Na druhém místě je Indonésie (17,9 miliard dolarů a 16,1 %), na třetím Rusko (13,5 miliardy a 12,2 %), ale na jeho místo se aktivně tlačí USA, které za dva roky Trumpova prezidentování zvýšily těžbu uhlí a už málem převyšují maximální hodnoty odvětví z doby prvního období Obamy.

Vypadá to, že sami Australané uhlí vůbec nepotřebují, neboť jste určitě četli řadu článků o tom, jak ve státě Jižní Austrálie díky úsilí pana Elona Muska vyrostla přímo uprostřed džungle obrovská sluneční elektrárna a stará špinavá uhelná byla proto zrušena. Je to tak. Ale proč tento úspěšný projekt zůstal v jediném exempláři a dokonce ani sousední státy ho u sebe nezopakovaly (napovíme odpověď: jde o to, že po uzavření uhelné elektrárny a její záměně slunečními panely se cena kilowathodiny pro spotřebitele zvýšila osminásobně a stala se tak z nejlevnější nejdražší).

A teď zprávy: australský tisk uvádí, že místní soud pro otázky ochrany životního prostředí zamítl odvolání těžební uhelné společnosti Gloucester Resources a zakázal jí těžební práce na jejím úseku Rocky Hills. A teď trochu podrobněji. Společnost byla založena v roce 2005 a okamžitě se aktivně pustila do práce. V roce 2013 oficiálně koupila licenzi na těžbu uhlí v Rocky Hill a začala připravovat plán těžby. Australští horníci byli od samého počátku připraveni na to, že se proti nim postaví zelení, a proto společnost preventivně souhlasila s ústupky, které jsou v byznysu nevídané.

Glocester Resources se vzdala například stavby zpracovatelského závodu na místě, vzdala se i nejlevnějšího způsobu linkové dopravy uhlí ze šachty, aby byla snížena prašnost při přetížení, vzdala se i plošiny k vyklápění vagónů. Jinými slovy záměrně souhlasila s dalšími výdaji a nezvolila nejoptimálnější algoritmus práce. Ve fázi přípravných prací bylo vytvořeno 50 pracovních míst a v momentě zahájení těžby mělo být vytvořeno dalších 100, ale tyto plány se neuskutečnily. Ještě ani nestačila přijet na místo budoucího dolu první technika, když australští zelení podali žalobu k soudu s požadavkem, aby veškeré práce v Rocky Hills byly zakázány. Soud prvního stupně těmto požadavkům vyhověl a uhelná společnost, která utrpěla ztráty následkem prostojů, podala odvolání. Nepomohlo to. Následkem nekonečných tahanic společnost a australský trh přicházejí v průměru o 21 milionů tun řadového uhlí a 13 milionů tun koksu. To jsou přímé ztráty a ušlý zisk soukromé společnosti a rozpočtu. V dolarech jsou to, jak jistě chápete, miliardy.

Zatímco v Austrálii trvá zelený šabat, ostatní účastníci světového uhelného trhu dělají svou práci. V prosinci se v Polsku absolutně neúspěšně konal světový kongres o otázkách ekologie, kde přední země jako USA, SAE a Rusko odmítly snížit objem těžby nerostů palivového sektoru a také přiznat svou odpovědnost za změnu klimatu. V roce 2017 USA oficiálně prohlásily, že vystupují z Pařížské dohody o klimatu a nechystají se snižovat tempo těžby uhlí. Čína tak usilovně snižovala vlastní těžbu, že ta se podle výsledků roku 2017 najednou zvýšila o 22 milionů tun, stoupl i objem dovozu. Ruské uhelné těžební společnosti informovaly o celkovém pětiprocentním růstu výroby a patnácti procentech konkrétně v těžbě koksovatelného uhlí. Takový je jednomyslný boj za ekologii a odmítnutí minulosti.

Shrňme dosavadní výsledky. Samozřejmě, že Austrálie zatím nespadne ze svého uhelného trůnu a zachová si své světové vedení v exportu, ale jak dlouho to bude trvat, ukáže čas. Uhlí je dnes jedním z nejvíce podceňovaných energetických zdrojů, který donekonečna pohřbívají zelení všech odstínů a různí experti v televizi, ale jeho ani nenapadne odcházet ze světové scény. Podle výsledků minulého roku tvrdé černé zlato ukázalo neobyčejně odolnou hladinu cen, které se na rozdíl od plynu a ropy prakticky neměnily a pohybovaly se kolem 110 USD za tunu. Nehledě na všechna tvrzení a tisíce objednaných článků, uhlí se nikam neztratí a bude i nadále aktivně kupováno. Například mezi kupujícími bude zcela určitě Německo, které podle oficiální předpovědi koupí v roce 2019 čtyřicet pět milionů tun, z nichž 30 tun budou energetické značky a 15 tun koksovatelného uhlí. To je téměř o 2 procenta více než Němci koupili loni. A to je ještě na naší planetě Japonsko, které potřebuje pětkrát více zdrojů (209 milionů tun za rok 2016).

Světoví ekonomičtí a technologičtí lídři neustále budují uhelné tepelné elektrárny a realizují v nich nejmodernější řešení, jako je například zvyšování účinnosti kotlů a minimalizace škodlivých emisí. Každý kdo říká, že uhlí opustilo světovou energetickou scénu, buď lže nebo prostě nic nechápe v této otázce.

Je pravda, že je možné pokusit se ho dobít politickými metodami — jako v té Austrálii. Ale volné místo mezi kupujícími i mezi výrobci rychle někdo obsadí.