Postupná transformace plánované ekonomiky na tržní, zachování politického systému, státem kontrolované reformy a řiditelné tržní instituce — to je takzvaný „postupný" přístup, jehož se Čína drží už 40 let. Čínské reformy byly podle názoru většiny odborníků nanejvýš úspěšné. Na rozdíl od Ruska, kde tržní reformy a liberalizace cen byly uskutečněny současně, v Číně proběhl přechod k trhu bez sociálních šoků.

Ideologové ruských tržních reforem ze začátku 90. let tvrdili, že cestou čínské postupnosti SSSR jít nemohl. V zemi už byla ukončena industrializace, 98 % lidí pracovalo ve státních podnicích, jinak než „privatizací shora" se problém vyřešit nedal. A ekonomická situace byla tak zoufalá, že úplnou liberalizaci cen nebylo možné odkládat.

Na tak prudkou změnu ekonomického systému však nebyli připraveni ani úředníci, ani obyvatelé. Najednou někdo báječně zbohatl a někdo se stal žebrákem. Státní instituce včetně fiskálních mechanismů nebyly seřízeny. V důsledku toho byl ekonomický růst mnohem menší než jeho potenciál, státní pokladna nedostávala obrovské objemy daní, což o šest let později vedlo ke krizi z roku 1998, kdy stát vyhlásil default ze státních krátkodobých obligací.

V Číně žádné podobné šoky nebyly. Nebyl okamžitý mnohanásobný růst cen. K rozvrstvení obyvatelstva sice docházelo, ale postupně. Zároveň řada ekonomů tvrdí, že úplný přechod k trhu není možný bez nepopulárních a v sociálně politickém smyslu šokových reforem. Poznamenávají, že Čína na rozdíl od SSSR skutečně dokázala zajistit velké tempo růstu bez prudké liberalizace trhů. Plánována ekonomika a zasahování státu však samy o sobě způsobují strukturní nevyváženost, která se s každým rokem jen zvyšuje. Čína teď právě přišla k tomu, že bez kardinálních reforem se růst zachovat nedá.

V Číně je zásadně jiný model státních investic než na Západě. To právě dělá Čínu málo zranitelnou vůči vnějším šokům, řekl v rozhovoru pro Sputnik Lin Yifu.

„Přednost čínských úřadů spočívá v tom, že mají dobrou představu o situaci v ekonomice, sledují měsíčně všechny tendence, aby pochopily reálný stav věcí. Každé čtvrtletí, každých šest měsíců a každý rok se obnovují dynamické ukazatele. A proto se opatření podnikají hned poté, co byly zaznamenány nějaké změny. Například problém dluhů místních vlád. Když čínské úřady vyhlásily kampaň boje proti pákovému efektu, vyhlásily rovněž strukturální reformu nabídky, která zahrnuje pět bodů: likvidaci zbytečných výrobních kapacit a hromadění zboží, boj proti pákovému efektu (deleverage), snížení vlastních nákladů a upevnění slabých míst. Pod bojem proti pákovému efektu se rozumí snížení úvěrového zatížení místních vlád. Tady je třeba se obávat tzv. černých labutí. Jestliže dříve půjčovaly místní vlády prostřednictvím zvláštních investičních platforem, teď mají povolené samostatné vydávání stavebních obligací, které mohou pak přímo vyměnit za půjčku v bance."

Co je na tom dobrého? Půjčky jsou krátkodobé a stavební obligace dlouhodobé. Takže je třeba neustále refinancovat dluh. Samozřejmě, kdyby si místní vlády braly dlouhodobé půjčky, značně by to snížilo úvěrová rizika. Úřady ČLR však pozorně sledují reálnou situaci v ekonomice. Objeví-li se někde první příznaky krizové situace, hned jim zabrání. Právě proto v Číně už 40 let nebyly žádné krize.

Západní odborníci tvrdí, že starými metodami Čína už nedokáže stimulovat zpomalující se ekonomiku. V době krize z roku 2008 začaly čínské úřady pumpovat do ekonomiky úvěry. Přičemž centrální úřady nenahromadily mnoho dluhů. Odnesly to hlavně místní vlády, které byly odpovědné za sociální a infrastrukturní projekty, a měly podávat zprávy o tempu ekonomického růstu svých území. Nyní ale dosáhla úvěrová masa údajně takového rozsahu, že dokonce obsluhovat existující dluh mnohé místní vlády už nemohou, o zvyšování úvěrového zatížení už ani nemluvě. Lin Yifu si myslí, že problém dluhů místních vlád západní ekonomové uměle zveličují. Podle jeho názoru je dluhové zatížení v Číně mnohem menší než v mnoha západních zemích. 

„Myslím si, že jsou to samozřejmě ty nejzávažnější otázky, na něž úřady ČLR také hledají odpovědi. Problém dluhů místních vlád se ale značně přehání. Všechny dluhy centrálních a místních úřadů nepřesahují dohromady 60 % HDP, což je podle světových měřítek velmi málo. Přitom na centrum připadá pouhých 17 % dluhu. Na dluhy místních vlád, včetně půjček soukromých společností v zájmu místních vlád, připadá 40 %. Čína má zásadně jiný investiční model než západní země. Tam se vynakládají státní půjčky na sociální potřeby: podpory v nezaměstnanosti a sociální ochranu. V Číně se tyto půjčky užívají k investování do infrastruktury: dálnice, vysokorychlostní železnice, letiště a urbanizace. Jsou tedy zabezpečeny aktivy, které přinášejí zisk. A navíc tyto investice podněcují ekonomický růst. A proto spočítáme-li hodnotu aktiv, bude činit čistý dluh bez ohledu na jejich hodnotu méně než 57 % HDP, s ohledem na jejich hodnotu vůbec méně než 30 %. Vůbec neříkám, že máme co nejvíce půjčovat. Ale přehánět, jak to dělají zahraniční média, a říkat, že úroveň dluhu je v Číně příliš vysoká, bychom také neměli. Protože ti si nevšímají proporcí a poměru hodnoty aktiv, neberou ohled na to, na co se tyto dluhy využívají."

Univerzální předpis na růst samozřejmě není. A čas ukáže, jestli mají čínští reformátoři pravdu. Jak napsal nedávno ve svém sloupku americký ekonom a laureát Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman, kolaps čínské ekonomiky předpovídali všichni, a on také, už před šesti lety. K tomu ale nedochází. A proto k problémům v Číně je třeba přistupovat pozorně. A brát alarmující prohlášení skepticky.