Jde o prudkou změnu pozice Francie v otázce plynovodu Severní proud 2, která pořádně znervóznila mnohé z těch, kdo sledují příběh ruského projektu vystaveného neustálým útokům ze strany USA a Evropské komise.
V pátek se konalo hlasování v Evropské radě ministrů, která měla přijmout nebo zamítnout návrh oprav tzv. plynové směrnice EU. Tyto změny fakticky dávaly Evropské komisi právo blokovat výstavbu plynovodu Severní proud 2 z politických důvodů a převáděly plynovod z jurisdikce Německa do jurisdikce EU, což by způsobilo dost vážné problémy pro jeho výstavbu a následující provoz.
Stalo se ale něco nečekaného: francouzská vláda prudce změnila svůj postoj a prohlásila, že podporuje směrnici proti Gazpromu i přesto, že její schválení by způsobilo přímou mnohamiliardovou škodu francouzskému investorovi do Severního proudu 2 (energetické společnosti Engie, která není jen hlavní francouzskou energetickou společností, ale i je fakticky kontrolována státem).
Bez hlasu Francie by nemohli zastánci Severního proudu 2 zorganizovat „blokující menšinu", a rozhodnutí proti Severnímu proudu 2 by bylo přijato.
Co mohlo stát za tak podivným rozhodnutím Elysejského paláce?
Bylo by logické spatřit v tom vliv Washingtonu, tato verze je ale poněkud problematická. Za prvé, Macron má dost napjaté vztahy s Trumpem, mezi EU a USA probíhá slabší obchodní válka. Za druhé, americká média, která bývají obyčejně velmi dobře informována o opatřeních americké diplomacie, nemohla utajit šok ze „zrady" francouzského prezidenta. Za třetí, Francouzi by mohli snadno odůvodnit své chování právě nátlakem Washingtonu, což by vyvolalo nadšení mnoha evropských a amerických politiků, místo toho ale zástupci francouzských úřadů žvatlali něco o „nutnosti hájit východní Evropu" a celoevropské zájmy.
„Francouzský prezident Emmanuel Macron chce, aby Merkelová přijala jeho návrhy na reformování Evropské unie, Merkelová ale nepodpořila jeho myšlenky společného rozpočtu a dlužního systému eurozóny."
Francouzský prezident narazil na nemožnost realizovat své plány reformování Evropské unie a její změnu na více centralizovanou strukturu, v níž by hráli Francie a osobně Macron klíčovou roli. Macrona prosadily na úřad prezidenta zcela konkrétní nadnárodní finanční struktury, a mnozí ho berou jako hlavní globalistický projekt, který celému světu ukázal, že globální establishment našel správnou odpověď na populistické (tedy antiglobalistické) politické projekty, jako jsou Donald Trump, brexit a italské Liga a Hnutí pěti hvězd.
V praxi to ale dopadlo tak, že místo aby se změnil na celoevropského lídra a reformátora Evropské unie, a také vůdce jakési „světové koalice proti populistům", narazil francouzský prezident na pokles popularity ve své vlasti a musí nyní spěšně urovnávat politickou krizi, kterou způsobily protestní akce žlutých vest.
Aby vyřešil problémy Francie a financoval svůj plán reformování Evropské unie, potřebuje Macron naléhavě peníze. Ve Francii peníze nejsou, institucionální investoři nebudou úvěrovat Macronovy projekty. Východisko má jen jedno: Aby zachránil Francii a EU podle svého plánu, má se finanční podpora slabších zemí Evropské unie financovat dluhy EU, které zaručí Německo, protože v opačném případě nikdo na to peníze nedá. Jen málokomu v Berlíně se může líbit myšlenka, jak „Francouzi, Italové, Poláci a všichni ostatní budou utrácet na sebe peníze vypůjčené na záruky německého rozpočtu a daňových poplatníků".
Avšak Angela Merkelová, jak poznamenal Forbes, nepodpořila tak odvážné projekty a sobecké myšlenky francouzského lídra. Asi to byly žluté vesty a ekonomické problémy, kdo ve Francii k tomu donutily Emmanuela Macrona — a pomyslel si, že vezme-li Severní proud 2 jako rukojmí, Německo přece jen dá Francii peníze.
K tomu všemu ostatně nedošlo, protože do zkrocení Macrona se zapojila sama Angela Merkelová, která tuto otázku vyřešila za 24 hodin: Už v pátek, v den osudového hlasování, vystoupila s prohlášením, v němž oznámila, že Paříž „přistoupila na kompromis". Definitivní znění znovu opravené plynové směrnice se podobá čemukoli, jenom ne kompromisu. Nejvíce se podobá jemnému výsměchu německých diplomatů jejich evropským oponentům: v dokumentu byly ponechány všechny protiruské body, ale s poznámkami, které dávají německým úřadům právo je neuplatňovat, a také dělat prakticky libovolné výjimky z pravidel samotné směrnice.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce