Podle Janouška hlavní otázkou, kterou si českoslovenští politici položili, bylo to, jak zajistit dlouhodobou bezpečnost státu. Když mluvíme o NATO, nemůžeme se nezmínit o Václavu Havlovi, který podle historika přivedl zemi do NATO. Od roku 1990 lze vztahy mezi Prahou a NATO charakterizovat jako velmi intenzivní. A v březnu 1991 Havel navštívil štáb NATO v Bruselu.

Při analýze této otázky Janoušek dospěl k závěru, že se Českoslováci ukázali být dobrými spojenci ihned po rozpadu Varšavské smlouvy. Právě tehdy byla odeslána československá mise do Perského zálivu.

Nicméně teprve po zvolení prezidentem Billa Clintona se situace skutečně změnila. Clinton nejprve věřil, že země střední a východní Evropy se kvůli svému skeptickému postoji nepřipojí k NATO, ale později Clinton pochopil, že se mýlil. 

„V létě 1993 se rozšíření NATO stalo otázkou, které se již nebylo možné vyhnout. V tomto období se zároveň diskutovalo o projektu Partnerství pro mír, který měl mimo jiné nabídnout platformu pro vojenskou spolupráci mezi NATO a zeměmi, které o partnerství projeví zájem,“ řekl Janoušek.

Podle názoru historika Havel věřil, že integrace do NATO je nutná z mnoha důvodů, z nichž první je solidární odpovědnost za evropskou bezpečnost.

„Nešlo tedy jen o vlastní bezpečnostní záruky, ale také o širší pojetí evropské bezpečnosti,“ upřesnil Janoušek.

Hlavním obdobím v otázce vstupu do NATO byly podle Janouška roky 1993 až 1998. V té době byl náčelníkem generálního štábu české armády Jiří Nekvasil. V lednu 1994 navštívil Clinton Českou republiku, což se stalo symbolickým aktem, potvrzujícím přijetí nového směru.

Česká republika vstoupila do NATO dne 12. března 1999. Rozhodnutí nabídnout členství České republice, Polsku a Maďarsku bylo však přijato již v roce 1997 na summitu v Madridu. Poslanecká sněmovna schválila vstup České republiky do NATO dne 15. dubna 1998 a senát to učinil 30. dubna.