Jak uvedl odborník, mezi největší faktory stresu pro české vojáky v Afghánistánu či Iráku patří obava o život a zdraví. „Vojáci se bojí zmrzačení patrně více než smrti. V případě úvah o vlastní smrti pak v dotaznících vyjadřovali především obavu o to, co bude s jejich s rodinami,“ dodal.

Psycholog také prozradil, jak se dá v zemi, kdy jde skutečně o život, efektivně bojovat se stresem. Podle něho je především nutné umět odpočívat.

„V Kosovu jsme například s vojáky relaxovali. To velké psychické vypětí, které provází každou patrolu, je třeba vystřídat stejně intenzivním odpočinkem, kdy voják může opravdu zcela vypnout. To však například na základně Lógar v Afghánistánu, kde jsem byl, nebylo vždy zcela možné, neboť jste musel stále počítat s možným poplachem před raketovým útokem. Právě chronická, dlouhotrvající únava vedoucí až k naprostému vyčerpání je jednou z hrozeb, která na vojáky v bojové misi číhá,” uvedl.

Štrobl se také pozastavil nad tím, co cítí voják, když v boji zabije jiného člověka. „Když voják poprvé zabije, necítí zpravidla vůbec nic,“ prohlásil. Z hlediska odborníka se to vysvětluje tím, že ten okamžik se děje pod tak velkým stresem, že voják je disociován, neboli odpojen od svých emocí.

„Disociace emocí v boji je jakási naše obrana před nimi, abychom se mohli plně soustředit na naučené chování. Voják v boji tedy bojuje, vyhodnocuje situaci a někdy i přemýšlí, ale ani to není pravidlem. Většinou funguje instinktivně, a pokud je dobře vycvičen, tak podle naučených vzorců chování,” vysvětlil.

Jak dodal psycholog, emoce se přicházejí později, zpravidla až poté, kdy hlavní nebezpečí pomine a voják je třeba zpět na základně. Až poté se podle expert dostavují obvykle velmi nepříjemné pocity nebo psychosomatické reakce v podobě zvracení.

„Vojáci, s kterými jsem mluvil, též popisovali neustálé, nutkavé vracení se k dané události, vyhodnocování toho, co udělali, proč to udělali, zda to bylo nezbytné apod. To svědčí o svědomí, které na vojáka doléhá a to i přesto, že vědí, že pokud by nezabili oni, zabil by ten druhý,” řekl.

Na závěr odborník promluvil, jak lze vojáka připravit na přímou bojovou akci po psychické stránce. Dle jeho názoru především voják nesmí pochybovat o tom, že je v právu.

„Technika boje, to je řemeslo, to lze naučit, ale pravdou zůstává, že nejlépe vždy bojovali ti vojáci, kteří sami sebe zakoušeli jako ty správné, zatímco nepřítel byl dehumanizován až do podoby zvířete. Jakmile voják začne s nepřítelem soucítit, buď zmáčkne spoušť jako druhý a nepřežije, nebo se propadne do hlubokých depresí a pocitů viny,” uvedl.

Pravě v tomto z hlediska Štrobla spočívá problém moderní společnosti. Podle jeho názoru totiž málokterý politik či představitel společnosti, která vysílá vojáky do zahraničních misí, má odvahu pojmenovat ty, proti kterým voják stojí, jako nepřátele společnosti a podpořit tak vojenskou morálku.

Zároveň psycholog podotkl, že na zabíjení připravit nelze. „Vojáci sice střílí do terčů ve tvaru lidské siluety, ale to jak tak asi všechno,” dodal. Podle experta první boj a kontakt s reálným nepřítelem, který chce zabíjet, je vždy zásadní zkušenost vybočující z jakéhokoli výcviku.