Václav Cílem během svých vystoupení a rozhovorů často hovoří na téma přípravy na přicházející krizi. Říká, že mnoho redaktorů se nerado o blížících se krizích baví. Sputnik promluvil s vědcem, aby zjistil, čeho se redaktoři bojí.

Sputnik: Proč se redaktoři neradi baví o blížících se krizích?

Cílek: Abychom porozuměli tomu, co se děje, tak musíme něco málo vědět o psychologii odmítání. Ta byla studována zpočátku po válce v Izraeli. Tam se jedná například o lidi, kteří odmítají smrt. To má negativní důsledky. Tito jedinci jsou ale často hrdinové, nebo objevitelé, nebo vynálezci. Vypadá to tedy tak, že je vždy dobré, když máte ve společnosti 1-2 % lidí, kteří odmítají takové ty úplně zjevné věci. Ti buď zahynou, nebo posunou společnost o kus dále. Odmítání se následně hodně studovalo na vězních koncentračních táborů. Dnes se odmítání studuje na klimatické změně.

Když sociologové zkoumali klimatické změny v Norsku v 90. letech, a tehdy klimatická změna nebyla patrná, tak v ní věřilo 40 % lidí. Mezitím ale přišly teplé zimy, které společnost rozhodily, jelikož také závisí na zimní turistice, a když ona klimatická změna je vidět, tak na ní věří 10 % lidí. To je závažné tím, že je na tom vidět, že uneseme jen určitou míru stresu. Už si nepřejeme, aby nás někdo nadále něčím otravoval.

Takže lidé se jednoduše staví do odmítavého postoje?

Ano. Nejjednodušší způsob u prostého člověka je, že to odmítne. Když o tom hovořím například s novináři či lidmi, jež mají určitý přehled, tak ti to odsouvají. To jsou dvě základní verze naší reakce na krizi.

Souhlasil byste s tvrzením, že žijeme ve společnosti, která je posedlá úspěchem? Například neustálým ekonomickým růstem…

Nejdříve k tomu úspěchu. Tím se také zabývalo hodně lidí z toho důvodu, že je tady mezi námi onen americký sen. Jeho podstata je taková, že jste natolik úspěšní, že si můžete dovolit jít svojí vlastní cestou.

Za první republiky a za socializmu bylo normální nebýt úspěšný, protože to třeba nešlo. A nebyla to žádná katastrofa, jelikož ten sen o úspěchu nebyl. Důležitější bylo například posedět v hospodě a poklábosit si, když to takhle řeknu.

Nyní ale máme nad sebou biče, které jsme si na sebe sami upletli. Bič efektivity. Máme pocit, že musíme pořád něco dělat. Myslím, že to byl anglický spisovatel David Herbert Lawrence, jenž říkal, že dynamické společnosti nejsou nikdy šťastné. Na štěstí potřebujete klid, sebrat se, prožít si ho. Pokud jste příliš dynamičtí, tak příliš rychle běžíte dopředu. Dostaví se pocit uspokojení, jenž ovšem za několik okamžiků opět zmizí.

Jaké to má dopady?

Řada lidí, a je jich hodně, například voliči pana Trumpa, nebo pana Zemana a dalších, ve skutečnosti úspěšní nejsou. Cítí se být odstrčení. Cítí se být mimo svět.

Jeden novinář mi nedávno řekl, že mnoho novin, aby ušetřily, nabírají studenty. I zahraniční zpravodajství často bývá v rukou lidí, jež jsou vychovaní v prostředí, aby byli efektivní, byli úspěšní, byli pracovití. V této chvíli se, a já to vnímám silně, mediální prostředí rozchází s tím, co lidi chtějí. Stává se, že novináře zajímá něco jiného než lidi.

Dříve novináři referovali o událostech, dnes se ale snaží řídit společnost. Novinář má dnes velmi často svůj politický názor, jenž nějakým způsobem prosazuje, ale schovává se za objektivitu a vyváženost. To, podle mého názoru, vytváří onen pocit uspokojení a úspěchu.

Vraťme se ke krizím. Když společnosti procházejí silnými otřesy, tak velké celky, velké říše či impéria, se obvykle rozpadají na menší, životaschopné celky. Dokáže Česká republika přežít silnou krizi jako celek, nebo se také může rozpadnout?

Česká republika se už dál dělit nemá kam. Už není co. Ani by to už nebylo funkční.

Když se řekne krize, tak si většina lidí představí ten hollywoodský obrázek, že ze dne na den přijde doba ledová nebo přiletí meteorit. Ve skutečnosti se ale mnoho civilizací rozpadá chronicky, příkladem by mohl být Sovětský svaz. Může to trvat desítky let. Nebo Římská říše, kde to trvalo tři století.

My, bohužel, máme ekonomiku. Ta nemá ráda chronické krize. Ekonomika často pracuje s náhlými krizemi, jež mohou být vyvolané například situací v bankovním sektoru s půjčkami.

Takže Česko a Slovensko budou „v suchu"?

Já bych neočekával, že přijde krize v tom prostoru, kde my žijeme. Například v Severní Americe je to trochu jinak. Tam je velmi násilné podhoubí na předměstích. Většina amerických komentátorů čeká, že v případě další ekonomické krize vypuknou sociální bouře, kdy může dojít i k vypalování části města.

V zemích jako je Česko, Slovensko, Polsko, Rakousko… u nich mám pocit, že jsou dost stabilní. Přijde krize, začnete kšeftovat s potravinami a postupně, po nějakém mezivládí, jaké bylo na konci první a druhé světové války, se z toho vynoří relativně stále stejná společnost, jež pochopitelně změní politiku a ekonomiku.

Existují celky, které mohou na budoucích otřesech vydělat?

My všude vidíme, jak se společnosti i státy diferencují. Proto si myslím, že ten průběh krize může být v různých regionech velmi odlišný. Často dochází k tomu, že země „vyhnije" od středu. Archeologické důkazy vypovídají o tom, že v době krizí, kdy jsou zasažena velká centra, mohou vyrůst některé periferie, právě proto, že nejsou utlačované těmi centry.

Řekl bych, že krize bude taková, jakou si ji uděláme. Není to ona velká nadosobní síla. Já bych něco čekal okolo amerických prezidentských voleb. Vidím, že se blížíme zlomovému procesu, jehož dopady neumíme zcela předpovědět.