Jak se dělají prezidenti ve Venezuele
Václav Umlauf
Venezuela má celkem 20 % světových zásob ropy a za předešlých proamerických diktátorů ji plundrovali úplně zadarmo a dokonce na dluh. Tento skvělý koloniální model made in USA ukončil parašutista Chávez. Ale země je v krizi a přišel čas k odplatě.
Krize ve Venezuele přinesla další barevnou revoluci, ale opakovaný krvavý vtip přestává být vtipem. Naši presstituti nasedli do transatlantického sborového zpěvu sirén a kolektivně-globálně pláčí, že zemi došla coca-cola, cukr a další artikly nezbytně nutné k životu. A takzvané nezávislé weby v Česku bezmyšlenkovitě papouškují tuto korporátní propagandu a tvrdí, že země má dva prezidenty. Venezuela má jednoho řádně zvoleného prezidenta (Nicolás Maduro) a jednoho pučistu (Juan Gerardo Guaidó), což není úplně totéž. Maduro vyhrál volby po zemřelém socialistickém vůdci Hugo Chávesovi celkem těsně v roce 2013 (50,66 %) a jeho první mandát skočil během politické a ekonomické krize v roce 2018. Pak byly druhé volby, které vyhrál v květnu 2018. Opozice vyzvala k bojkotu, volební účast byla velice nízká, z 80 % registrovaných voličů se voleb zúčastnilo pouze 46.1 %. Ale opozice volby drtivě prohrála a přitom šlo o veřejné referendum o socialistickém směřování země: Maduro 68 %, Henri Falcón 21 %, Javier Bertucci 11 %. A vidíte tam nějakého prezidentského kandidáta jménem Juan Gerardo Guaidó? Já ne. Zajímavé, že tyto výsledky odrážejí poslední výsledky průzkumů veřejného mínění konané před volbami v květnu 2018, viz anglickou Wiki zde. Českou wiki k této věci nemá cenu číst, tu psali korporátní presstituti. Maduro má funkci až do roku 2025, a to je pro USA moc dlouhá doba. Proto americké komentáře v nezávislém tisku v USA mluví jednohlasně o puči USA ve Venezuele.
Jak USA jmenuje prezidenty ve Venezuele
Tak se podívejme, jak se jmenují prezidenti a la USA. Protože ve Venezuele nejde o nic jiného než o ropu, tak cituji ctěný korporátní deník Wall Street Journal, článek zde. V noci 22. ledna zvedl americký viceprezident Mike Pence červený telefon a zavolal svému poskokovi, že to může spustit. Diplomaticky řečeno to znamená, že Pence ho ujistil, že má plnou podporu USA, pokud se pokusí převzít moc. A pučista Guaidó na tento pokyn spustil cirkus s prozatím asi 30 mrtvými hned ráno 23. ledna, kdy se prohlásil prozatímním prezidentem. Tento demokrat vzdělaný v USA pochopitelně ví, že na americké telefonáty se musí reagovat okamžitě. I u nás existují podobné kreatury a v EU samozřejmě také, takže dali Madurovi ultimátum 8 dní na konání dalších voleb. Pochopitelně prezidentských, protože pučista provádějící státní převrat je přece OK. Zajímavá metoda demokracie, ty telefony a výkřiky EU-politruků do novin. U nás nemáme socialismus, ale korporátní fašismus, takže telefony zvedat netřeba. A křičet se také nemusí, miliardáři dobře vědí, co je třeba zařídit pro blaho zdejšího lidu.
Puč je zajímavý tím, že jeho hlavní aktér je demokraticky zvolený stejně jako Maduro. Guaidó byl zvolen prezidentem parlamentu v prosinci 2018 a přísahu složil v lednu 2019. Maduro byl zvolen stejně platně, ale přísahu pod tímto parlamentem nemohl složit, protože ten ji odmítl přijmout. Tím vznikla v zemi zásadní politická krize, která doplnila již běžící krizi ekonomickou. Maduro marně pár měsíců čekal a pak složil přísahu před Nejvyšším soudem 10. ledna 2018, což mu umožnil tímto soudem potvrzený výklad ústavy, kde je tato verze jako náhradní možnost. Tak kdo je ve Venezuele vlastně demokrat a kdo pučista? Opět zajímavá otázka. Ale o demokracii nejde, jde o ty petrodolary.
O co jde doopravdy
Venezuela má celkem 20 % světových zásob ropy. Za předešlých proamerických diktátorů ji plundrovali úplně zadarmo a dokonce na dluh. Tento skvělý koloniální model made in USA ukončil parašutista Chávez. Tak se podívejme, jak se v kolonii krade ve velkém. Následný graf velmi přehledně ukazuje důležité historické události ve Venezuele napojené na těžbu ropy a ceny ropy.
Takže je to jasné, viz modrá a červená. Export rostl (červená) a po privatizaci se začalo plundrovat bez zábran. Ale cena za vyváženou ropu do USA byla hluboko pod světovým průměrem. Přišel Chávez, zastavil zlodějnu (propad červené), pak on i Maduro stabilizovali produkci a hlavně začali prodávat ropu za světovou cenu (skok v modré). Dlouhodobé porovnání cen ropy Venezuely a světových cen ukazuje tento graf.
Něco takového v modré v letech 2011-14 si žádná ropná US-kolonie nesmí dovolit, to je přece jasné. Růst cen daný výkyvy cen ropy nebyl zaplacen vyšší těžbou, a tedy plundrováním země. Socialismus srovnal ceny venezuelské ropy se světovými. Ale pak přišlo ropné embargo USA a pokles cen ropy, který znamenal celosvětově omezení produkce. A zdejší ropa má těžké frakce, na které jsou nastaveny rafinerie v USA. Proto se těžko vyvážela jinam, zvláště za ropné krize. A nyní se podívejme, proč jsou Čína a Rusko zapojeny do konfliktu. Začněme produkcí ropy vázanou na cenu, což je pro zemi nejdůležitější ukazatel.
Jak vidíte, Venezuela jako stát dostala za epochy socialismu maximální zisky z ropy a přitom netěžila více, než za plundrovací neoliberální epochy. Takže grafy ukazující dramatický pokles produkce jsou propagandistický fake, protože neukazují dosažené zisky z ropy. Proto ta nenávist jednoho procenta, že ano, neb nezaslouženě zchudlo. A růst produkce jim pomohli zajistit Rusové a Číňané, ale nemohl jsem najít grafy investic do země. Čína do zdejšího ropného průmyslu investovala asi 20 miliard dolarů a Rusové zhruba podobně. Pro Čínu jsem našel jen celkový růst investic do Jižní Ameriky.
Ve Venezuele to bude mnohem víc. Proto si oba státy ve zdejší zemi chrání své investice a nenechají si je ukrást Američany. Pro srovnání obchodu Venezuely s USA a Ruskem jsem našel zajímavý graf, který je zde. Jak je vidět, USA bylo do 2015 v obchodě s Venezuelou hodně pragmatické. Mediální cirkus a sankce pro jiné země platit musí, ale pro vlastní je třeba udělat výjimku.
Skokový nárůst obchodu s Ruskem je důvod, proč padne dolar. Od roku 2010 začaly obě země obchodovat v národních měnách a obešly se bez dolaru. Graf vysvětluje, proč zlaté doby neoliberálního zlatokopství z 90. let jsou už dávno pryč. Ale v zemi je zásadní ekonomická krize. Venezuela se vázala na US-dolar, který ji totálně ničí dvojím systémem státního obchodu za regulované ceny v bolívarech a obchodu za dolar za tržní ceny na černém trhu. K tomu viz náš starší článek z roku 2014 Situace ve Venezuele, doopravdy. Maduro měl a má pořád slušné příjmy z ropy. A v socialismu nenecháte chudé lidi umřít hlady, protože zisky státu přerozdělujete socialisticky směrem dolů, a ne neoliberálně nahoru. Proto také Maduro vyhrál volby, neb chudých je vždy více než bohatých. Ale střední třída je na tom bita, protože za luxus se platí dolary. A vyvážená ropa se obchoduje v místních měnách. Maduro založil vlastní kryptoměnu, aby v zemi zrušil monopol dolaru.
