O 28. ŘĺJNU 1918 V TROCHU ŠIRŠĺCH SOUVISLOSTECH

                                                                                 Dr. Martin JANEČEK 

   Vloni 28. října jsme oslavili  sto let od obnovení naší národní nezávislosti.

    Snad nemusí být nezajímavé dovolit historikovi připomenout širší souvislosti této významné historické události.

    Po 28. říjnu 1918 se často říkalo a psalo : ,,Tři sta let jsme trpĕli.’’ Jak ta léta počítali ? Habsburkové se stali českými králi v r. 1526, skoro 400 let před rokem 1918. V r. 1526 zahynul v bitvĕ u Moháče předchozí český a uherský král Ladislav Jagellonský, litevského původu. Bitvu vyhráli muslimští dobyvatelé, kteří pak rozšířili moc osmanského chalifátu až na jižní Slovensko.

    Středoevropské národy si byly vĕdomy, že je třeba vytvořit co nejpevnĕjší bariéru proti této hrozbĕ. České i uherské stavy tedy zvolily za krále Ferdinanda I. Habsburského, vévodu rakouského, jehož bratr Karel V. byl králem španĕlským a vládl též Nizozemí a částem Itálie a Francie. Rakouští i španĕlští Habsburkové potom skutečnĕ dlouho bránili Evropu proti islámské rozpínavosti.

    Začátek 16. století byl ale poznamenán ještĕ jednou důležitou událostí : protestantskou reformací. Češi, kteří se už sto let před tím odtrhli od vlády Říma, podle učení Mistra Jana Husa, samozřejmĕ vyžadovali od Habsburků, aby respektovali jejich náboženskou specifiku. Katoličtí Habsburkové jí ale respektovat nechtĕli. Napĕtí mezi obĕma stranami stoupalo, až vyvrcholilo v r. 1618 t.zv. druhou pražskou defenestrací, otevřeným povstáním českých stavů. Habsburkové samozřejmĕ odpovĕdĕli silou a zvítĕzili ve slavné bitvĕ na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

    Pak začalo období, které Alois Jirásek nazval Temno, období národního i náboženského útisku. Prostí rolníci museli přijmout náboženství vítĕzů. Šlechtici a mĕšťané dostali volbu : buď se obrátit na katolicismus, nebo odejít do vyhnanství. Český národ tak ztratil značnou část svých elit, jak tomu pak bylo znovu po r. 1939, po r. 1948, po r. 1968.

    Existují jak vazby mezi minulostí a přítomností, tak vazby mezi vzdálenou a ménĕ vzdálenou minulostí. Československo se stalo nezávislým po vítĕzství Dohody v první svĕtové válce, do značné míry s přispĕním Spojených států a Francie. Z Francouzů nejdůležitĕjší roli sehrál ministerský předseda George Clemenceau. Ten byl tvrdým antiklerikálem a chtĕl zničit Rakousko-Uhersko, které pokládal za hlavní baštu katolicismu v Evropĕ. Ovšem, Francouzi mĕli ještĕ jiné důvody, proč podpořit vznik Československa. Na příklad Pierre Cot, francouzský ministr letectva v meziválečném období, řekl : ,,Potřebujeme ten stát jako základnu, ze které budeme moci snadnĕji bombardovat Nĕmecko, zničit jeho průmysl, jeho hospodářství.’’

    Ale Rakousko-Uhersko nebylo jedinou říší, která zanikla koncem první svĕtové války. Ty říše byly čtyři. Vedle rokouské též nĕmecká, ruská a osmanská. Všechny byly, každá svým způsobem, pokračovatelky římského imperia.

    Ztrávil jsem nyní tři mĕsíce v Izraeli, kde studuje jeden z mých synů. Dovolte mi připomenout zajímavou shodu okolností. První svĕtová válka vypukla, podle židovského kalendáře, 9. dne mĕsíce Av. To je den, kdy si židé připomínají zničení jak prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany, tak druhého chrámu Římany. V Evangeliu svatého Lukáše 21 je psáno, že národy budou pošlapávat Jeruzalém, až čas národů přejde. Že by čas národů trval od 9. dne mĕsíce Av roku 70 n.l. do 9.dne mĕsíce Av roku 1914 ?

    Bĕhem první svĕtové války Češi a Slováci i budoucí Izraelci bojovali na stejné stranĕ válečné fronty za svou budoucí nezávislost. Tehdejší československé legie v Rusku, v Srbsku, v Itálii a ve Francii jsou u nás dobře známé. Ve stejné dobĕ byla vytvořena i židovská legie, která bojovala pod britským velením proti osmanské armádĕ, řízené často nĕmeckými důstojníky. Na příklad Franz von Papen, který pozdĕji sehrál významnou roli při nástupu nacistů k moci, velel tureckým oddílům, bojujícím v Mezopotámii proti Britům.

    T.G.Masaryk byl ve Spojených státech přijat s velkými sympatiemi tamními izraelity, kteří si pamatovali jeho zanícenou obhajobu jejich českého souvĕrce Hilsnera, nespravedlivĕ obvinĕného z rituální vraždy. Louis Brandeis, jeden z hlavních předáků amerického sionistického hnutí, který byl členem Nejvyššího soudu USA a jehož rodiče přišli z Čech, představil Masaryka prezidentu Wilsonovi. Potom také Čechoslováci podporovali sionistické hnutí. T.G.Masaryk byl první hlavou státu, která navštívila Izrael, ještĕ v dobĕ britského mandátu, v r. 1927.

    Za druhé svĕtové vĕlky se prezidentův syn Jan Masaryk v Anglii přátelil s budoucím prezidentem Izraele Chaimem Weizmannem. Mohli se vzájemnĕ utĕšovat z toho, jak jejich oba národy byly Velkou Británií tak nelítostnĕ odmrštĕny. Pak, vojenská pomoc, kterou v letech 1947-1948 Československo poskytlo rodícímu se Izraeli, byla zcela zásadní. Mnozí specialisté se domnívají, že bez ní by se Arabům podařilo Izrael zničit ještĕ v zárodku.

    Vazby českého národa s Amerikou se ovšem neomezovaly pouze na americké židy. Můžeme si položit otázku, zda určité časové souvislosti byly pouhými náhodami. Roku 1620 se nekonala pouze bitva na Bílé hoře, po které ,,tři sta let jsme trpĕli.’’ V témže roce, angličtí puritáni, usazení v Nizozemí, odjeli na lodi Mayflower přes Atlantický oceán a založili Massachusetts Bay Colony.

    3. listopadu 1620, jméno New England (Nová Anglie) bylo oficiélnĕ dáno této kolonii. Naše bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu 1620. Jakoby nám Prozřetelnost chtĕla dát vĕdĕt, že jestliže svoboda smýšlení nĕkde zaniká, nachází si nové prostory, kde se může rozvinout. Kolik Čechů potom v Americe nalezlo možnost se realizovat, kterou v rodné zemi nemĕli.

    Ještĕ jednu vĕc snad můžeme připomenout ohlednĕ česko-amerických vztahů. Víme, že na jaře 1945 Američané osvobodili západní Čechy. Když v Praze vypuklo 5. kvĕtna povstání a povstalci volali o pomoc, generál George Patton, který velel americké armádĕ v Čechách, chtĕl rychle postoupit a osvobodit Prahu. Ale jeho nadřízený, generál Eisenhower, to odmítl, ponĕvadž byl dohodnut se Sovĕty, že se zastaví na linii Karlovy Vary, Plzeň,České Budĕjovice. Válka končila v Evropĕ, ale Japonsko ovládalo ještĕ celou východní Asii a značnou část Tichomoří. Američané vstoupili do války především proti Japonsku, které je napadlo na Pearl Harbor. Sovĕtský svaz nebyl zapojen do války proti Japonsku a Američané si přáli, aby se do ní zapojil. V kvĕtnu 1945 ještĕ nevĕdĕli, že v srpnu už budou mít atomovou bombu. Takže se přizpůsobili sovĕtským požadavkům. Kvůli tomu pak Sovĕti obsadili severní Koreu a pomohli místním komunistům se dostat k moci. Pak, v letech 1950-1953, se konala velmi krvavá Korejská válka a ještĕ dnes, víc než čtvrt století po zániku marxistické diktatury v Rusku, severní Korea je stále ovládaná obzvlášť nelítostnými marxisty  a představuje vážnou hrozbu i pro bezpečnost Spojených států.

    Přes tuto nešťastnou minulost, je dnes ta nejužší spolupráce se Spojenými státy naprostou nutností pro naší bezpečnost. Tak je též třeba vnímat naši vojenskou přítomnost v Afghanistánu. Ale to všechno platí jenom dokud ve Spojených státech rozhodují lidé, jako Donald Trump. Ale i v USA, především v Demokratické stranĕ, jsou lidé, na které se nelze spoléhat. Česká republika proto musí mít skutečnĕ spolehlivé a účinné vlastní ozbrojené síly.

   Ale vraťme se ještĕ na chvilku do naší minulosti. V roce 1918 zanikla Habsburská monarchie. Můžeme říci, že si to také zasloužila. Habsburkové sjednotili střední Evropu, aby se společnĕ ubránila proti islámské rozpínavosti. A moc ztratili poté co, v naprostém protikladu se svým historickým posláním, se v roce 1914 spojili s Osmanským chalifátem, který oficiálnĕ vyhlásil džihád, svatou válku, mocnostem Dohody, tedy také našim legionářům. Pak, v roce 1915, chalifát zorganizoval první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů, prvního národa, který jako celek, přijal křesťanství.

    Rakousko-Uhersko představovalo určitý falešný universalismus, pod jehož fasádou se shlukovaly krajnĕ nacionalistické pangermánské síly, které se pak plnĕ projevily za nacismu.

    Musíme si položit otázku, zda dnes nelze říci nĕco podobného o Evropské Unii. I ona je takovou poslední formou římského imperialismu. I ona, pod milými řečmi o přátelství a bratrství nezi národy, především hájí konkrétní zájmy konkrétních vládnoucích elit.

    Bĕhem první svĕtové války, dva starší bratři mého tatínka byli ruskými legionáři. Snad i to mĕ k nĕčemu zavazuje. Zavazuje mĕ to při nejmenším k tomu, aby nezávislost českého národa, za kterou oni bojovali, mi nebyla lhostejná. Pokud členství v Evropské unii představuje určitou formu spolupráce s ostatními členskými státy, se kterými sdílíme společné duchovní, mravní a kulturní hodnoty, tak není důvod je odmítat. Pokud ale má znamenat nechat naší vlast zaplavit miliony muslimských přistĕhovalců, kteří se ani netají tím, že jim písluší nám vládnout, nám vnutit jejich mravy a normy, tak pak je to nĕco zcela nepřijatelného.

    To je snad to podstatné, co je třeba si říci, když si vzpomínáme na 28. říjen 1918.