„Třetí v pořadí" má být Rusko, kde se vojenské výdaje zatím dokonce snižují. Co bude v roce 2023 je jiná otázka, ale dobře známá fakta a hodnocení uváděné autorem čínského článku v americkém časopise mu slouží jako ilustrace vlastní myšlenky: už jsme se vrátili do dvoupolárního světa (tentokrát světa USA a Číny), ale válka, a to ani studená, mezi nimi nebude, bude pouze opatrná a úporná konkurence. Dvakrát vejít do stejné řeky není možné. To, k čemu došlo ve druhé polovině minulého století mezi Moskvou a Washingtonem, se nezopakuje.

Před námi je epizoda „války předpovědí", jakým bude zítřejší svět. Celkový obrázek je následující: američtí demokraté jsou smutní, že USA neuspěly se svou myšlenkou udělat z Číny svého mladšího spojence, a nakonec je čeká katastrofa — „čínský svět". A republikáni a další konzervativci… to je zase jiná písnička. A velmi hlasitá.

Tak například článek, jehož autorem je výrazný „pravicový" ideolog z USA. Charakteristické je to, že jeho jméno je Chang, příjmení Gordon. Možná víte, že existuje taková kategorie emigrantů, velmi nemilosrdných vůči své bývalé zemi; mimochodem, Chang se už narodil v Americe, kde se pak proslavil úpornými a neúspěšnými předpověďmi krachu Číny. V dalším svém článku podněcuje bývalou jedinou supervelmoc: proč jsme tak hodní na ty Číňany? S nimi se musí tak: zavést letadlové lodě do Tchajwanského průlivu, drtit nemilosrdně, nedat šanci… A jinak — co chcete, „čínský svět"?

Ale mnohem méně je známo, co si o „čínském světě" myslí sami Číňané. Vedení země už dávno tvrdí, že Čína může a musí být příkladem pro celou planetu, ale následovat příkladu je dobrovolné rozhodnutí každého. Ovšem článek, kterým jsme zahájili náš rozhovor, je něco jiného.

Autorem je soukromá osoba, jmenuje se Yan Xuetong, ale nesmíme zapomenout, že je to ředitel Institutu mezinárodních vztahů pekingské Univerzity Čching-chua. A to je jedno ze dvou-tří nejprestižnějších vzdělávacích zařízení v Číně a tudíž ne právě poslední univerzita na světě. Článek je uveřejněn v časopise Foreign Affairs, což je přední časopis zahraniční politiky USA a Západu. Článek lze shrnout do jednoduché myšlenky: nepanikařte, v dohledné době žádný „čínský svět" nebude, protože Peking žádný takový svět vytvářet nechce a nemůže.

Za prvé: Yan se domnívá, že rozhovory o tom, která světová ekonomika je dnes první a která druhá, už ztratily smysl. Byly aktuální do roku 2015, kdy Čína rostla nevídaným tempem, ale dnes za vlády prezidenta Trumpa se prudce zrychlila ekonomika USA. Dnes jsou před námi dvě superekonomiky, které daleko předběhly všechny ostatní. Objem jejich vojenských výdajů ukazuje stejný obrázek. Není důležité, kdo utrácí více, Čína nemá nic proti tomu, aby byla „mladší supervelmocí". Je důležité, že USA v takové situaci už nemohou přinutit celý svět, aby se nacházel v „liberálních" opratích. Ale ani Čína nemůže a nechce diktovat celé planetě, jak má žít.

To znamená, cituji: „mezivládí americké hegemonie po studené válce skončilo" a svět se vrací, i když se ještě zcela nevrátil, k bipolárnímu systému.

A za druhé: profesor Yan přechází ke cvičení v optimismu. Vysvětluje, že ke světové válce nedojde především proto, že v takové situaci obě supervelmoci, když už jsou schopné se vzájemně zničit, budou velmi opatrné, maximálně se mohou snažit ovlivnit nějaké třetí nevelké země.

Tady s tím nelze zcela souhlasit. Není to první případ, kdy logika a rozum něco diktují světovým i nepříliš světovým vůdcům, ale oni se nechovají ani podle logiky ani podle rozumu.

V Číně, a to hlavně v intelektuálním a akademickém prostředí, je instinktivně považováno za normální, že zemi mají vést lidé vysoké kvalifikace a inteligence. Jejich výběru se věnuje celý politický systém země. A proto pekingští analytici často vycházejí z toho, že i v druhé supervelmoci se na nejvyšších místech nacházejí stejně rozumní a opatrní lidé.

Ale vzpomeňme si, co se dělo právě v Číně v první polovině minulého století, kdy dvacet let vůbec nikdo zemi neřídil a ona v podstatě ani neexistovala. Potom mnohasetletá kultura vrátila tradice odpovědného vedení, ale to se vracelo postupně, přes záchvaty divokého dobrodružství Mao Ce-tunga a další nepříjemnosti.

Ale co se týče tradic vedení v USA a v západních zemích — tady existují otázky. Je jasné, že militaristické výzvy lidí typu Changa Gordona jsou extrémní případy, ale celkově ta skutečnost, že Amerika i celý západní systém ztratily iluze o své supermoci, je doprovázena pokračujícím rozpadem řídícího systému, hysterií a křečemi civilizace jako takové. Vidíme to každý den i v politice hlavního města, ale především na místní úrovni, kdy „červené" a „modré" státy, ale co bychom si povídali, obyvatelé velkých měst i zapadlých vesnic se k sobě navzájem chovají jak… k Číňanům, pokud ne jako k mimozemšťanům.

A jak se v takové situaci dostanou k moci odvážní a kvalifikovaní politici, kteří se budou chovat opatrně a budou se vyhýbat globálním dobrodružstvím?

Ale vedení je pouze jeden argument. Profesor Yan ještě provádí expresní analýzu toho, jak budou na nový bipolární svět reagovat všechny ostatní země. Podle normální zdravé logiky by se neměly zařazovat do „skupin podpory" jedné nebo druhé supervelmoci, ale všemožně se vyhýbat všem uniím pouze s jednou zemí. Jde o ekonomiku, která už nezapadá do rámce izolovaných „táborů". To znamená, že svět bude možná bipolární, ale ne do takové míry jako v minulosti. Cíle Pekingu zobrazuje takto: maximální přístup k trhům všech existujících zemí včetně Ameriky. A žádné zbytečné konflikty, pokud se jim můžeme vyhnout. V takové situaci pro všech téměř 200 zemí na světě je teoreticky také výhodná nekonfliktnost a dobré pracovní vztahy s oběma „póly".

A jak do takové analýzy zapadá to, že už celá léta je Rusko (ale i Čína) provokováno ke konfliktům? Velmi jednoduše: nejde o to, že je od nich očekáváno horečné budování nějakého „čínského", „ruského" a podobného světa, kde se ostatní budou podřizovat. Jde o to, že právě k tomu se je snaží dostrkat, aby byla věc dovedena do ekonomicky nevýhodného extrému a ve světě vznikly dvě tvrdé aliance, jako to bylo v minulém století. Myslí si, že je to strategie jejich vítězství. Situace nekonfliktní a opatrné bipolarity možná vyhovuje Číně i Rusku, ale Západ děsí více než vše ostatní.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce