„Myslím si, že je třeba uznat vysokou úroveň nejistoty, a domnívám se, že budou nesmyslné pokusy předpovědět konečný výsledek. Je třeba ale zdůraznit možnost zahraničního zasahování v podobě leteckých útoků. Nemusí to být ze strany nějakého západního státu, protože existuje právní aspekt, který je ještě složitější, ale neexistuje žádný reálný precedent podobného násilného zasahování proti mezinárodně uznávané vládě. To je novota a z hlediska právního to úkol komplikuje. A vůbec není důležité, že nemohou západní státy zasahovat. Pravděpodobnější je možnost vojenského zasahování Egypta nebo SAE, protože z hlediska právního ukázaly tendenci k porušení mezinárodních zákonů, aniž by z toho měly nějaké nepříjemnosti, takže to je zcela reálná perspektiva,“ soudí Harchaoui.

Podle jeho názoru nebyla krize v Libyi vyvolána intervencí Západu v roce 2011.

„Západní státy nemají samozřejmě dobrou pověst, avšak libyjskou krizi v jejím pozdním stádiu nezavinil Západ. Nyní se píše rok 2019 a lidé musí pochopit, jak velký vliv měly na Libyi státy Perského zálivu. Je to sice divné, ale západní státy, i když snad přispěly svým přínosem, nejsou nejvýznamnějšími hráči na této politické scéně. Je to sice nový druh dynamiky, je ale velmi důležité uznat, že SAE k tomu přispěly mnohem větším přínosem než třeba Francie. Takže to je arabská krize, toto jsem chtěl říci,“ zdůraznil Harchaoui.

Opačný názor má doktor Mohammed Issam La’arussi, profesor mezinárodních vztahů a vědecký pracovník programu Blízkého východu ve výzkumném středisku TRENDS Research & Advisory v Abú Dhabí, SAE.

„Podle slov ministra zahraničí USA Mikea Pompea vyjadřují Spojené státy hluboké znepokojení bojovými akcemi v blízkosti Tripolisu a vojenskou ofenzívou sil Chalífy Haftara a vyzývají k neodkladnému zastavení vojenských operací proti libyjské metropoli. Podobná pozice nemůže zakrýt pragmatický aspekt politiky USA v Libyi. Po krachu Kaddáfího režimu měl Washington vedle jiných regionálních účastníků nadměrný vliv na libyjskou krizi z hlediska šíření chaosu v severní Africe a uznal tak svou nepřímou účast ve válkách v tomto zdaleka ne stabilním regionu,“ řekl La‘arussi.

Připomenul, že libyjská krize je výsledkem neúspěšných akcí NATO v roce 2011.

„Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973, která povolila veškerá nezbytná opatření na ochranu civilního obyvatelstva Libye a civilních osad, potvrzuje záměr USA usilovat o mezinárodní mandát na použití síly a ukazuje ochotu Rady bezpečnosti uplatnit doktrínu ‚Povinnost chránit‘. Není ale třeba přeceňovat význam akce USA pro mezinárodní legitimitu. V důsledku toho je Rada bezpečnosti nyní znovu paralyzována, protože ani Rusko, ani Čína už nechtějí z pochopitelných důvodů poskytovat členským zemím NATO mandát na nějaká opatření. Víc než to: události v Libyi ukázaly, že intervence přispěla mnohem větším přínosem k diskreditaci koncepce ‚Povinnost chránit‘, než jakákoli kritika z hlediska mezinárodního práva,“ soudí odborník.

Podle jeho slov se stala Libye zničeným státem a „černou dírou“ pro teroristy, obchod se zbraněmi a nezákonnou migraci.

„Toto rozporuplné rozhodnutí USA, kdy kritizují Haftara, jen mate a nezaslouží si důvěru. Amerika, Velká Británie, Francie a Itálie vystoupily se společným prohlášením, v němž ani neobvinily generála z eskalace napětí. Prostě vyzývají všechny strany, aby vynaložily veškerá nezbytná úsilí k obnovení klidu v regionu. A konečně USA jako supervelmoc mají napomáhat politickému konsensu mezi uznávanou libyjskou vládou Fayeze al-Sarraje a jinými znepřátelenými stranami. Myslím si, že nadcházející konference a mírotvůrčí aktivita Antonia Gutterese jsou poslední šancí na mírové urovnání libyjského konfliktu. Nepodaří-li se toho dosáhnout, bude mít libyjská krize jen dvě možné varianty vývoje: vleklý stav nejistoty, anebo vojenský konflikt,“ soudí politolog.