Mons. Schneider k poslední Bergogliově iniciativě

Pravda o Božím synovství v Kristu, které je svou vnitřní podstatou nadpřirozené, představuje syntézu celého Božího zjevení. Božské synovství je nezasloužený dar milosti, nejvznešenější dar Boha lidstvu. Tohoto daru se člověku dostává jedině skrze osobní víru v Ježíše Krista přijetím křtu, jak tomu učí sám Pán: Amen, amen, pravím ti, jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, když jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu (Jan 3,5-7).

V minulých desetiletích jsme často slýchali, a to i z úst představitelů církevní hierarchie, výroky o teorii „anonymních křesťanů“; tato teorie říká: Poslání církve spočívá v probouzení vědomí, že ve všech lidech se má probouzet vědomí, že lidé mají získat spásu skrze Krista, a následně skrze Boží synovství, protože podle této teorie všechny lidské bytosti již v hloubi své osoby mají Boží synovství. Tato teorie nicméně odporuje Božímu zjevení, jak tomu učil Kristus a jak to apoštolové vždy předávali po dva tisíce let beze změny a bez stínu pochybnosti. (viz)

Ve svém pojednání „Církev židů a pohanů“ Erik Peterson, známý konvertita a exegeta, již 1933 upozorňoval na nebezpečí takové teorie, že být křesťanem je možno redukovat na přirozený řád, ve kterém plody vykoupení jsou obecně přidělovány každé lidské bytosti formou dědictví již tím, že sdílí lidskou přirozenost s vtěleným Slovem. Leč Boží synovství není výsledkem automatického stavu zaručeného příslušností k lidskému rodu.

Svatý Atanáš ( Oratio contra Arianos II, 59) nám zanechal jednoduché a současně přesné vysvětlení rozdílu mezi přirozeným stavem člověka jako Božího tvora a slávou být Božím synem v Kristu. Svatý Atanáš rozvíjí svou myšlenku od slov evangelia podle sv. Jana, který říká: „Dal jim moc stát se Božími dětmi, totiž těm, kteří uvěřili v jeho jméno a kteří se zrodili nikoliv z krve ani vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha (Jan 1, 12-3). Jan používá výraz „zrodili se“, aby vyjádřil, že člověk se stává Božím synem nikoliv skrze přirozenost, ale skrze adopci. Tento fakt představuje Boží lásku, protože Ten, který jej stvořil, stane se skrze milost také jeho otcem. To se děje, jak říká apoštol, když lidé přijímají do svého srdce Ducha Svatého, který v nich volá Abba, Otče!

Svatý Atanáš pokračuje v úvaze slovy: Lidé jako stvořené bytosti se mohou stát Božími dětmi výlučně skrze víru a křest, když přijímají Ducha pravého a přirozeného Božího Syna. Přesně z tohoto důvodu se Slovo stává tělem, aby uschopnilo lidi k synovské adopci a účasti na božské přirozenosti. Z toho vyplývá skrze Boží přirozenost, že Bůh není v úzkém slova smyslu otcem všech lidských bytostí. Jen ten, kdo vědomě přijímá Krista a je pokřtěn, je schopen volat vpravdě „Abba, Otče!“ (Řím 8,15; Gal 4,6).

Od počátků církve existovalo Tertuliánovo rčení: „Křesťanem se člověk nerodí, nýbrž stává“ (Apl 18,5). A Cyprián Kartagenský přesně formuloval tuto pravdu slovy: „Nemůže mít za otce Boha, kdo nemá církev za matku“. (De unit. 6).

Nejnaléhavějším úkolem současné církve je vzít v úvahu změnu duchovního klimatu a duchovní migrace, nakolik klima naší víry v Ježíše Krista a klima poddanosti jeho kralování se proměňují v opravdovou víru v Ježíše Krista a v přijetí jeho královské důstojnosti, aby lidé mohli vyjít z bídy duchovního otroctví a nevíry do skutečného štěstí být Božím synem a přejít ze života v hříchu do stavu posvěcující milosti. To jsou migranti, o které musíme velmi naléhavě pečovat.

Křesťanství je jediné Bohem chtěné náboženství. Proto křesťanství nemůže být nikdy chápáno jako komplementární k jiným náboženstvím. To by bylo urážkou Božího Zjevení, tak jako je neslučitelné s 1. Božím přikázáním, že Bůh chce různost náboženství. V souladu s Kristovou vůlí a vírou v něho je nauka, že je třeba nahradit jiná náboženství, ovšem nikoliv silou, nýbrž láskyplným přesvědčováním, jak to vyjadřuje hymnus ve Chválách o svátku Krista Krále: »Non ille regnat cladibus, non vi metuque subdidit (Nevládne mečem, silou a strachem, ale všechny přitahuje pozdvižený na kříž).

Je jen jedna cesta k Bohu, a tou je Ježíš Kristus, jak to sám řekl: „Já jsem Cesta (Jan 14,6). Je jen jedna pravda, a tou je Ježíš Kristus: Já jsem Pravda (Jan 14,6). Je jen jeden skutečně nadpřirozený život. On sám řekl: Já jsem Život (Jan 14,6).

Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, učil, že mimo víru v něho nemůže existovat pravé náboženství, které by bylo Bohu milé. „Já jsem dveře, když někdo vstoupí skrze mne, bude spasen“ (Jan 10,9). Bůh přikázal všem lidem bez výjimky, aby byli poslušni jeho Syna: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. (Mk 9,7). Bůh neřekl: „Můžete poslouchat mého Syna nebo jiné zakladatele náboženství jiných bohů. Bůh naopak výslovně zakázal uznat legitimitu náboženství jiných božstev: ‚Nebudeš mít jiné bohy mimo mne‘ (Ex 203). Jaké může být společenství mezi světlem a tmou? Jaké spojení mezi Kristem a Belialem, nebo jaká spolupráce mezi věřícím a nevěřícím? Jaká shoda mezi Božím chrámem a modlami?“ (2 Kor 6, 14-16). Kdyby jiná náboženství odpovídala zcela Boží vůli, nedošlo by k zákazu náboženství zlatého telete v době Mojžíšově (srov. Ex 32, 4-20); podle takové teorie všechna náboženství by byla Bohu milá.

Bůh dal apoštolům a skrze ně Církvi všech dob pro všechny časy slavnostní příkaz učit všechny národy a všechny následovníky jiných náboženství jediné pravé víře a zachovávání všech jeho přikázání a pokřtít je. (srv. Mat 28, 19-20). Od počátku hlásání apoštolů a prvního papeže apoštola sv. Petra církev vždy hlásala, že v žádném jiném jménu není spásy, tzn. není žádné jiné víry pod nebem, ve které mohou být lidé spaseni, jen ve Jménu a víře v Ježíše Krista. (srv. Sk 4,12).

Slovy sv. Augustina církev učila po všechny časy: Jen křesťanské náboženství ukazuje všem otevřenou cestu ke spáse duše. Mimo ni žádná nebude spasena. Toto je královská cesta, protože jen ona vede nikoliv do kolísajícího království, ale do království trvajícího ve věčné stabilitě.

Následující slova papeže Lva XIII. podávají svědectví o neměnné nauce Magisteria všech dob, když řekl: „Velký blud moderního náboženského indiferentismu a rovnosti všech náboženství a kultů je nejpříhodnější cestou ke zničení všech náboženství a zvláště katolického, jediného pravého, které nemůže být bez krajní nespravedlnosti zařazeno do svazku s jinými náboženstvími ((Humanum genus 16).

V poslední době představilo Magisterium tutéž neměnnou nauku v dokumentu „Dominus Iesus“:

»Často se ztotožňuje víra v Boha jako přijetí všech pravd, které byly zjeveny o jednom a trojím Bohu, s tím, co věří jiná náboženství, že je to náboženská zkušenost, která je na cestě hledání absolutní pravdy, které ještě schází souhlas Boha, který se zjevuje. Toto je jeden z motivů, pro které existuje snaha redukovat rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími. (…)

Apoštolové a nesčetní křesťanští mučedníci všech dob, zvláště v prvních třech stoletích, si mohli ušetřit mučednictví, kdyby si byli řekli: „Pohanské náboženství a jeho kult je jednou z cest, která také odpovídá Boží vůli“. Nebyla by zde například křesťanská Francie, „prvorozená dcera církve“ , kdyby sv. Remigius řekl Chlodvíkovi, králi Franků: „Neopouštěj své pohanské náboženství, můžeš praktikovat současně své pohanské náboženství i víru v Ježíše Krista“. Ve skutečnosti svatý biskup mluvil zcela jinak, i když způsobem spíše strohým: „Neklaněj se tomu, co jsi spálil, a spal to, čemu ses klaněl!“

Pravé bratrství může existovat jedině v Kristu, to znamená mezi osobami pokřtěnými. Plné slávy v Božím synovství bude dosaženo v blaženém patření na Boha v nebi, jak učí Písmo svaté: Hleďte, jakou lásku nám Bůh projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, již teď jsme Božími dětmi. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme jako on, podobní jemu, proto ho budeme vidět tak, jak je (1 Jan 3, 1-2).

Žádná autorita na světě – tím méně nejvyšší autorita církve – nemá právo dispensovat jakékoliv vyznavače jiného náboženství od výslovné víry v Ježíše Krista, tj. od víry ve vtěleného Syna Božího a jediného Vykupitele všech lidí, tvrzením, že všechna odlišná náboženství jako taková jsou Bohem chtěná. Nezrušitelná – protože napsaná Božím prstem - zůstávají totiž slova Božího Syna: „Kdo věří v Syna Božího, nebude souzen, kdo v něho nevěří, již je odsouzen, protože nevěří ve jméno jednorozeného Božího Syna (Jan 3,18). Tato slova platila ve všech křesťanských generacích a budou platit až do konce časů nezávisle na skutečnosti, že některé osoby v církvi naší doby tak nepevné, zbabělé, v touze po senzaci a konformismu reinterpretují tuto pravdu v opačném smyslu k k obsahu slov a vydávají tuto svou interpretaci za kontinuitu a rozvoj nauky.

Mimo křesťanskou víru žádné jiné náboženství nemůže představovat pravou a Bohem chtěnou cestu, protože taková byla výslovná vůle Boha, aby všichni lidé uvěřili v Ježíše Krista, jeho Syna: Toto je pak věčný život, že poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.

8. února 2019

Corrispondenra Romana