Vladimir Putin přitom současně požádal, aby již Rusko nenavrhovalo jednání s USA o odzbrojení, a podpořil návrhy ministerstva obrany ohledně použití mořských odpalovacích zařízení pro rakety Kalibr v pozemní variantě a vývoje pozemních hypersonických raket středního a kratšího doletu.

Tyto zprávy vyvolaly spoustu komentářů o tom, že soudě podle reakce není Moskva vůbec zklamána faktickou likvidací největší podobné smlouvy v dějinách. Tento názor je dost odůvodněný s ohledem na to, že INF kriticky svazovala ruce právě Rusku, protože kvůli jejím omezením nemělo právo ničím čelit prvkům systému protivzdušné obrany, které jsou rozmisťovány v Evropě.

Z toho zase plyne zákonitá otázka. Nač tedy podnikly USA tento krok? Ano, Rusko našlo legální způsoby oslabení „provazů", zejména Kalibry, avšak vcelku INF i nadále vážně omezovala Rusko a způsobovala mu řadu problémů. Jaký smysl má pro Washington lít vodu na mlýn globálního politického konkurenta.

Verze o „Trumpovi jako agentu Kremlu" jsou samozřejmě legrační, ale přece jen patří do žánru nevědecké fantastiky, kdežto ve skutečnosti je nynější pán Bílého domu americký vlastenec, zkušený podnikatel a velmi tvrdý účastník jednání.

Rozluštění záhady tohoto rozhodnutí USA musíme nejspíš hledat právě tam.

Hlavní postiženou osobou v důsledku rozhodnutí Washingtonu, které vyvolalo řadu rozhodnutí Moskvy, je celkem zřejmě Evropa. Právě ji kryla především INF, a právě na ni budou namířeny nové rakety, jež vyvine Rusko po zrušení smlouvy.

Ale ani to není pro Evropu nejhorší. Hlavní problém spočívá v jiné, mnohem bližší perspektivě.

Vztahy mezi transatlantickými partnery jsou v posledních letech velmi pozoruhodné.

Již nejednou psali o tom, že si Evropa, stará Evropa, zvolila dost nevšední způsob, jak se zbavit závislosti na USA. V řadě otázek, které si vyžadují hlavně ideologicky zdrženlivou rétoriku, si zachovává naprostou věrnost americko-evropské jednotě. Zato ale v praxi tvrdošíjně prosazuje samostatný kurs, který zjevně odporuje zájmům a plánům USA.

Výrazným příkladem jsou právě vztahy s Ruskem. Na jednu stranu Evropa i nadále nelítostně odsuzuje velmi nedemokratickou povahu ruského politického systému a zlověstné záměry Kremlu a také se jakoby bojí ruské agrese. Ale na druhou stranu probíhá plnohodnotné obnovení spolupráce s Moskvou, a na každý pokus o zabránění výstavbě Severního proudu 2 reaguje stará Evropa záporně a pevně prohlašuje, že jde o ryze ekonomický projekt.

Svým rozhodnutím o pozastavení americké účasti v INF zasadil Trump vážnou ránu této konstrukci, jež je velmi výhodná pro Evropu. Prostě proto, že hrozba objevení se ruských tanků v Estonsku, Švédsku, nebo třeba v Nizozemí, je naprosto fantastická, v Bruselu, Berlíně a Paříži si to výborně uvědomují. Když ale budou rozmístěny nové ruské rakety středního a kratšího doletu, vznikne situace, které si Evropa odvykla za 30 let INF a kterou nedokáže zmírnit, protože ji vytvářejí vojenské základny NATO a infrastruktura protivzdušné obrany na evropském území.

A tak získal Washington velice závažný argument, kterým může Trump tlačit na Evropu a žádat dodatečné finance do NATO a amerického vojenského průmyslu (čemuž se Evropa dosud úspěšně vyhýbala) a také ty či jiné politické ústupky, včetně Ruska.

Z tohoto hlediska se dá snadněji pochopit otevřeně zklamaná, ale kupodivu opatrná a zdrženlivá rétorika Evropy ohledně pozastavení INF. Halasná prohlášení a výbojná hesla jsou dobrá v situacích, které se vás osobně netýkají. Celkem jiná věc je, když vám to hrozí reálnými problémy, tady si člověk začne mimovolně volit slova opatrněji.

Vzniká zákonitá otázka. Nemělo snad Rusko zpomalit pozastavení INF, aby ponechalo Evropanům svobodu manévru?

V sázce ale není pouze Severní proud 2 a další rusko-evropské projekty, ale vůbec osud Evropy, která se snaží zbavit se závislosti na USA, na čemž má Rusko velký zájem.

Odpověď na tuto otázku je velice jednoduchá.

Získání (nebo navrácení) nezávislosti a suverenity není možné bez překonání řady velmi složitých problémů, nikdo to nedokáže místo vás udělat.

Evropa podnikla v posledních letech několik vážných kroků na této cestě, blížící se nátlak Washingtonu po faktické likvidaci INF pro ni bude další zkouškou.

Obstojí-li Evropa v novém útoku Američanů, bude z toho mít Rusko radost nejen kvůli ní, ale také kvůli sobě. Nestane-li se to, bude Rusko jenom litovat ty, kdo jsou nuceni věčně hrát s drzým hegemonem žravou dámu. Nemá důvod, aby se k této hře připojilo: státní bezpečnost má větší význam než přízračné naděje na to, že vaše mírumilovnost bude oceněna a vyjdou vám vstříc. Proto je vývoj Kalibrů se základnou na zemi jedinou správnou odpovědí na tuto výzvu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce