Konečně tedy 2.10. Evropský parlament uznal, že Mach má nástupce a že to jsem já. Bývalo by stačilo podívat se na výsledky voleb na internetu, ale chápu, že úřad vyžaduje lejstro.

Obcházel jsem kanceláře třikrát prostornější, než mají poslanci a snažil jsem se přimět úředníky, aby udělali to, co je jejich povinností. Posílali mi formuláře, které musím vyplnit, abych mohl vykonávat mandát v plném rozsahu. Vyplnil jsem je a posílal okamžitě zpět. Jedna úřednice mi například oznámila, že musím sepsat svůj životopis. Obratem jsem jí poslal životopis v angličtině mailem a výslovně jsem se dotázal, zda to je takto v pořádku. Po několikanásobných dotazech na různých místech a po procestování celé budovy se mi podařilo najít příslušnou kancelář. Předával jsem jí vlastnoručně podepsaný životopis, protože jsem pochopil, že Evropský parlament si potrpí na originálně podepsaná lejstra. Přiznám se, že mne to dost dožralo, když mi sdělila, že životopis musí být na předepsaném tiskopise. Proč mi ksakru neposlala ten tiskopis hned jako přílohu mailu, ve kterém mne o životopis žádala?

Poté, co v EP uznali, že skutečně mandát mám, vystavili mi provizorní kartičku, která mi umožňovala procházet magnetickými turnikety, ale hned mne upozornili, že plných práv poslance nabudu teprve až si nechám zhotovit úřední fotografii. Příliš jsem tehdy nechápal, jaký je k tomu důvod. Přeptal jsem se u informační přepážky, jak si mám oficiální fotografii obstarat a bylo mi sděleno, že mám vyplnit pro tento účel určený tiskopis s žádostí o fotografii a odeslat jej mailem fotografům. Postupně jsem se učil, jak se vyplňují tiskopisy. Dokument v PDF formátu si člověk vytiskne, ručně ho vyplní, podepíše a naskenuje zpět do počítače. Odešle jej jako přílohu emailu správnému adresátovi. Úředníci si došlý dokument vytisknou a založí ho do spisu. Nějak příliš jsem si zvykl na české počítačové sítě, kde se tiskopisy vyplňují online.

Pro příklad: potřeboval jsem také klíč od své kanceláře. Vyplnil jsem pracně nalezený formulář na papír, naskenoval a odeslal jej klíčníkovi ve Štrasburku. Přišla mi odpověď, že klíčník úřaduje pouze ve stanovený den v měsíci. Vyčíhal jsem si správný termín a zašel do podkroví ke klíčníkovi. Má tam pro své účely vyhrazené celé patro. Odhaduji, že tam má několik tisíc klíčů. Na mašině, kterou každý známe od běžného zámečníka, zhotovil kopii a s upozorněním, že další kopie by byla již zpoplatněna, mi klíč proti podpisu předal. Zeptal jsem se, zda aby mi nemohl zhotovit také klíč od druhé kanceláře v Bruselu. Podíval se na mne nechápavě: O to přece musíte na správném tiskopise požádat druhého klíčníka v Bruselu! Pro zajímavost: vložka v zámku se po odhodu Petra Macha nezměnila, takže od své kanceláře jsem ilegálně vstupoval s klíčem, který měl asistent, který pro něj dříve pracoval. Když si někdo zapomene klíč, máme ověřeno, že stačí zavolat vrátnému a ten i mimo úřední hodiny přijde a kancelář odemkne, aniž by zkontroloval, zda žadatel má oprávnění do kanceláře vstupovat. Proto si musíme cenné věci a počítače zamykat ještě pod další zámek, v obou budovách EP se totiž hodně krade.

