Jak zdůrazňuje Stavridis, když sám navštívil tento region a pohovořil s vysokými úředníky dvou spojeneckých států, Japonska a Singapuru, získal „velmi jasnou a silnou představu“ o tom, jak se situace vyvíjí.

Celkem vzato, říkají všichni spojenci Washingtonu neustále totéž – že Západ pro ně přestal být spolehlivým partnerem. „Administrativa amerického prezidenta, která pravidelně kritizovala své nejbližší partnery a obviňovala je z toho, že ve smyslu obrany visí na cizím krku, tyto spojence zarmucuje,“ vysvětluje autor. „Jsou znepokojeni také brexitem, který odvádí pozornost Evropy a oslabuje ji. A to všechno se komplikuje tím, že před jejich očima stupňuje Čína nátlak na Tchaj-wan, aby přijal koncepci „jedna země, dvě soustavy“ podle vzoru Hongkongu, a také militarizuje Jihočínské moře tím, že vytváří umělé ostrovy“.

Podle Stavridise ambice čínských stratégů neustále rostou, a jestliže dříve stupňovala Čína svůj vojenský námořní potenciál, aby dominovala na území ohraničeném takzvaným prvním řetězem ostrovů – od Japonska přes Filipíny až po okraj Jihovýchodní Asie – pak nyní se snaží rozšířit svůj vliv na druhý řetěz ostrovů – od Japonska k Mikronésii až do okraje Indonésie. Přitom stejně jako v době svých prvních „výletů“ do Jihočínského moře, využívá Čína „údajně vědeckých“ misí a lodí hydrografické rozvědky, které hrají roli „hrotu kopí“, zdůrazňuje admirál.

Autor je přesvědčen, že klíčovým prvkem strategie Washingtonu v tomto regionu je součinnost s Japonskem a Singapurem. Jak podotýká admirál, tyto země, které se nacházejí na severním a jižním konci obou řetězů ostrovů a jsou svéráznými „kotvami“, upevňuje obrannou spolupráci s USA pomocí společných cvičení a nákupu zbraní. Obě tyto země, stejně jako vzdálenější spojenci Američanů, jako jsou Austrálie a Nový Zéland, si dobře uvědomují geopolitický význam tichomořských ostrovů. V tomto kontextu bude úspěch Washingtonu v případě, když dojde k přímé konfrontaci, záležet na tom, jak efektivně budou moci vojensko-námořní síly spolupracovat s těmito spojenci a užívat těchto ostrovů, soudí Stavridis.

Američtí politici čekají mezitím na změny: za prvé, Peking může dostat chuť i na třetí řetězec ostrovů (od pobřeží Aljašky a Havaje až po Nový Zéland), který se už dávno pokládá za „definitivní strategickou dělicí čáru mezi Čínou a USA“. Za druhé, podobné řetězce ostrovů, podél nichž bude probíhat konfrontace mezi Pekingem a Washingtonem, se dají nastínit také v Indickém oceáně: první z nich vede od Jižního Pákistánu k atolu Diego Garcia, kde se nachází americká vojenská základna, a dále; druhý – od Afrického rohu, kde mají velké základny jak USA, tak i Čína, dolů až po pobřeží Jižní Afriky. Jak americké, tak i čínské vojenské plány předpokládají nasazení pozemních sil na různých ostrovech Indického oceánu, které mají ovlivnit vývoj události na moři, podotýká Stavridis.

Nehledě na to všechno válka mezi Čínou a USA není vůbec nevyhnutná, poznamenává admirál. Podle jeho názoru tou nejlepší analogií stavu jejich vzájemných vztahů je takzvaná „Velká hra“ – soupeření mezi Britskou a Ruskou říší o kontrolu nad Asií v XIX. století, s tím rozdílem, že nynější USA a Čína mají mnohem větší ambice a větší mezinárodní obchodní impéria, než měly kdysi Londýn a Moskva. A výsledek tohoto americko-čínského soupeření bude záležet na tom, kdo bude moci kontrolovat řetězce ostrovů, píše v závěru autor.