Podle jedné z novinek školského zákona schváleného francouzským parlamentem nebudou tamní školy smět referovat o rodičích dětí jako o „matce“ a „otci“, ale jako o „rodiči 1“ a „rodiči 2“.
Příznivci zákona tvrdí, že zastaví diskriminaci stejnopohlavních rodičů, kritici argumentují, že zákon „dehumanizuje“ rodičovství. Jen by mě zajímalo, podle čeho se určí jednička a podle čeho dvojka? Podle toho, na koho ukáže Mirek Topolánek? Vypadá to, že řada satirických a parodických děl z per Monty Pythonů, Cimrmanů nebo „Českosoďáků“ se brzy přesune z žánru „komedie“ do žánru „dokumentární“.
„Poslankyně Valérie Petitová z vládní strany Emmanuela Macrona REM uvedla, že slova matka a otec ve všech školních dokumentech, týkajících se například kantýn nebo povolení zúčastnit se exkurzí, již déle nezohledňují nedávno prošlý zákon o manželství osob stejného pohlaví ani existenci rodičů stejného pohlaví,“ informoval server The Telegraph.
No právě. Naše (nebo v tomto případě tedy francouzské) zastaralé zpátečnické zákony nezohledňují nové uvědomělé a pokrokové pohledy soudobých (často EU)soudruhů a sociálních inženýrů. Stejně jako je nezohledňují zpátečnické konzervativní názory některých z nás. A ty je potřeba vymýtit! Jak názory, tak…
„Naštěstí“ však jdeme tlačeni úzkou skupinou samozvaných nositelů jediné pravdy kupředu… A těm posluhuje, ať už vědomě (za přilepšenou) nebo nevědomě (s pocitem konání nekonečného dobra) celá armáda spasitelů a mesiášů (známých často také jako „lepší lidi“ nebo „lepšolidi“).
A na první pohled „neškodná“ absurdita typu „rodič 1“ a „rodič 2“ namísto maminky a tatínka je jen dalším kamínkem do mozaiky, jejímž výsledkem je odstranění tradičních hodnot, národního povědomí, přirozených a biologicky daných rozdílů mezi muži a ženami nebo kritického myšlení (byť po něm „lepšolidé“ tak často a rádi volají – bojují v první linii právě proti němu). Lepší nový svět a nový světový řád zkrátka bude, ne že ne. I kdyby trakaře padaly.
Tak si říkám, z čeho by si v současné době („pseudokorektnosti“, protežování menšin a absurdností na úkor většiny a zdravého rozumu) dělali srandu Monty Pythoni, Cimrmani nebo třeba „Českosoďáci“… Za polovinu možných témat by dostali v lepším případě pokutu, v horším by šli na čas do chládku, a druhá polovina přestala být srandou k popukání, protože se přeměnila ve směšně-děsivou realitu…
Zdá se, že řada satirických a parodických děl výše zmíněných se během několika let přesune z žánru „komedie“ do žánru „dokumentární“. A tak si tady žijeme…