Ale zpět k potřebnému oficiálnímu portrétu. Po několika dnech mi od fotografů přišla mailem zpráva, že mne nemohou vyfotografovat, protože se právě stěhují do jiných místností. Za dva týdny jsem tedy znovu písemně požádal o vyfotografování, ale dostal jsem odpověď, že se sice již přestěhovali, ale že ještě nemají postavené stativy, takže mne opět vyfotografovat nemohou. Čas plynul a mandátu ubývalo, stále jsem neměl plnohodnotný mandát. Zašel jsem tedy znovu k informačnímu okénku a požádal jsem důrazně o zhotovení fotografie. Úředník mi s milým úsměvem oznámil že to určitě nebude problém, pokud mám sjednaný foto termín. žádný termín jsem sjednaný Neměl, proto jsem si přece šel k okénku stěžovat! V náladě radikalizované hloupostí příslušného úředníka jsem se vypravil na druhý konec parlamentního areálu za fotografy. Táta mi vždycky říkal, že osobní kontakt je někdy silnější než lejstra. Porušil jsem pravidla, protože jsem napotřetí nevyplnil příslušný formulář. Bylo po poledni a velmi opatrně jsem zaklepal na dveře u fotografů. V prostorné místnosti seděli čtyři osoby a popíjely kafe. Omlouval jsem se, že nemám sjednaný termín, ale že bych velice nutně potřeboval oficiální fotografii, abych se mohl ujmout v plném rozsahu poslaneckého mandátu. Trochu udiveně na mne všichni hleděli. Pak mi odpověděli, že jim nevadí, že nemám vyplněný formulář, že ho nepotřebují. Jedna fotografka se zvedla a během patnácti minut mne vyfotografovala. Z několika záběrů jsem jeden vybral a ona přede mnou snímek vložila do počítačové sítě.

Radostně jsem se vypravil k okénku na opačný konec budovy, kde se zhotovují čipové kartičky s fotografií. Oznámil jsem jim, že již mám oficiální fotografii, jak požadovali, takže žádám, aby mi zhotovili plnoprávnou identifikační kartičku. Po čtvrthodince mi vyrobili kopii provizorní kartičky se špatnou fotografií, kterou jsem doposud měl. Řekl jsem jim, že to nepotřebuji, že mi sami přece řekli, že plného rozsahu mandátu nabudu až po získání finální kartičky. Pyšně jsem oznamoval, že v systému již je oficiální fotografie, ale úřednice mne zklamala – počítačový systém fotografů není propojený s počítačovým systémem personalistiky, takže k fotografii nemají přístup. Že ale mohou fotografy požádat o zaslání fotografie, že mohu přijít za dvě hodiny.

Vypravil jsem se tedy po dvou hodinách znovu k příslušné přepážce a úřednice mi vítězoslavně ukázala moji portrétní fotografii na obrazovce. Podařilo se jí totiž překlenout propast mezi dvěma ze tří počítačových sítí Evropského parlamentu. Avšak kartičku mi prý zhotovit nemůže, protože musím počkat na jejího nadřízeného, který to musí schválit. Ten se po dvaceti minutách dostavil. Podíval se na fotografii, podíval se na mne, konstatoval, že na obrázku jsem skutečně já, a dal ústní souhlas ke zhotovení finální kartičky. Tak jsem po uplynutí dalšího měsíce nabyl plných práv souvisejících s mandátem europoslance.

Dlouho jsem ale netušil, jak magický význam oficiální portrét má. Teprve po čase mi jeden kolega, který je v parlamentu již přes desítku let, prozradil, že oficiální fotografie slouží pro účely speciální tajné služby, která v Evropském parlamentu působí. Agenti se prý musí naučit tváře všech 751 poslanců zpaměti a učí se je právě podle úředních snímků. Myslím, že jsem od té doby už několik těch agentů odhalil!

Přemýšlel jsem, k čemu je dobrá taková tajná služba? Procestoval jsem desítky parlamentů, ale nikde na světě jsem nenašel ani stopy něčeho podobného. Že by se agenti starali o bezpečnost poslanců? Blbost. To by přece musela fungovat ostraha u vstupu do budovy profesionálním způsobem. Ta ale prokazatelně nefunguje, do budovy se mohou teroristé dostávat i po desítkách, budou-li chtít. Dokumenty popisující zabezpečení budovy i počítačů jsou snadno k nalezení a zkopírování. Pak mi došlo, že jejich úkolem je asi nejspíš sledovat, který poslanec si se kterým kolegou povídá, a dost možná, že také usilují zaznamenat, o čem si povídají.

V katolickém zpovědním zrcadle před druhým vatikánským koncilem byl jeden těžký hřích: Hovořil jsem s protestantem!  V evropském parlamentu patrně existuje podobný neodpustitelný hřích: hovořil jsem s euroskeptikem! Teprve potom mi došlo mi, proč měli někteří eurohujerští poslanci v očích děs, když jsem kvůli nějaké záležitosti navštívil jejich kancelář. Někdo by totiž mohl vidět, jak hovoří s euroskeptikem!