To je základní otázka a tím také jádro diskuze o gender – teorii.

Homosexuální aktivisté zastávají tézi, že člověk je „od přírody“ homosexuál a popírají, že by se jím stal teprve během života. Pokud se homosexuální sklony vynoří teprve během života, musí zde být příčina, která způsobila tuto změnu chování. Výsledkem by mělo být úsilí o odstranění problému.

Před několika lety informovala média o údajném homo-genu, který měl potvrzovat panující názor. Objevení „genu“ bylo oznámeno s velkým halasem. Ale dotyčný gen nebyl k nalezení ani při nejintenzivnějším výzkumu. Kampaň tedy utichla, ale téze, kolem které bylo tolik řeči, mnoha lidem utkvěla v hlavě.

Kampaň kolem genu se ukázala jako pseudovědecká. Existence takového genu je totiž v rozporu s vědou. Homosexuální sdružení mezitím o tuto diskuzi ztratila zájem.

Ale americké sdružení bývalých homosexuálů PFOX se k diskuzi znovu vrátilo. V Richmondu, hlavním městě Virginie, začala široká informační kampaň, která měla za cíl seznámit veřejnost s aktuálními výsledky výzkumů o homosexualitě.

Mezinárodní výzkumy jednovaječných dvojčat

Studie se týkají jednovaječných dvojčat, která jsou perfektně identická, a přesto se liší ve svém sexuálním chování. K tomuto tématu existuje nejméně osm vědeckých výzkumů provedených v minulých dvaceti letech na dvojčatech v Austrálii, USA a ve Skandinávii. Všechny bez výjimky dokazují, že homosexuálové se nerodí jako homosexuálové. Neil Whitehead pracoval 24 let pro novozélandskou vládu, pro OSN a pro Mezinárodní atomový úřad a dnes působí jako poradce několika japonských univerzit. Tento vědec zdůrazňuje, že genetika je pro sexuální orientaci naprosto irelevantní. „V nejlepším případě hraje genetika sekundární roli.“ Jednovaječná dvojčata pocházejí z jediné oplodněné buňky. To znamená, že jejich genetické dědictví je identické stejně jako jejich předporodní vývoj.

Homosexualita nemá s geny nic společného

Z toho vyplývá, že pokud by sklon k homosexualitě byl určován geneticky, musel by se u obou dvojčat projevovat shodně. Jelikož mají identické DNS, musela by být stoprocentně identická. Realita to však popírá. „Pokud jedno dvojče pociťuje přitažlivost ke stejnému pohlaví, projevuje se totéž u druhého z nich maximálně v 11% případů u mužů a 14% případů u žen. To vyplývá ze všech provedených výzkumů. Z toho je nutno vyvodit, říká Whitehead, že „homosexualita kategoricky nezávisí na genetických faktorech, tedy nikdo se nerodí jako homosexuál. Rozhodující faktory, které u jednotlivých dvojčat vyvolávají homosexualitu, musí být postnatálního charakteru, tedy musí přistupovat teprve po narození“.

Homosexualitu způsobují postnatální vnější vlivy

Přitažlivost ke stejnému pohlaví (SSA) „není určena stejnými faktory“. Jsou to vnější faktory, které se přihodí jednomu z jednovaječných dvojčat, nikoliv však druhému., Anebo jsou rozdílné reakce na situace vnějších vlivů, které se přihodí po narození. Je to nejčastěji pornografie, příliš časná sexualizace, sexuální zneužívání, zvláště v rodinných a školních situacích, které mohou u jednotlivých dvojčat probíhat odlišně. Jedno z dvojčat může být např. neschopné reagovat srovnatelným způsobem jako druhé dvojče na určité podněty. Z toho vyplývá pocit osamocenosti a dále potřeba být přijímán určitou skupinou. Takovou skupinou mohou být LGBT-Comunity. Tyto vnější faktory a idiosynkratické reakce na náhodné události jsou převládajícími činiteli. Roku 2002 zveřejnili američtí sociologové Peter Bearman a Hannah Bruecknet výzkum 5.550 párů dvojčat z USA. Shodný homosexuální sklon konstatovali jen u 7,7% mužských dvojčat a 5,3% u ženských dvojčat.

Existuje více bývalých homosexuálů než homosexuálů

Stejný výzkum sledoval také změnu sexuální orientace v průběhu života. K této změně došlo ve velké většině přirozenou cestou a jen u malé části byla dosažena terapeuticky. Tři procenta heterosexuálního obyvatelstva měla v minulosti homosexuální nebo bisexuální chování. Signifikantní počet změn orientace od homosexuální k heterosexuální je dalším důkazem, že homosexualita je atypický fenomén způsobený vnějšími vlivy až po narození. Taková korektura chování je možná jen v případě, že homosexualita neodpovídá přirozenosti postiženého. Počet osob, které změnily svou orientaci na heterosexuální, je větší, než počet homosexuálů a bisexuálů dohromady.

Fakta odporují ideologii

Skutečnost zcela jasně popírá ideologii. Tvrzení aktivistů LGBT, která měla doložit normalitu homosexuality, byla založena na vědecky neudržitelných tvrzeních. Homosexualita nemá nic společného s geny a není nic „přirozeného“. Mládež se nerodí s homo-genem, ale je vystavena velkému riziku ideologické kontaminace, kterou diktuje veřejnosti gender – ideologie: Pokusy homo-aktivistů na základě jejich ideologie změnit etiku jsou podporovány zcela nezodpovědně mnohabarevnými pomocníky z médií, kultury a politiky.

Homosexualita zůstává tím, za co byla pokládána až do 70. let, kdy byla také uznávána Světovou zdravotnickou organizací za sexuální poruchu identity,tedy za patologii, která stejně jako jiné patologie vyžaduje pro postižené pomoc. Odmítat tuto pomoc z ideologických důvodů znamená posilovat postižené v jejich patologii. Dělat z této patologie předmět výuky na školách je naprosto nezodpovědný čin.

Giuseppe Nardi - katholisches.info

https://www.lumendelumine.cz/