Ve stejné chvíli na druhém konci světa, v Evropě, v německých novinách Die Welt bylo zveřejněno naprogramované (stěží ho lze nazvat jinak) interview s Richardem Grenellem, velvyslancem USA v Německu.

Obsah velvyslancova proslovu lze shrnout do stručné, ale obsažné myšlenky, která je evidentně spojená se zprávou z Jižní Koreje: Německo je povinno dát Spojeným státům peníze — mnoho peněz.

Důvodem, přesněji řečeno záminkou, proč má dát Berlín Washingtonu peníze, je jasná věc: ruská hrozba, jelikož podle Grenellových barvitého výrazu „Rusko stojí na prahu".

No a kam mají směřovat německé finanční investice, je také dávno jasné a velvyslanec to srozumitelně znovu zopakoval.

Za prvé, zvýšení výdajů na obranu. Washington otevřeně hovoří o tom, že mu nevyhovují plány Berlína na jejich zvýšení do roku 2024 pouze na 1,5 % z HDP. Grenell přímo řekl, že Američané očekávají, že Německo splní požadavky NATO, což jsou 2 % z HDP.

Za druhé, diverzifikace nákupu energie (pokud budeme hovořit přímo, nákup amerického LNG). Berlín však místo toho, aby „zvýšil nátlak na Rusko" kvůli „porušování" smlouvy INF, staví Severní proud 2, což podle názoru Washingtonu bude pro Moskvu dokonce „větším přínosem díky nákupu ruského plynu".

Vzhledem k tomu, že interview bylo uveřejněno několik dní před setkáním ministrů obrany členských zemí NATO, zástupce Německa čeká v Bruselu těžký rozhovor.

O tom, že za rusko-americkými neshodami ohledně Smlouvy INF stojí průhledný zájem Washingtonu vytřást z evropských partnerů (v první řadě německých jako nejbohatších) další investice do americké ekonomiky, jsme už psali. Podaří-li se Američanům dosáhnout úspěchu, to je otázka.

Jde o desítky miliard dolarů, přičemž ne jednorázově, ale každoročně. Jejich lví podíl má být samozřejmě přínosem pro americkou ekonomiku (především pro vojensko-průmyslový komplex), což je v současné chvíli pro USA mimořádně aktuální. Názorně to potvrzuje příklad z roku 2017, kdy vojenské výdaje Německa činily 44,3 miliard dolarů, což je 1,2 % HDP. Úplně jednoduchý výpočet ukazuje, že zvýšení laťky na 2 % HDP by zajistilo NATO (přesněji řečeno Spojeným státům) dalších přibližně 30 miliard.

Během posledních let však Německo absolvovalo dlouhou cestu k navrácení své dávno ztracené suverenity. V EU je jeho vedoucí pozice nesporná. Poslední případ hovoří sám za sebe. Berlín potřeboval pouze 24 hodin k tomu, aby ukázal Paříži, která se snažila buď házet klacky pod nohy Severnímu proudu 2 nebo si prostě vymoci nějaké výhodnější podmínky, kde je její místo. Opět se tak potvrdila schopnost německé elity a vlády hájit své zájmy a také to, že mají nástroje, které se nebojí používat.

Německu také nahrává zjevné oslabení USA jako světového hegemonu a jejich stále častější porážky v tomto statutu. Funguje to oboustranně. Berlín (jako i další hlavní města, která jsou objektem nátlaku Washingtonu) si je více jist svými silami, když má před očima příklady úspěšného čelení Američanům. Stejně důležité a možná ještě více je však to, že USA samy ztrácejí své absolutní přesvědčení o svých schopnostech.

Interview Richarda Grenella je toho důkazem.

Přímo řekl, že USA používají metodu „cukru a biče" při práci s neposlušnými státy a to až po nejtvrdší ekonomické sankce. Tato pasáž se nedá chápat jinak než jako výhrůžka na adresu Berlína, že budou proti němu použita podobná opatření. Jako příklad takové politiky uvedl pan velvyslanec Severní Koreu (kde tento přístup podle jeho slov zafungoval), Venezuelu (kde zafungoval částečně), Rusko a Írán (kde proces probíhá).

Uvést jako příklad úspěchu americké politiky KLDR, která představuje zcela jasný příklad opaku, bylo značně pochybným krokem. Maličká chudá země si postavila hlavu a velké, mohutné Spojené státy s ní nemohou nic udělat.

O Rusku a Íránu tím spíše nemá smysl hovořit. Obě země jsou příkladem sil, které se pod nátlakem USA nejen nevzdaly, ale úspěšně je obehrávají v klíčových oblastech a otázkách a vytvářejí nový světový systém.

Průzračné výhrůžky amerického velvyslance na adresu německé vlády mohou vyprovokovat ze strany Berlína reakci, která bude zcela opačná než ta, kterou očekává Washington. To je už během posledních let mimochodem dost obvyklé.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce