V tyto dny začíná již pátý rok anglo–americko–saúdského bombardování Jemenu, nejchudší země arabského světa.

Od svého počátku byla válka tak zničující, jak byla i zbytečná. Ačkoliv měla porazit povstalecké hnutí Hútiů, dnes většina hlavních populačních center zůstává pod jejich kontrolou, přičemž „koalice“, kterou sestavila Saúdská Arábie, nebyla schopna znovu získat hlavní město Saná, ale ani nejdůležitější strategické místo země, přístavní město Hudajdá.

Namísto toho rychle uvrhla Jemen do nejhorší humanitární krize na světě, ve které zůstává dodnes, protože kritická zdravotní, kanalizační a dopravní infrastruktura byla zničena. To způsobilo nejhorší propuknutí cholery na světě od roku 1949, s více než milionem nakažených.

Země nyní stojí na pokraji nejhoršího světového hladomoru za posledních 100 let kvůli bezdůvodné a svévolné námořní blokádě a očividně úmyslné útoky na dodávky potravin si vybírají svou daň.

Bez ohledu na to, podpora války Západem pokračuje. Loni v červnu Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí oznámil, že počet lidí v Jemenu, kteří jsou vystaveni „přímé hrozbě hladomoru“ dosáhl 14 milionů, což představuje více než polovinu obyvatelstva země.

V témže měsíci USA a Spojené království spolupracovaly při potopení švédského usnesení na Radě bezpečnosti OSN, v němž Švédové vyzývali k příměří.

Toto veto zajistilo, že Saúdové mohli pokračovat v útoku na Hudajdá, který začal dříve. Humanitární organizace dlouho předtím varovaly, že takový útok by byl devastující.

V březnu 2017 generální ředitel společnosti Oxfam, Mark Goldring varoval, že útoky na přístav ve městě Hudajdá, kde se soustředí odhadem 70 procent jemenských potravin, by vyvolaly rozsáhlý hladomor. „Pokud bude přístav napaden, bude to úmyslný akt, který naruší životně důležité zásoby – koalice pod vedením Saúdské Arábie nejenže porušuje mezinárodní humanitární právo, ale bude se spolupodílet na jistém hladomoru.“

Houževnatost a odolnost hutí byla, jako vždy, podceňována. Podle analytického centra Jamestown Foundation, počáteční bombové útoky na město měly být „prvním krokem k obojživelné invazi do přístavu, která by byla podporována spojeneckými jemenskými vojsky, které by se přesunuly do přístavu ze svých pozic.“

Nikdy se ani nepřiblížili. O dva měsíce později ani nebyli schopni se zmocnit letiště na předměstí, natož samotného města nebo přístavu.

Zuřivost jemenského odporu byla ohromující. Nejméně jedno námořní plavidlo Emirátů bylo zasaženo raketou, což odradilo ostatní, aby se přiblížily ke břehu a 25. července povstalci zasáhli saúdský ropný tanker, což Saúdy vedlo k dočasnému zastavení dodávek ropy přes Rudé moře.

Válka, která Saúdy stojí podle odhadů 200 milionů dolarů denně, nyní může způsobit, že nebudou moci vyvážet svou ropu. Britské speciální služby byly rychle nasazeny, aby se takovému scénáři soudního dne zabránilo.

Koalice podporovaná Západem neschopná udělat vojenský pokrok se jednoduše pustila do obyčejného vraždění. Jen v červnu proběhlo přibližně 258 leteckých náletů, z nichž až jedna třetina byla namířena proti nevojenským obytným oblastem.

Dne 2. srpna zahynulo 55 lidí při leteckých útocích na nemocnici a trh s rybami a o týden později zahynulo 43 dětí, když jejich školní autobus zasáhla americká raketa US Raytheon shozena saúdskoarabským letectvem, v jednom z 50 leteckých útoků, které jen v tom roce zasáhly civilní vozidla.

V září se zjistilo, že útoky na nevojenské cíle dosáhly 48 procent z celkového počtu úderů.

Dne 29. srpna, téměř tři měsíce do ofenzívy v Hudajdá, bylo opět medializováno, že anti-Hútijské síly jsou „na pokraji“ převzetí kontroly nad letištěm při městě. Stalo se to trapnou fraškou.

Fiasko útoku na Hudajdá zároveň zapouzdřilo hrůzu a marnost války jako celku, charakterizované kombinací vojenského ponížení a mrtvol dětí, roztrhaných americkými a britskými raketami.

Dokonce i charitativní organizace Save the Children začala mluvit o agresi vůči Jemenu jako o „válce proti dětem“, zatímco bývalý ministr vlády Spojeného království Andrew Mitchell řekl parlamentu, že „Británie je spoluviníkem při vytváření hladomoru“.

Ofenzíva na Hudajdá se nakonec pozastavila, dokud se útočníci nepřeskupili. Do konce října byli připraveni na další kolo s 30 000 vojáky v pozicích na jihu od města. Ani tento útok nikam nevedl.

Toto byla situace, v níž byla 13. prosince podepsána Stockholmská dohoda. Konečně dohoda o příměří a zastavení útoku na Hudajdá.

Pro agresory zde zůstalo jen málo alternativ. Pokračování ofenzívy mohlo vést k porážce, která by byla tak potupná, že by z chapadel rodiny al-Saudovců osvobodila nejen Jemen, ale možná i samotnou Saúdskou Arábii.

Navzdory kombinovaným zdrojům deseti zemí koalice, finančním možnostem Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC), stovkám miliard napumpovaných do nejmodernějších zbraní a zpravodajství, diplomatické a vojenské podpoře západního světa, agrese nebyla schopna porazit povstalecké hnutí v jedné z nejchudších zemí světa.

Jemen se stal Vietnamem naší generace.

No ještě není konec. Historie nám ukazuje, že právě když imperiální agresoři čelí porážce, jsou nejzoufalejší a tedy i nejnebezpečnější.

Nenechte se splést, tento pátý rok bude znamenat poslední porážku agresorů. Jedinou otázkou je, kolik hladovějících dětí jsou Saúdové, Emiráti, Američané a Britové po této cestě ještě ochotni hodit do ohně.