Ruská mezikontinentální raketa v kódovém označení NATO "Satan" |
Stejně ultimativně postupoval Washington také u další smlouvy týkající se jaderných zbraní: úmluvy o Společném všestranném plánu akcí (JCPOA) týkající se jaderného programu Íránu. Ta byla podepsána v roce 2015 na základě jednání Íránu se skupinou P5+1 (P5 označuje stálé členy Rady bezpečnosti OSN, tedy Rusko, Francii, Čínu, USA a Velkou Británii, + 1 znamenalo někdy Německo, někdy Evropskou unii). Úmluva JCPOA má zajistit, že íránský jaderný program nebude zahrnovat produkci štěpného materiálu vhodného k výrobě nukleárních zbraní. Přestože inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) porušení dohody nezaznamenali, americký prezident Donald Trump loni oznámil, že Spojené státy od dohody JCPOA odstupují, protože je prý špatná a Teherán ji neplní.
Kromě zmíněného zákazu šíření i získávaní jaderných zbraní a práva na mírový jaderný program NPT obsahuje i závazek jaderných mocností usilovat o jaderné odzbrojení. To je důležitý aspekt, protože NPT je sice mnohostranná dohoda, ale má charakter dvoustranné úmluvy, a to mezi vlastníky a nevlastníky nukleárních zbraní. Skupina vlastníků jaderných zbraní se v preambuli NPT zavázala „napomáhat zmírnění mezinárodního napětí a upevnění důvěry mezi státy s cílem usnadnit zastavení výroby jaderných zbraní, zničení všech jejich existujících zásob a odstranění jaderných zbraní a jejich nosičů z národních arzenálů v souladu se smlouvou o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou“. Tento slib je zopakován v článku VI uvedené smlouvy.
Skupina vlastníků jaderných zbraní, tedy „oficiální jaderné mocnosti“, to je ona zmíněná skupina P5 – stálí členové Rady bezpečnosti OSN, kteří měli jaderné zbraně před podpisem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Čtyři státy, které jaderné zbraně získaly po vstupu NPT v platnost, jsou neoficiálními členy jaderného klubu: Izrael, Pákistán, Indie a KLDR. Vývoj zásob jaderných zbraní ve světě přibližuje graf, převzatý a přeložený ze studie Jonathana Masterse zveřejněné na serveru prominentní Rady pro mezinárodní vztahy. Írán na daném přehledu není, Izrael ano. Není bezvýznamné, že nikdo ze Západu proti neúčasti Izraele na NPT nikdy nezvedl hlas. V muslimských zemích však vypadají názory na tuto otázku jinak. Už v roce 2009 na návrh arabských států poprvé přijala Generální konference Mezinárodní agentury pro atomovou energii rezoluci vyzývající Izrael, aby podřídil svůj jaderný program inspekcím MAAE a Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Proti hlasovaly Spojené státy a země Evropské unie. Dvojí metr je ovšem v rozporu s potřebou vzájemné důvěry. Nelze zapomínat, že svými nukleárními testy se Pákistán, Indie a KLDR zapsaly do jaderného klubu ve chvíli výrazného znehodnocení role mezinárodního práva.
Klasickým příkladem rozporuplnosti dosažených výsledků je kvalitativní zbrojení navazující na smlouvu SALT I. Tehdy byl zmražen počet odpalovacích zařízení, ale množství jaderných náloží v strategických silách USA vzrostlo během pěti let víc než čtyřikrát, protože modernizace hlavic umožnila dát na jednu raketu více samostatně naváděných náloží. Obecně platí, že po všech dohodách o kontrole zbrojení si USA a Rusko zachovaly potenciál pro druhý, zničující odvetný úder. Také v současnosti platná smlouva New START (Strategic Arms Reduction Treaty – Dohoda o snížení počtu strategických zbraní) ponechává Spojeným státům a Rusku jaderný arzenál, který umožňuje zničení života na planetě.
Minulý týden se v Pekingu sešli zástupci zemí P5, aby se pokusili zvýšit vzájemnou důvěru. Bezúspěšně. Chování Ruska po vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu ze strany Washingtonu se dá předvídat. Když Spojené státy odstoupily od smlouvy ABM, reagovalo Rusko tím, že neratifikovalo smlouvu START II. Moskva tak dala najevo svoji suverenitu i odhodlání udržet v nových podmínkách rovnováhu sil. Situaci se podařilo částečně zklidnit podpisem dohody New START, k němuž došlo v roce 2010 v Praze. Teď Rusko odpovědělo rozhodnutím vyrábět pozemní verzi střel s plochou drahou letu Kalibr a zahájením prací na hyperzvukových raketách středního doletu. Zároveň zmrazilo své případné diplomatické iniciativy zaměřené na kontrolu zbrojení. Ohrožena je dohoda New START. Začíná nové, nekontrolované kolo závodů v jaderném zbrojení.
Proti tomuto nebezpečnému proudu jde případná dohoda o denuklearizaci Korejského poloostrova. Důvěra v to, že takovou úmluvu Washington dodrží, je ale značně naleptaná. Zvláště v době, kdy obnovená washingtonská „diplomacie velkého klacku“ budí pocit, že cílem USA není mír, ale jednostranná výhoda. Ostatně byl to bývalý americký prezident Theodor Roosevelt, prapůvodní otec big stick diplomacy, kdo japonskou okupaci Korejského poloostrova komentoval slovy: „Korea patří bezesporu Japonsku. Je pravda, že korejská nezávislost byla slavnostně zaručena smlouvou. Ale Korea samotná neuměla její platnost zaručit a je nemyslitelné předpokládat, že jakýkoli jiný stát… by pro Koreu udělal to, co Korejci absolutně nedokázali udělat sami pro sebe.“[1] I proto potřebuje Severní Korea věrohodné záruky, že svým jaderným odzbrojením neudělá ze sebe jen nový Irák – bezbranný bod na „ose zla“.