Bývaly doby, a není to tak dávno, kdy spotřebiče byly vybaveny knoflíkem. Nejčastěji se to týkalo ovládání hlasitosti, ale používalo se to i jinde, všude tam, kde bylo třeba plynulého ovládání nějaké své funkce. Knoflík byl otáčivý někdy byl vybaven i stupnicí. Knoflíkem se ovládal potenciometr, jeho otáčením se měnil vnitřní odpor a to velmi jednoduše umožňovalo plynulou změnu výstupu. Z konstrukčního pohledu elegantní, jednoduché, levné a účinné řešení. Knoflík si „pamatoval“ svou pozici bez vnitřní paměti a logických obvodů. Po zapnutí byl přesně tam, kde jste ho naposledy nechali.

Čas oponou trhl a knoflíky upadly v nemilost. Dalo by se říct, že nastala doslova genocida knoflíků. Nastala doba klikací.

Co to je? To je jednoduché. Vlastně to není vůbec jednoduché. Je to uvnitř zatraceně složité. Kdosi prostě přišel na to, že pokud se chceme poškrábat na levém uchu, nepoužijeme k tomu levou ruku, ale pravou a to ještě krkolomně ohnutou zezadu přes rozkrok. Knoflíky se prostě zruší, jsou tak nemoderní a místo nich se tam dá tlačítko. Nebo raději dvě. Chcete přidat hlasitost? Stisknete jednou. Ještě přidat? Znovu stisknete. Ubrat? Stisknete – ale pozor – druhé tlačítko. A tak tisknete a tisknete a tisknete tu jedno, tu druhé tlačítko. Je to tak cool.

Porovnání knoflíku s klikacími tlačítky si nejlépe můžeme představit jako jízdu na kole. Otáčení knoflíku je jako jízda na kole z kopce nebo do kopce. Je to plynulé, hladké, bez otřesů. Klikání je jako jízda na kole ze schodů nebo do schodů. Co je lepší?

Když mašinku vezmete do ruky druhý den a zapnete, nemáte šanci poznat, kolikrát jste posledně stiskli které tlačítko a musíte to pracně dohledávat buď na displeji, který je dnes už i na botníku, nebo metodou pokus-omyl. Prostě zařízení pustíte a hned uslyšíte, je-li hlasitost přijatelná.

Ale hlasitost není jedinou funkcí, plně nahrazenou klikáním. Tlačítky a klikáním také třeba hledáte stanice v rádiu. Ve fitku jsou běžící pásy (a další mučicí nástroje) vybaveny celou kolekcí klikacích tlačítek: Chcete, aby pás běžel rychleji? Naklikejte si to. Zvednout základnu pro simulování chůze do kopce? Stačí kliknout desetkrát a hned máte kopec s pětiprocentním stoupáním (kliká se po půlprocentech). Hlídejte si displej, ať nenaklikáte víc. Prsty vás po chvíli bolí, protože místo tlačítek je tam ošoupaná a málo citlivá membránová klávesnice (další zrůdnost moderních strojů), ale to není důležité.

Oč by to bylo jednodušší, kdyby tam zůstala ta hloupá kolečka. Jediným pohybem byste nastavili požadované. A být na kolečku i ryska, jediným pohledem byste i viděli, jak je stroj nastaven. Dokonce byste to viděli i po odpojení přístroje od sítě. Ale chápu, není to cool.

Po technické stránce je tisíckrát složitější nahradit kolečko klikacími tlačítky. Na místo jednoduchého a levného potenciometru tam musí být komplikované logické obvody, čítače, analogové převáděče a paměť. V podstatě stovky, možná tisíce tranzistorů, byť zatavené v jednom integrovaném obvodu. Některá zařízení musí být neustále pod proudem, aby v paměti zůstala naklikaná hodnota. Vypnutím přístroje se informace vymaže. Fakt nám to stojí zato? Co jsme vlastně jízdou po schodech namísto jízdou z kopce vyřešili?

Digitální potenciometr MCP41010, jednokanálový s 8bitovým rozlišením(256 kroků), řízení SPI interfacem. Cena 6 dolarů
Totéž v klasickém provedení. Neomezený počet kroků, žádný interface. Cena 0,55 dolaru.