Hlavní teze, kterou ve svém článku prosazuje autor Simon Shuster, spočívá v tom, že Rusko (a konkrétně Vladimir Putin) objevilo zajímavý způsob šíření svého vlivu ve světě bez utrácení prostředků, které na analogické účely vyčleňují USA a Čína. Víc než to, v textu se zdůrazňuje, že Putinův způsob budování této transkontinentální „říše zkrachovalých států“ prokázal již nejednou svoji účinnost a že se Rusko nehodlá zastavit.

Podíváme-li se na aktivity Kremlu očima časopisu Time, vypadá to takhle: Kreml prý vyhledává a nachází politiky, kteří vládnou ve státech na pokraji revoluce, ekonomického kolapsu nebo vnější (tedy americké) vojenské intervence. Zatímco spolupráce s USA nebo Čínou předpokládá, že lídři těchto zemí mají za podmínku reformy nebo jiné složité úkoly, Moskva prý navrhuje zcela jiný formát spolupráce, při kterém zajišťuje lídrům těchto „zkrachovalých států“ bezpečnost, možnost uhájení před vnějším nátlakem a šanci zůstat u moci dokonce poté, co se jich bude chtít světové společenství zbavit.

Výměnou dostane Rusko peníze (v podobě smluv na dodávky zbraní), politický vliv v příslušných regionech a přístup k přírodním zdrojům zemí, v nichž bylo úspěšně uplatněno toto schéma. V článku Time je silně cítit zklamání typického amerického novináře, který byl absolutně přesvědčen o tom, že se Rusko (země, která naprosto prohrála studenou válku) rozpadlo a rozložilo, a tedy nemá ani teoreticky možnost soupeřit s USA, Čínou, Francií a dalšími „topovými hráči“ v boji o vliv a zdroje v Africe, Asii a Jižní Americe. Time uvádí úspěchy Ruska v zemích třetího světa, počínaje Libyí a Afghánistánem a konče Venezuelou a Súdánem, a všude jsou ruští žoldáci, ruští poradci, všude si Rusko vydělává peníze.

Je logické, že tento přístup vyvolává u americké propagandy přání udělit Rusku lekci o úloze vysokých morálních principů v mezinárodní politice: „Rusko navrhuje svým novým přátelům mocnou zbraň: své právo veta v Radě bezpečnosti OSN, které bylo použito na zablokování přinejmenším tuctu rezolucí RB o použití chemických zbraní, o válečných zločinech a příměří od počátku občanské války v Sýrii v roce 2011. Putin, který přišel na pomoc Asadovi, vyhrál právo tvrdit, že Rusko bude podporovat své spojence, dokonce když budou otravovat plynem, bombardovat a týrat své vlastní občany.“

Tyto výtky vypadají samozřejmě zvlášť nehorázně právě z úst USA, poslední země, která má právo kázat někomu morálku (nemluvě o tom, že obvinění na adresu Asada jsou lživá). Stovky tisíc iráckých civilistů, jež zahynuly kvůli americké intervenci založené na naprosté lži o „Saddámově zbrani hromadného ničení“, svědčí o tom, že Washington a morálka jsou neslučitelné věci. „Živé zboží“ na trzích s otroky v Libyi, kteří se tam objevili po západním „humanitárním bombardování“, také není nadšené následky americké vysoce morální zahraniční politiky.

Titulek článku v Time „How Putin Built a Ragtag Empire of Tyrants and Failing States" se dá slušně přeložit takhle: „Jak Putin vybudoval improvizovanou říši tyranů a smolařských států.“ V textu se přitom klade důraz právě na improvizované, tedy chaotické a nesystematizované, jakoby ušité z odstřižků, vybudování „Putinovy říše“.

Ve skutečnosti ale (což američtí autoři neochotně uznávají) systém existuje, a to na železné zásadě: svoboda je nad peníze. Tam, kde Washington nebo Paříž nabízí peníze, nebo investice, Moskva nabízí především ochranu a svobodu, tedy místo koupě místních politických elit poskytuje nejrozumnějším lídrům rozvojových států to nejcennější, co jen může být, suverenitu a bezpečnost.

A za toto exkluzivní zboží mnozí rádi zaplatí jakékoli peníze. Máme-li formulovat tvrdě a pragmaticky, právě v této změně logiky vztahů se světem spočívá převaha ruské strategie nejen nad strategií USA, ale také obrovská převaha nad přístupem SSSR, který obětoval peníze vzaté sovětským občanům na prosazování své ideologie v zahraničí. Dnešní Rusko neprosazuje žádnou ideologii, a tím spíše nehodlá někomu platit za správný ideologický postoj. Právě proto se jeho služby v ochraně suverenity a svobody těší ve světě velké popularitě, a vynášejí Rusku zisk, a nikoli ztráty, přičemž má ten zisk již dnes z konkrétních smluv na dodávky zbraní a přístupu k přírodním zdrojům.

Největší ironie osudu, které si nevšimli američtí kritici ruské zahraničněpolitické strategie, spočívá v tom, že čím víc bude Washington čelit ruskému vlivu, čím víc bude vyhrožovat africkým, asijským a jihoamerickým zemím sankcemi a vojenskou sílou, tím atraktivněji budou vypadat ruské návrhy. Vzdělaný čtenář snadno uvidí v této situaci uplatnění jednoho z klíčových principů juda: využití síly oponenta proti němu samotnému.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce