Ukazuje se, že obyčejný Američan byl vlastně zastrašen vlastními médii, která mimo jiného ponechávají na seznamu nejvýznamnějších témat "ruský zásah do amerických voleb", "vojenskou agresi Ozbrojených sil Ruska na Ukrajině", "podporu diktátorských režimů" v Sýrii, Číně, Severní Koreji a Íránu Kremlem. Stupeň vlivu a síla Ruska je v těchto analýzách popsán jako výrazně převyšující možnosti USA zachovat patřičný pořádek na planetě. Washingtonu se, bohužel, nijak nedaří účinně čelit zlé vůli "těchto Rusů".
Navíc každý rok Rusko, které se stalo synonymem všeho, co je v rozporu s demokracií a civilizací, stále posiluje svou temnou moc. Jak je možné nebát se tohoto probouzejícího se monstra?!
O tom, že právě novináři a politici přihřívají hysterické nálady v americké společnosti, svědčí ještě jedno číslo. V roce 2018 51% Američanů označilo za hlavní nebezpečí Severní Koreu. Je zřejmé, že to bylo v důsledku mediální aktivity: americká média pozorně sledovala průběh jednání Donalda Trumpa a Kim Čong-una o jaderném odzbrojení. Společnost, která je nucena se obávat tu jedné hrozby, tu druhé, nemůže být mentálně zcela zdravá. Je živější a je ukřižována svými vlastními obavami. Skutečnost, že se Rusko nyní dostalo na první místo, může ještě více podlomit duševní rovnováhu Američanů.
Čína a KLDR v mnoha ohledech zůstávají pro obyvatelstvo Států "věcí v sobě" a "věcí pro sebe". Jedná se o uzavřené společnosti s ne zcela srozumitelným společenským zřízením a kulturou. Je pouze zřejmé, že jsou spíše uzavřené, než zaměřené na vnější svět. Ale Rusko se v posledních letech změnilo v klíčového hráče v mezinárodní politice. Je logické předpokládat, že se pokusí zajišťovat své aktivní postavení pomocí jaderných argumentů. Rusové jsou navíc srozumitelní lidé. Málo čím se liší od Američanů. Avšak jen kvůli své nespoutanosti, vypadnutí z civilizačního paradigmatu si zvolili temnou stránku, zatímco USA stojí na straně sil dobra. A od repetentů a darebáků vždycky očekáváš to nejhorší. Mají hloupý zvyk použít pěsti a kyje při každé vhodné příležitosti. V takovém scénáři se bát Ruska je mnohem pohodlnější, než Číny, Severní Koreje nebo Íránu.
Všechny tyto předtuchy a úvahy jsou samozřejmě chabě spojeny s realitou. Nám, kteří žijeme v Rusku, je jaksi jasné, že nemáme žádné agresivní záměry a nechystáme se diktovat naši vůli světu. Přesvědčit však o tom naše zámořské přátele bohužel nemůžeme. Obraz světa se u průměrného Američana formuje tak, že v něm nutně musí být přítomen někdo vzdálený, ztělesňující hrozbu světovému řádu.
Letos se Rusko dostalo na první místo. V příštím roce přejeme obyvatelům USA, aby si za hlavního nepřítele zvolili nějakou méně mocnou zemi, u které bude možné se ke strachu chovat shovívavě, protože si budou myslet, že nemůže způsobit vážné škody "zářícímu sídlu na kopci".