A to všechno jsou věci, které petrodolaru nedělají žádnou radost (viz článek Jak se krade přes petrodolar). A nyní se podívejme, kam šly peníze z ropy a venezuelského HDP. Abych nebyl obviněn z fejku, hned jsem přidal srovnání s USA. Jsou to demokratický gigant, viz naši krátkou zprávu, že USA už nejsou vyspělou demokracií. V analýze Democracy index 2018 každoročně prováděné korporátním deníkem The Economist se Spojené státy umístily až na 25. místě. Analýza úrovně demokracie v dané zemi vyhodnocuje asi 60 ukazatelů. Tak se podívejme na ty lekce z demokracie. Začněme srovnáním podílu státního dluhu na HDP, protože tam vidíte jasně krizi chávismu po šoku ropných cen. Graf ukazuje ekonomické důvody dnešní krize.
Ale na USA rozhodně Venezuela v dělání dluhu nemá, to je jasné. A hlavně se podívejte, jak dobře hospodařili po nástupu socialismu, než začalo plošné embargo ze strany USA. Další graf ukazuje růst rozpočtových výdajů na vzdělaní z procent HDP.
Tady je jasně vidět zásadní změna po nástupu chávismu, kdy stát dal až 20 % HDP do vzdělání. Stejně tak rostly sociální výdaje. To je socialistické přerozdělení zisků z ropy.
To předtím kolonizátoři pochopitelně nedělali, nebyl důvod. Chudoba a nevzdělanost jsou ideální pomocníci každého klasického kolonizátora. U neokolonizace typu českých montoven a inženýrských ručiček je to už jinak, tam se chce práce, a ne suroviny. A poslední graf ukazuje porovnání zbrojních nákladů v přepočtu na jednoho obyvatele, protože obě země jsou v horké proxy-válce.
Jestli jde o zbrojní náklady na obyvatele, tak USA jsou proti Venezuele maximálně demokratická země. Pokud vás zajímá kompletní rozbor, stáhněte si tuto odbornou studii Torontské univerzity o ekonomice Venezuely (zde), kterou komentoval Aeronet (zde). Schválně jsme použil jiné grafy než ve studii, abyste to s nimi mohli porovnat.
Krize ve Venezuele opakuje typický scénář, který známe už deset let. Nejprve se dané zemi otcovsky domlouvá přes místního bosse-velvyslance z USA. Viz poslední intervence amerického velvyslance u německých podniků, kterým přímo poslal dopis, s kým nemají obchodovat. V kolonii pak pokračujete dále a pokud se krize zhorší, tak se pokusíte zabít nepohodlného premiéra přes nastrčené opoziční strany nebo guerillové skupiny. Viz nepovedený puč k zavraždění Erdogana v Turecku a stejně nepovedený puč ve Venezuele. Obě vlády (za pomoci Rusů) zmobilizovaly armádu a rozstřílely vojenské pučisty. Ve Venezuele armáda řekla, že zůstane věrná prezidentovi. Venezuela je od Rusů výborně vyzbrojená, PVO je z ruských S-300 a země má stíhačky SU-27. Proto nelze tuto zemi humanitárně bombardovat za naše daně do doby kamenné a pak jí poskytnout rozvojovou pomoc, opět za naše daně. Pak má velký demokratický bratr opravdu big problem, jak dále s pokrokem demokracie v této zemi. Proto je třeba v zemi najít politického spojence jako je Porošenko nebo Guaidó a připravit barevnou revoluci. Tu pak 24 hodin po vypuknutí okamžitě podpoří loutkové vlády po světě včetně EU. A jsme doma. Pučista Guaidó uvedl, že první krok po převzetí vlády bude privatizace ropného průmyslu, pochopitelně do USA.
Související články:
Přečtěte si:
Zdroj
