS v přímém rozporu s programovým cílem ve svých stanovách ve vztahu k EU předestírá, že po vstupu do EU již SR není samostatným a suverénním státem. O všem podstatném dnes rozhodují byrokrati z Bruselu. Nařízení z EU jsou dokonce nadřazená zákonům SR“, je ze strany Generální prokuratury značně překvapující. Vždyť v samotné Ústavě SR je v hlavě 1 a v prvním oddílu článku 7 odstavci 2: „Slovenská republika může mezinárodní smlouvou, která byla ratifikována a vyhlášena způsobem stanoveným zákonem, anebo na základě takové smlouvy, přenést výkon části svých práv na Evropská společenství a Evropskou unii. Právně závazné akty Evropských společenství a Evropské unie mají přednost před zákony Slovenské republiky. Převzetí právně závazných aktů, které vyžadují implementaci, se vykonává zákonem či nařízením vlády podle čl. 120 ods. 2“. Kdo nevěří, může si to ověřit zde. Takže kde zase udělali soudruzi z NDR chybu?

Rozhořčení nad skutečností, že členové ĽSNS zpívají fašistickou píseň Hej Slováci je také logicky nedomyšlené. Tuto píseň složil evangelický kněz, básník a historik Samuel Tomášik v roce 1834 a později se v slovanských jazycích stala oblíbenou pod názvem Hej Slované. Tuto píseň zpívají dodnes s oblibou i členové SNS, Matice Slovenské nebo Slovenští krajané v zahraničí. Tato píseň opravdu nemůže za to, že se stala i hymnou Slovenské republiky (1939 - 1945). Jen tak na okraj, jak můžou označit ti „kompetentní“ za zakázanou i současnou slovenskou hymnu Nad Tatrou se blýská, vždyť tuto píseň také vytvořili štúrovci a byla slovenskou součástí hymny Československé socialistické republiky - dalšího totalitního režimu (v tom případě by Češi měli zakázat „Kde domov můj, protože je zprofanovaný? To je co za projev vrozeného kretenismu?). Nebo se dočkáme i návrhu, aby se zakázala písnička Kohoutku jarabý, nechoď do zahrady, protože ji zpívali členové Hlinkovy mládeže nebo Pionýrské organizace?

Přiznám se, nechce se mi pokračovat v takovém typu argumentace, protože mi to připadá dehonestující, zejména vůči Generální prokuratuře SR. Začínám si ale stále častěji klást otázku, zda náhodou někdo z Generální prokuratury opravdu jen zanedbal svou přípravu, nebo jestli se náhodou někdo zodpovědný nestal tajným přívržencem Kotlebovy organizace, protože takto jednoduchý a nedomyšlený pokus odstranit Kotlebu z politické mapy Slovenska, který mu ještě zvýší preference, jsem opravdu nečekal.

Zdůrazňuji, že nejsem sám, kdo tvrdí, že neúspěšné a nedomyšlené pokusy o Kotlebovu politickou eliminaci přinesou Kotlebovi jen zvýšení preferencí. Stejně tak nejsem sám, kdo odmítá představy, že odpor Kotlebovců vůči EU a NATO je projevem „likvidace demokracie“. Vždy budu za to, aby sympatizanti i oponenti EU či NATO měli legitimní právo vyjadřovat své politické názory či postoje, protože možnost vyjadřovat svobodně své postoje a názory je základním pilířem demokracie. Pokud bych s argumentací, že odporem vůči EU Kotlebovci ničí demokracii, souhlasil, tak bych musel logicky souhlasit i s tím, že Brexit, který odsouhlasili poslanci Velké Británie, je rovněž projevem ničení demokracie a britští poslanci jsou tím pádem de facto stejní jako Kotlebovci. Ale scestnost takového tvrzení je více než zřejmá a věřím, že to pochopí i všichni kompetentní, kterých se to týká.

Úspěch Mariána Kotleby úzce souvisí se znechucením Slovenských voličů. Kotleba boduje na slovenské politické scéně. Jestliže před třemi lety volilo Kotlebu přibližně 210 tisíc lidí, dnes při prezidentských volbách se jejich počet zvýšil přibližně na 223 tisíc lidí. Přitom nelze zapomínat ani na skutečnost, že část Kotlebových voličů před prezidentskými volbami přebral Štefan Harabin. Pokud však Štefan Harabin opravdu nepůjde do slovenské politiky a nestane se lídrem nové politické strany, tak se velká část Harabinových voličů pravděpodobně ke Kotlebovi vrátí. Také už dnes málokdo z odborníků zpochybňuje fakt, že Kotlebovi se poměrně úspěšně daří bodovat i v řadách Slováků, kteří se k volbám dosud stavěli indiferentně. Kotleba začíná bodovat dokonce i u žen, které ho dosud odmítaly (ty vousy jsou opravdu sexy, asi si také nějaké nechám).

Kde hledat příčiny Kotlebova úspěchu? Určitě ne v tom, že by většina Slováků byli extremisté. Slováci volí Kotlebu ze znechucení, tak diletantsky připravený útok vůči Kotlebovi, jakého jsme byli nyní svědky, pravděpodobně přidá Kotlebovi další hlasy. Marián Kotleba navíc využívá ke kampani opravdu každou příležitost. Vylepuje své billboardy, ve kterých děkuje věrným voličům, jezdí po místech, kde ví, že může oslovit frustrované voliče - například do Dobšiné, kde před několika dny romský recidivista zabil 28 letého fotbalistu. Kotleba změnil svou image i rétoriku, která působila na Slováky kontroverzně včetně emblémy své strany. Ve výčtu úspěšných Kotlebových kroků bychom mohli pokračovat, není to však nutné, tyto kroky jsou více než zřejmé a každý je zná.

Kotleba se na slovenské politické scéně úspěšně zviditelňuje a evidentně přestává být tabu (extremisté jsou celkově v Evropě na vzestupu). Neúspěšné útoky vůči jeho osobě jen zvyšují Kotlebovu popularitu a zvyšují jeho význam na politické scéně. Rovněž je sporné, zda by i případné zrušení současné Kotlebovy strany před volbami 2020 nakonec nemělo opačný efekt, jak se předpokládá. Takový přístup by mohl v silně polarizované slovenské společnosti vytvořit kolem Mariána Kotleby auru mučedníka a negativně ovlivnit v roce 2020 volební preference stran, které se vůči Kotlebovi vyhranily.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce