V minulém týdnu se stalo Španělsko prvním evropským státem, který uznal Juana Guaidóa za úřadujícího prezidenta Venezuely na dobu do uspořádání svobodných voleb. A zároveň prezident Nicolás Maduro zamítl ultimátum o uspořádání nových voleb.

Švédsko a většina ostatních členských zemí EU také podpořily předáka venezuelské opozice. Avšak EU jako jednotná velmoc to neudělala. I když společná deklarace o uznání Guaidóa už ležela na stole v Bruselu, 28 ministrů zahraničí EU se ji chystalo schválit, jediná země – Itálie – se vyslovila proti. A dohoda nebyla.

Italským vetem promarnila EU šanci sehrát rozhodující roli v situaci, kdy byla v sázce budoucnost Venezuely. Byla promarněna také možnost stát se protiváhou USA, Ruska a jiných zemí, které tak či onak ovlivňují vývoj událostí v této latinskoamerické zemi. „Každá jednotlivá členská země EU může samozřejmě křičet, co chce, jsou ale tak malé, že jejich hlasy nejsou slyšet za autoritativními prohlášeními světových gigantů,“ podotýkají noviny.

„Říká se, že ve smyslu globálním je EU ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Minulý týden to potvrdil několika příklady. V době, kdy se členské země EU rozešly v názoru na Venezuelu, nabyla platnosti největší obchodní dohoda s Japonskem na světě,“ připomíná Dagens Samhälle.

Právě pomocí obchodních smluv ovlivňuje EU okolní svět. V dohodě s Japonskem byl například požadavek řešit klimatické otázky. Jiné země se přizpůsobují předpisům EU – například v ochraně údajů a v potravinové bezpečnosti – aby měly přístup k 500 milionů bohatých spotřebitelů. A přitom nemá EU ve světě žádný vážnější vojenský ani diplomatický vliv.

Společná evropská zahraniční politika je prostě rudimentární ve srovnání s jinými velkými projekty, jako jsou vnitřní trh, obchodní politika a společná měna. To je spojeno s tím, že na diplomatické frontě jedná Brusel jen v případě, kdy všechny členské země EU chtějí totéž.

Jak podotýkají noviny, Brusel se pokouší zvýšit politickou váhu EU tím, že zruší právo veta členů unie v některých otázkách, zdaleka ne všem zemím se ale tato myšlenka líbila.

Ani jedna členská země EU se nemůže vyrovnat USA nebo Číně. Jak řekl jednou jeden ze zakladatelů EU, belgický politik Paul-Henri Spaak: „V Evropě jsou země dvojího druhu: malé země a země, které si ještě neuvědomily, že jsou malé,“ připomínají noviny.

Jsou ale také Evropané, kteří chtějí tuto situaci změnit. Na podzim navrhl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker zrušení práva veta v určitých zahraničněpolitických otázkách, mj. když kritizuje EU porušení lidských práv, když jde o sankce vůči státům, které do EU nepatří, a když přijímá Brusel rozhodnutí o občanských iniciativách.

Ve svém projevu připomenul Juncker několik případů, kdy jedna nebo dvě země zablokovaly rozhodnutí, které podpořila většina. Například v roce 2017 vetovala řecká vláda deklaraci, v níž EU ostře kritizovala Čínu za pronásledování „kritiků režimu“.

Příčina je v tom, že o rok dříve investovala Čína velké prostředky do řecké infrastruktury a Řekové nechtěli kousnout ruku, která je krmí. Takže ve své zahraniční politice nikdy nebývá EU silnější než její nejslabší článek.

Juncker kromě toho promluvil i o „evropské svrchovanosti“, aby mohla Evropa mluvit jedním hlasem a nemusela se podřídit vůli jiných velmocí. O tom hovořil také francouzský prezident Emmanuel Macron.

Návrh Evropské komise zrušit právo veta v zahraničněpolitických otázkách si našel podporu v Německu a Francii. Toto rozhodnutí mají ale schválit všechny členské země EU, a to znamená, že každá země bude mít v tomto případě právo veta. Kromě toho se myšlenka zrušení práva veta nelíbí malým a z hlediska vojenského neutrálním zemím, jako jsou Švédsko a Irsko.

„Venezuelská katastrofa z minulého týdne otřásla nicméně jistotou některých skeptiků. A zároveň otázka o tom, jakou roli bude Evropa hrát ve stále neklidnějším světě, nikam nezmizí,“ píše v závěru Dagens Samhälle.