Perrone nyní cestuje do Íránu a jeho místo v Tripolisu obsadil Buccino, který je jediný velvyslanec západní země ve formální metropoli toho, co kdysi bylo Libye.

Svět je dnes vůbec podivný, ještě podivnější je dnešní mezinárodní politika. Libye jako jednotný stát už neexistuje, ale pořád tam je italské diplomatické zastupitelství, kdežto Sýrie jako stát stále existuje, ale italskou ambasádu zavřeli. V každém případě ale přejeme panu Giuseppemu Marii Buccinu Grimaldimu hodně úspěchů v práci a doufáme, že přispěje k usmíření v tomto nešťastném světovém regionu. Při této příležitosti připomeneme, jak Libye přestala být jednotným státem, a pokusíme se pochopit, s kým bude muset spolupracovat diplomacie. Nebude to zbytečné, tím spíš, že události ve Venezuele dokazují, že se dějiny opakují.

Trochu dějin

Když Osmanská říše začala slábnout, Itálie se toho rozhodla využít. Dobytí Libye nezačalo za Mussoliniho, jak si mnozí myslí, ale za premiéra Giolittiho (pozn. byl premiérem v letech 1892-1921), když Itálie vyhlásila v roce 1911 válku Osmanské říši. Vysoká Porta formálně dost rychle nechala Itálii celý region, již za rok byla podepsána mírová smlouva z Lausanne, ale fakticky Itálie kontrolovala pouze Tripolsko.

Poprvé byla Libye sjednocena až v roce 1934, když se z Tripolska, Kyrenaiky a Fezzánu stalo po dlouhém odboji a válečných zločinech generála Rodolfa Grazzianiho (pozn. velel italským jednotkám v Tripolsku, zřídil několik koncentračních táborů, ve kterých zahynuly desítky tisíc Libyjců) Generální guvernérství Libye.

V roce 1936 připadalo na italské kolonie v Libyi přes 13 % obyvatelstva (37 % obyvatel Tripolska tvořili Italové). Za 1. světové války Itálii napadlo založit v Africe velkou říši spojením Libye s dalšími koloniemi Afrického rohu. Nestihla ale vytěžit ani kapku ropy, kterou sama objevila.

Po válce vítězové jmenovali monarchu, krále Idrise, který ale spravoval pouze Kyrenaiku. V roce 1969 Kaddáfí spolu s dalšími generály inspirovanými idejemi násirismu organizoval státní převrat a bez větších potíží se dostal k moci. První, co Kaddáfí udělal, bylo odstranění všech amerických a britských vojenských základen, jež zbyly na území Libye, a znárodnění všech zdrojů.

Kaddáfí ani nebyl vynikajícím politikem (když měl v Římě schůzku s Berlusconim, nikdo by ho nemohl nazvat geniálním nebo charismatickým), ale v sedmdesátých a osmdesátých letech měli v Libyi nejvyšší platy v celé Africe, nejvyšší příjem na jednoho obyvatele, a to v době, kdy byl Thomas Sankara zavražděn poté, co promluvil o boji s útlakem západních úvěrů, a Biafra, jeden z nejbohatších na ropu světových regionů, byla „týrána hladem", aby se vrátila pod kontrolu Nigérie, jež byla zase kontrolována západními státy.

Kaddáfí nejen s pomocí ropných dolarů dosáhl posílení vlastní moci, ale vybudoval nové silnice, školy, nemocnice, univerzity, obytné domy, za jeho vlády zahájili těžbu z podzemních vodních zdrojů v poušti, byla vybudována Velká umělá řeka, síť vodovodů, která zásobovala celou zemi. Kaddáfí nikdy z jistých důvodů nesympatizoval se Západem, jenže v prvním desetiletí nového století to nebylo tak špatné. Pamatujeme si na jeho schůzky v Římě a Paříži, zvlášť na jeho projev v OSN v roce 2009. Přečteme-li si dnes jeho text, vzniká otázka, jestli to, co se s ním stalo téměř po dvou letech, mohlo být jen shodou okolností?

Byla to shoda, nebo nebyla, ale v roce 2011 došlo k naprosto výjimečné události, dokonce pro nový světový řád. Pod vlivem arabského jara v různých zemích byla v Libyi zahájena povstalecká hnutí. Prezident USA Barack Obama požádal v OSN o zřízení neletové zóny nad Libyí, aby zabránil Kaddáfímu v ostřelování povstalců. Nicméně Obama, který dostal Nobelovu cenu za mír (za mír!), učinil tuto revoluci příliš „americkou", vždyť zákaz letů nad Libyí platil pro jiné země, kdežto USA, Velká Británie a Francie mohly „létat" kdekoli. Také aktivně ostřelovaly vládní armádu, dokud nekapitulovala.

Kronika

Čtyři roky po tomto nádherném „mírovém" urovnání byla Libye znovu rozdělena na tři hlavní části jako za Grazzianiho, plus prostor, který kontroloval Islámský stát a různé nezávislé jednotky. Je to dost zjednodušená mapa, protože ve skutečnosti byly tyto zóny chaoticky rozdělené mezi různé kmeny a gangy, jež válčily mezi sebou.

Dnes je Islámský stát oslaben bombardováním (Američané ho ostřelují z letadlové lodi v zálivu Syrta a Francouzi přímo ze svých historických základen v západní Africe) a situace se poněkud zlepšila, avšak nebyla definitivně překonána, protože v Tripolsku působí al-Sarraj, v Kyrenaice Haftar a v Fezzánu jednotky Tuaregů.

Italská diplomacie vsadila za Gentiloniho vlády na al-Sarraje, ale Haftar hned přešel do útoku, vojenského a informačního. Právě s tím souvisí odvolání velvyslance Perroneho, který odpověděl, přičemž ve výborné arabštině, na zákeřnou otázku arabského rozhlasu, a řekl, že nové volby jsou možná předčasné, poněvadž chybí potřebné bezpečnostní záruky. Haftarovi, který je přesvědčen o svém vítězství ve volbách, se to zřejmě nelíbilo. Nová italská vláda ale chtěla vykázat respekt vůči vůdci Benghází, a proto byl do Libye vyslán Buccino, který se bude určitě snažit, aby zachoval křehkou rovnováhu.

Co potřebujeme my, Italové, v Libyi? Nic moc, pouze minimální stabilitu, někoho, s kým se dá domluvit ohledně migrantů a dohod s naší ENI… zkrátka vše, co bylo v Libyi dříve. Než tam přinesli mír a demokracii.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce