18. 1. 2019
Ne tedy jen do Druhé republiky (1. 10. 1938 – 14. 3. 1939), která školní učebnice dějepisu a literární výchovy z republiky první nepřepisovala, nezakazovala školám mluvit o národním obrození, o Čelakovském a jeho písní ruských, o panslavismu, nenutila ministerstvo školství přepisovat školní osnovy republiky první. Ne nic takového zrůdná vláda Beranova druhé republiky nečinila, všeho toho jsme se dočkali až v republice pohavlovské a to od naší oficiální zpravodajské organizace – Bezpečnostní informační služby (BIS). Ta, zosobněna svým ředitelem Koudelkou, vykonala v minulých dnech cosi jako demarši u současného ministra školství Plagy (ANO), aby jej ke shora uvedeným požadavkům dotlačila.
Ale pozor. Aktovka, s níž pan Koudelka do ministrovy pracovny vstoupil, neobsahovala jen požadavky shora uvedené, ale celou řadu požadavků dalších. Ředitel BIS, zcela určitě v tuto chvíli podoben Reinhardu Heydrichovi, českému ministrovi školství dále objasnil, že současné české učebnice a školní osnovy vykreslují německou kulturu a německý vliv v českých zemích neobjektivně a nepřátelsky, což je prý následek sovětského pohledu na věci. S tím je samozřejmě nutno co nejrychleji – a to už do začátku příštího školního roku – skoncovat.

Mnichov, pane ministře, řekl představitel kontrarozvědky ministru školství dále, se už nebude žákům předkládat jako zrada, ale jako diplomatická dohoda, a český vojenský odboj se v učebnicích i osnovách přesune z Východu na Západ, tzn. od Svobodovy armády v SSSR k českým letcům v Anglii. Boje u Dukly se napříště popíší jako úkladný masakr českých vojáků zosnovaný na příkaz sovětské vlády, a květen 1945 se vykreslí tak, že Prahu mohli už dávno a dávno před 9. květnem osvobodit Američané, ale Stalin jim to zakázal. (Že ve skutečnosti bylo osvobozovací území v zájmu zabránit chaosu při styku spojeneckých armád už dříve rozděleno dle plánu Eclipse do čtyř sektorů, z nichž každý sektor byl přístupný jen jedné ze čtyř spojeneckých armád, se v nových učebnicích pochopitelně zamlčí). No a Pražské jaro, pane ministře, nebude už napříště žádným svátkem komunistického reformního hnutí, ale lidovým hnutím za svobodu.

Tím pan Koudelka své expozé u ministra školství skončil, a ten jej, představte si to, z kanceláře nevykázal a nehnal ho svinským krokem z Malé strany až do Stodůlek, ale srazil paty a údajně prý prohlásil, že některé z požadavků BIS jsou oprávněné.

Myslete si o tom, co chcete. Ale já vím i cítím jen jedno. Říká se tomu déja vu. Ta sprostota, ta blbost, ta faleš, ty jsou mi přece povědomé. Ano, vždyť jsem to všechno už jednou prožil. Před necelými osmdesáti lety. Za Protektorátu.