• 1) Podepsání společné dohody na prvním summitu je sdělovacími prostředky nesprávně prezentováno jako jednostranný závazek pro Kim Čong-una.

Trump a Kim podepsali společnou dohodu, a nikoli jednostranný diktát. Dohoda je rovnostranné předsevzetí obou stran a není to pouze věc přístupu KLDR. Dohoda se týká celého Korejského poloostrova, ale média neustále tento prostor zaměňují jen za prostor Severní Koreje. Zahrnutí celého Korejského poloostrova je rozhodující a vychází z toho, že Severokorejci nebyli prvními, kdo tento poloostrov „nuklearizoval“ (více viz bod 4 a odkazy níže).

• 2) Média mylně předkládají, že Severní Korea slíbila, že se zbaví jaderných zbraní.

Nejvyšší představitel KLDR nic takového neslíbil, ale přijal závazek k denuklearizaci celého Korejského poloostrova (viz psaný text společné dohody). Stejný závazek přijal i prezident USA, což fakticky vychází z americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji, tedy na Korejském poloostrově (blíže viz bod 4 a odkazy níže).

• 3) Novináři a redaktoři (především ti čeští) neustále píší a hovoří o jaderném odzbrojení, avšak ve skutečnosti se jedná o denuklearizaci určitého prostoru, což je podstatný rozdíl.

V původním dokumentu se píše o denuklearizaci (denuclearization), a nikoli o jaderném odzbrojení, což by muselo být psáno jako „nuclear disarmament“. Přesný význam musí být v překladu zachován. Nejedná se o odzbrojování někoho (jako např. poraženého protivníka), ale o odstranění jaderných zbraní z určitého prostoru.

• 4) Sdělovací prostředky dezinformují veřejnost, když opakovaně tvrdí, že se denuklearizace (či nesprávně odzbrojení) týká jen KLDR. Nic takového nebylo podepsáno.

Veškerá jednání mezi USA a KLDR se týkají celého Korejského poloostrova. Tak je to psáno i v úvodním a zatím jediném dokumentu o společné dohodě. Podle dohody se jedná o úplnou denuklearizaci Korejského poloostrova (complete denuclearization of the Korean Peninsula), a nikoli jen o denuklearizaci Severní Koreje (KLDR). Nikdo by neměl zapomínat na to, že Američané jako první dopravili jaderné zbraně na Korejský poloostrov. Jednalo se sice o takzvanou taktickou jadernou výzbroj[1], ale stále o výzbroj jadernou. Ta měla být v roce 1991 z poloostrova odsunuta, ale nikdo nemůže zaručit, že byla odsunuta do posledního kusu, anebo že část nebyla zase dopravena zpět (podrobněji vizprodukt 11068). Nehledě na to Američané ještě na konci roku 2017 diskutovali možnost použití taktické jaderné výzbroje s představiteli Jižní Koreje.

Tím se dostáváme k problému americké vojenské přítomnosti na Korejském poloostrově a k tomu, co tato přítomnost znamená pro denuklearizaci Korejského poloostrova tak, jak je uvedeno ve společné dohodě. Vojenská přítomnost USA na poloostrově má dále přímou souvislost a podmiňovanou i chtěnou závislost na oficiálním ukončení Korejské války (dosud platí pouze příměří). Dosáhnout oficiálního ukončení této války je snahou severokorejského režimu a přáním jihokorejské vlády, ale není to výhodným tahem pro Spojené státy, protože by odkryly prostor (šachovnici) pro zahájení druhé fáze vyjednávání ze strany KLDR, která má dobrého rádce (více viz produkt 11068).

Podrobněji je problematika vyjednávání mezi USA a KLDR rozpracována v následujících zpravodajských produktech:

[1] Taktická jaderná výzbroj (tactical nuclear armament/weapons nebo hovorově: tactical nukes) se skládá z jaderné munice s nižším účinkem, která je na cíle dopravována taktickými prostředky. Mezi taktické prostředky mohou v případě amerických vzdušných sil patřit letouny F-15 a F-16. Dalšími taktickými prostředky mohou být například jednotlivé dělostřelecké systémy, které mohou odpalovat dělostřelecké granáty s jadernou náplní. Taktická jaderná výzbroj nepodléhá mezinárodním smlouvám o redukci jaderných zbraní. Taktická jaderná výzbroj, která má nižší účinek a která je na cíle dopravována taktickými prostředky, je přirozeně předurčena na ničení cílů v kratších vzdálenostech, přičemž se zpravidla nebude jednat o cíle strategické úrovně, ale o cíle taktické nebo operační úrovně. U strategické jaderné výzbroje je tomu přesně naopak: munice s vyšším účinkem je na cíle dopravována strategickými prostředky s předurčením ničení cílů ve větších vzdálenostech, přičemž se přednostně bude jednat o cíle strategické úrovně. Strategickými vzdušnými prostředky ozbrojených sil USA schopnými nést jadernou výzbroj jsou strategické bombardéry B-1B Lancer, B-2 Spirit a B-52 Stratofortress (letouny B-1B byly po pádu Sovětského svazu převedeny do role nosičů konvenční výzbroje). Dalšími strategickými prostředky pro dopravu strategické jaderné munice na cíl jsou mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země a balistické rakety odpalované z ponorek.

---