Loňská vlna protestů související s nepopulárními rozhodnutími a akcemi vlády (především zvýšení důchodového věku) byla úspěšně překonána. Po červencovém vrcholu nespokojenosti se dané ukazatelé stále snižovaly, i když zatím nedosáhly předcházejících období, jež byla nejpříznivější z tohoto hlediska, nebezpečná fáze ale byla zjevně překonána.

Snad ale pouze v Rusku se dá pokládat 41% respondentů, jež se domnívají, že v jejich městě jsou možné masové protesty proti snížení životní úrovně (je to právě červencový výsledek), za“potenciální nebezpečí“ pro vládu. Přitom počet respondentů, kteří osobně projevili ochotu zúčastnit se podobných akcí, nepřekročil 30%.

...Jeden z hlavních problémů ruské opozice, a příčina jejích stálých porážek v boji s vládou, spočívá v tom, že má mnohem menší schopnost odpoutat se od zvyklých politických a ideových postojů, aby se podívala na fakta (včetně poskytnutých sociology) nepředpojatě za účelem jejich objektivního posouzení.

Výsledky průzkumu Levada-centru skutečně poskytují důvod k přemýšlení.

Za prvé, bije do očí podstatný rozdíl mezi sociální a politickou tématikou. Ruská společnost je citlivější na pád životní úrovně a ochrany svých práv, než na „všeobecně politické otázky.“ Vyslovilo-li ochotu zúčastnit se protestní akce kvůli tomu prvnímu 26% respondentů, pak mítinky s politickými požadavky by podpořilo pouhých 20%. V předcházejících měsících byl tento poměr analogický nebo blízký.

Za druhé, data sociologů potvrzují známou zvláštnost ruské společnosti: prudké vzplanutí alarmistické nálady nesouvisející s realitou.

Připomeneme, že loni byla téměř třetina dotázaných ochotna „osobně vyjít do ulic.“

Víme, že v tomto čase se v zemi skutečně konaly protestní akce. Jenže i na jejich vrcholu, v červenci, přišlo protestovat (především samozřejmě v Moskvě) maximálně deset tisíc lidí. K podzimu jich zůstalo jen několik set, přičemž šlo o důchody, tedy téma, jež se týká absolutně všech občanů RF.

Tohle všechno ukázalo, že se odhad sociálně politické situace, zvlášť v palčivých chvílích, u většiny Rusů značně liší od vlastního praktického života. Takže se dá mluvit o virtuálním znepokojení, virtuálním pesimismu a virtuálních protestech.

Nutí to k zamýšlení se nad tím, jak tato vlastnost ovlivňuje odpovědi na otázky sociologů v jiných průzkumech. Věnovaných, například, životní úrovni, kvalitě života lidí: do jaké míry odrážejí reálie, a do jaké náchylnost části Rusů k negativnímu hodnocení situace?

Avšak dvě třetiny ruské společnosti vykazuje vysokou úroveň zdravého smyslu. Týká se to jak odhadu pravděpodobnosti protestů, tak šancí na vlastní účast v nich.

Vysvitlo, že 75%, tedy většina, která se nehodlá osobně zúčastnit protestních akcí s politickými požadavky, není vůbec lhostejná, ani apolitická a zastrašená.

Naopak, ruská společnost prokázala nejednou během několika posledních let svůj aktivní občanský postoj. Včetně pokud jde o východ do ulic.

Jde tu o něco jiného. Ruská občanská společnost dosahuje rychle a doslova před očima zralosti. Postupně přestává reagovat na hysterické křiky a laciné manipulace. Učí se poslouchat a slyšet oponenty. Stále úspěšněji uplatňuje v každém konkrétním případě způsoby boje a hájení svého postoje: může to být podpis pod peticí,věří-li člověk tomu, co tam stojí, nebo organizovaná kampaň na sociálních sítích, anebo skutečná účast na mítinku.

Hlavní je, že tento stále důslednější a zralejší postoj nemohou rozmluvit většině lidí jejich nervóznější a podráždění spoluobčané, nemluvě o politických sílách, které to mají za cíl. Dokonce je-li je slyšet (prostě proto, že křičí) mnohem častěji a lépe.