Tentokrát s tím přišla Varšava.

Poslanec polského parlamentu, člen parlamentní skupiny, která se zabývá odhadem částky odškodného, Janusz Szewczak prohlásil, že jde o částku minimálně 900 miliard dolarů, které Polsku dluží Německo podle závěrů 2. světové války. V souvislosti s tím má Berlín podle jeho mínění projevit mimořádnou zdrženlivost, pokud jde o útoky na polskou vládu.

Dá se ale říct, že Varšava je v této otázce poněkud vrtošivá. Mírně řečeno.

Na podzim 2017 odhadla tato komise polské ztráty z německé agrese za 2. světové války na 48,8 miliard dolarů. Již na začátku března 2018 ale polský parlament (v osobě hlavy komise Arkadiusze Mularczyka) zvýšil tento požadavek na 850 miliard dolarů.

A ani toto číslo se dlouho neudrželo. Po dvou týdnech zveřejnil stejný Mularczyk novou částku - 543 miliard. Také dolarů.

Zajímavé je, že Polsko počítá právě v americké měně, a nikoli v eurech, což by bylo více logické. No a po půl roce, v říjnu, bylo přijato rozhodnutí, že se to musí spočítat znovu a „novým způsobem“. A tato částka je zřejmě výsledkem půlroční napjaté práce komise.

I když to všechno vypadá jako vtip, bylo by chybou považovat tuto činnost polských (nebo řeckých, je to tam podobné) politiků za ryze iracionální a pramenící z neopodstatněných fantazií.

Za jejich důsledností a tvrdohlavostí v prosazování daného tématu se skrývají naprosto pragmatické úvahy. Nejde ani o to, že nekonečná práce komisí pro kompenzace a reparace je štědře financována státem, což zajišťuje jejich členům dobře placené zaměstnání.

Ne, jde doslova o národní zájmy, přičemž minimálně ze dvou nejdůležitějších hledisek. Na jednu stranu to souvisí s běžnou transformací globálního politického systému, na druhou s procesy uvnitř Evropské unie. A dá se jen hádat, co z toho je důležitější.

I když hlavním a oficiálním „strašákem“ Evropy je Rusko, nesmíme nedocenit obavy evropských států kvůli stále zjevnějšímu dominování Německa na kontinentě. Skutečnost, že na rozdíl od předcházejících staletí je vojenská složka v německé geopolitické síle minimální, je slabou útěchou. SRN v posledních letech ukázala, že působí finančně ekonomickými pákami stejně účinně a převládá nad ostatními evropskými ekonomikami.

V této situaci se stává vytyčení požadavků o reparacích prostě nástrojem v protihře. Je to v podstatě naprosto totéž, co dělají pobaltské republiky vůči Rusku. Způsob nebohatých a ne moc vlivných evropských států upozornit na sebe, a podle možnosti posílit své geopolitické pozice. Rozdíl je pouze v tom, že Poláci mají přece jen víc šancí na vymožení jistých částek na Berlínu, než Lotyši na získání něčeho od Moskvy.

Existuje ale druhý a pro Polsko velmi aktuální kontext. Jde o finanční podporu, kterou dostávají zaostávající země v rámci EU. Jak víme, je tu všechno nerovnoměrné. Jedni dostávají mnohem více než ostatní. Polsko je v této řadě nejúspěšnější východoevropská země. Během patnácti let členství v EU obdrželo přes sto miliard eur, přičemž převážně německých. Tím se do značné míry vysvětlují polské úspěchy v ekonomice na pozadí mnohých stagnujících sousedů.

Zlatý déšť ale není věčný. V EU se mají v nejbližší době konat velké škrty, a Polsko patří do skupiny zemí, jež tím budou nejvíc postižené.

Není tedy divu, že Varšava cílevědomě pracuje na tom, aby zabránila nežádoucímu vývoji událostí. Zajímavější je, že se Poláci nesnaží udobřit si sponzora, nýbrž naopak, agresivně a tvrdě žádají pokračování.

Zároveň to ale naprosto odpovídá praxi posledních desetiletí: počínaje mnohaletým vykořisťováním pocitu viny Němců a konče poměrně novou politkorektní diktaturou obětí a menšin na Západě. Takže se není čemu divit.

Pozoruhodná je jiná otázka. Do jaké míry se Německo dokázalo, které již otevřeně obnovuje status velmoci, uvolnit ze směrnic, které ho zdržovaly přes 70 let? Na odpovědi na tuto otázku závisí nejen šance Poláků vytlouct něco z Berlína, ale také pevnost německých nároků na přední postavení v Evropě.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce