V dějinách planety se to stalo několikrát, což mělo za následek skončení dob ledových, nebo vznik maximálních teplot s katastrofálními následky pro biosféru. Praví se to ve zprávě pro tisk na portálu Phys.org.

Vědci zanalyzovali staré mořské usazeniny ve východní části Pacifiku měřením obsahu kovů v hydrotermálních ložiscích. Objevili čtyřnásobné zvýšení obsahu zinku ve vápenných lasturách jednobuněčných organismů foraminifer, což svědčí o prudkém zvýšení geologické aktivnosti asi před 17 tisíci lety. Časově se to shoduje se značnými výrony uhlíku z oceánu do atmosféry a skončením doby ledové.

Hydrotermální zdroje vylučují velké množství kysličníku uhličitého a metanu do vrstvy vody u dna oceánu. Plyny se hromadí a připojují se k hydrátům, krystalickým sloučeninám suspendovaným ve vodě a klesajícím na dno. Dříve se mělo za to, že takové nádrže v oceánu jsou stabilní, dnes ale víme, že zvýšení teplot vody může vyprovokovat jejich rozpad. Jedna z podobných nádrží v západní části Tichého oceánu ztratí stabilitu, oteplí-li se voda o pouhých několik stupňů.

Podvodní seskupení dioxidu uhlíku byla zaregistrována v blízkosti hydrotermálních kráterů v Tichém, Atlantickém a Indickém oceánu, jež se nacházejí v propadlinách, nebo pásmech subdukce (když se desky z oceánu přemísťují pod kontinenty). Jedna nádrž byla objevena v hloubce 6,5 km u Tchaj-wanu.

Oceány pohlcují téměř celou zbytečnou tepelnou energii ze zemské atmosféry, což brzdí růst středních teplot. Přitom se ale zvyšuje množství tepla v mořské vodě. S ohledem na dnešní výši exhalací skleníkových plynů v důsledku spalování nerostných paliv teploty mořské hladiny stoupnou do roku 2100 přibližně o tři stupně Celsia. Stačí to na destabilizaci hydrátů na celé Zeměkouli. Podobný proces způsobil před 55 miliony lety vznik prvohorního — druhohorního termálního maxima, při kterém se teploty na Zemi zvýšily o 8 stupňů Celsia.