Stanislava Kučerová
25. 1. 2019
Otázka postavení českého jazyka v naší vlasti za vlády Rakouska a Rakousko-Uherska se stala předmětem nového zájmu na základě podnětu pana ředitele BIS (Bezpečnostní informační služby). Pan Koudelka totiž prohlásil, že nikdo Čechy nenutil učit se německy. Je to pravda?
Nikdo také nenutil vládu a vládní úřady, zaměstnance veřejné správy, soudů a škol, aby se učili česky. Čech na veřejnosti musel mluvit německy, jinak se nedorozuměl. A tak to bylo od r. 1627, kdy vítězný pobělohorský panovník Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“ a v něm byl článek o ustavení německého jazyka jako rovnoprávného s dosavadním oficiálním státním jazykem českým. A protože český národ přišel o všechny pronásledované vedoucí vrstvy, které musely zemi opustit, a byly vystřídány preferovanými vrstvami cizími, zůstal český mateřský jazyk jako prostředek komunikace jen na venkově, nevolníkům, kteří nesměli opustit půdu. Města a městečka se rychle poněmčovala.

Roztrpčený hlas na obranu národa a jazyka českého zvedl tehdy Bohuslav Balbín. V letech 1672-3 napsal latinsky spis „O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“ Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl u svých představených v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti pro odmítavou cenzuru za svého života zveřejnit nemohl. (Vyšlo až po 100 letech, vydal je F. M. Pelcl jako příspěvek pro oživení historické paměti v zájmu českého národního probuzení.)

Odnárodňovací proces za vlády Habsburků pokračoval. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: “Čeština v království Českém a markrabství Moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví...“ Školská reforma z r.1774, Schulordnung, zavádí povinnou školní docházku do škol s vyučovacím jazykem německým. Jen žáčci počátečních tříd triviálních škol na venkově a prvního ročníku škol hlavních ve městě se učí v mateřském jazyce. Poněmčovací stav je tím zpečetěn.

Teprve s příchodem osvobozených nevolníků do poněmčených měst se probouzí potřeba uznání a zrovnoprávnění českého jazyka, jedna z hlavních obrozenských idejí. Je zahrnuta i mezi požadavky revolučního programu r. 1848. Revoluční petice mimo jiné žádá zavést český jazyk ve školách a na soudech vedle němčiny. Žádost je ovšem porážkou revoluce a utužením absolutismu v bachovském režimu smetena. Policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Mimořádně erudovaný jazykovědec Josef Dobrovský (1753-1829) psal základní díla pro bohemistiku a slavistiku německy nebo latinsky. Vzdělanci jeho generace nebyli ještě schopni číst a psát česky. A sám Dobrovský ani nedoufal, že se to změní.

Představitel mladší generace, Josef Jungmann (1773-1847), již horuje pro lásku k vlasti a pro šíření českého jazyka ve společnosti. Věří v obrodu národa, jazyka, literatury. Ale není to snadné. Města jsou spravována německy, kupecká administrativa se vede německy. Neexistuje český tisk, divadlo, neexistují české školy. (Krom těch malých venkovských triviálek, v nichž málo vzdělaní učitelé znají jen češtinu nevalné úrovně). Městské vrstvy jsou asimilované s německým prostředím. I příslušníci druhé generace buditelů vyrůstali v takovém prostředí, vzdělávali se, četli a psali německy. (Tyl (1808), Mácha (1810), Erben (1811), Němcová a Mánes (1820), Smetana (1824). Mácha psal své první verše německy. M.D.Rettigová (1785) radí mladičké Němcové, aby hodně četla české knihy a tak se zdokonalila v češtině. Ona sama prý také byla až do svých 34 let „spící Češka“, také uměla jen německy. A Havlíček, když pospíchá, píše své dopisy německy. Nemá čas myslet na český pravopis. Přitom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk a žádá, abychom čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme používat němčinu. (Teprve r. 1850 se otvírá v Praze první české gymnázium – akademické.)

Obrození národa v době předbřeznové umožnilo nové generaci pomyslet i na obrození politické.

Představitelem generace této vrcholné fáze našeho obrození se stal František Palacký (1798-1876), vynikající historik. Stal se i politikem. On stál v čele politického a spolkového života národa. Vedl jej. A vedl jej se svou zásadou z let mladosti: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“

Po pádu bachovského absolutismu došlo v habsburské monarchii k určitému uvolnění. Po vyrovnání Rakouska s Maďary žádali i Češi o vyrovnání. Setkali se však s bouřlivým německým odporem proti „poslovanštění“ říše. Napětí českých politiků ve vztahu s vídeňskou vládou se tím vystupňovalo. Co znamenalo „vyrovnání“ s Maďary, co znamenalo soustátí Rakousko- Uherska? Bylo to popření práv a tradic Českého království i svébytnosti Slováků a dalších Slovanů, kteří všichni zůstali v područí a nadvládě Rakouských Němců a Maďarů.

Celé další půlstoletí obnoveného ústavního života (1860-1914) v habsburské monarchii je pak plné politických půtek, národnostních manifestací a demonstrací. Postižen je každý nesvéprávný národ, jeho identita, samostatnost, jazyk, vzdělávání. Škola a školství. Kultura. Tak je tomu i u nás.

Teprve r.1866 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Na Moravě byla r.1867 otevřena 2 „slovanská“ gymnázia, jedno v Brně, jedno v Olomouci, Se stejnými potížemi jako při zřizování škol středních zápasili samosprávní činitelé při budování školství odborného. Všude byly favorizovány školy německé, český jazyk potlačován. Trvají zápasy o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé odborné školy. R.1882 je rozdělena pražská universita na českou a německou. Ta česká byla jen velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu byli schopni přednášet česky.

Postavení českého jazyka v české zemi nevyřešily ani „fundamentálky“, ani „punktace“, ani Badeniho návrhy. Vyřešila je až 1. světová válka a vznik samostatného Československa. Tam byl státním jazykem ustaven jazyk československý, ve znění českém nebo slovenském. „“Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, - od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti...“ (Josef Pekař)

Panu Koudelkovi jsou k dispozici četné spisy historiků, historiků české školy a školství a historiků české kultury, v nichž nalezne bohatství dokladů o tom, že v našich zemích v době habsburské monarchie vládla němčina a mnozí Češi se museli z existenčních důvodů učit německy. Bude stále trvat na tom, že „nikdo Čechy nenutil učit se německy?“

Autorka je vysokoškolská profesorka historie