Ve vzduchu je cítit válka
Valerij Viktorovič Pjakin
4.1.2019 leva-net Tématický výtažek z nedávných relací o: Pjakin o válkách.odt
Dnes začneme událostí, kterou chcete vy, Valeriji Viktoroviči, vyzdvihnout sám.
Co je to za událost a proč zaujala vaši pozornost? Je to důležitá událost a přesto si jí naše média a analytici příliš nepovšimli. Já se snažím vybírat právě takové události, které mají zásadní význam pro budoucí řízení, i pro utváření situace v globální politice, které ale opomíjejí naši analytici a nevěnují jim dostatečnou pozornost. Podstata této události spočívá v tom, že jak si mnozí asi povšimli, tak minulý týden se vyznačoval nevídanou diplomatickou aktivitou Alexandra Grigorjeviče Lukašenka. Jednou navrhoval, jak by mohl být vyřešen konflikt na Donbasu, jednou zase že se bude podílet na řešení konfliktu v Podněstří, jakoby se všude snažil nějak uplatnit.
(Pozn. red. I.D.: Je to sice dlouhé, ale stojí za to si to přečíst, i když se text může zdát poněkud zvláštní)
A kdy se projevila tato jeho politická aktivita?
Na pozadí největších vojenských manévrů, největšího vojenského cvičení NATO. Přitom když se podíváme na veškerou historii cvičení NATO v tomto regionu, v tom evropském, tak se vždy tematicky jednalo o odražení agrese nějakého státu teritoriálně se nacházejícího na běloruském
a ruském území s následnou okupací území, na kterém se nachází současný stát Bělorusko.
a ruském území s následnou okupací území, na kterém se nachází současný stát Bělorusko.
Zdálo by se, že vše je očividné a ty manévry právě tak. Takže ať už je podnikají kdekoliv, tak skutečnost, že mají protiruské a protiběloruské zaměření, nevyvolává žádných pochyb. A najednou Alexandr Grigorjevič přichází s těmi svými prohlášeními. V tomto smyslu ho dokonce budu přímo citovat.
Na setkání s pomocníkem tajemníka státního departmentu USA pro Evropu a Eurasii Mitchellem Lukašenko prohlásil následující: „Dokonce i v těch nejsložitějších dobách našich vztahů, jsem nepřestával mluvit o tom, že máme extrémní zájem na dobrých vztazích s vaším státem.“ To je v pořádku. Všechny státy by měly mít zájem na dobrých vzájemných vztazích a to dokonce i ve složitých dobách. Ale co řekl dál?
„My chceme být předvídatelní a nikdy jsme se těmto principům nezpronevěřili, proto máme dobrý vztah s mnohými státy světa. Jestliže společně pokročíme v našich vztazích, tak vám slibuji, že Bělorusko bude tím nejspolehlivějším a nejupřímnějším partnerem a jestliže vám Bělorusko něco slíbí, dokonce i ke své škodě, tak to uděláme. My známe postoj vašeho státu k těmto problémům.“
Má na mysli problémy v regionu, jako je Donbas a Podněstří.
Má na mysli problémy v regionu, jako je Donbas a Podněstří.
„Myslím si, že jako čelní stát světa udělíte větší pozornost řešení těchto problémů, budeme-li vám moci být nápomocni v řešení těch nejsložitějších problémů v Evropě a obzvláště na východě Evropy, kde stojíme na geopolitickém zlomu, jsme k tomu připraveni.“
Co tím Lukašenko mínil?
Lukašenko navrhl zrušit všechny formáty jednající o vyřešení problému války na Donbasu, občanské války na Ukrajině a zavést, zformovat nový projekt, nový formát, jehož součástí budou i USA.
Co tvrdí? Že dokud USA někde nezasáhnou, nemůže tam být mír. Nehlasně je tím tedy řečeno, že tu válku tam vedou právě USA, se kterými je třeba se podle Lukašenkovy verze dohodnout.
A Lukašenko prosí, aby mu svěřili postavení nejvěrnějšího lokajíčka USA. On je pro zájmy USA připraven obětovat dokonce i národní zájmy, státní zájmy Běloruska.
Minský formát a Normanský formát jsou zcela funkční formáty, ale nedá se od nich očekávat větší přínos, než jaký mohou přinést v současné situaci v řízení, kde dominují USA a evropské státy i státy celého světa teprve formují nové formáty mezinárodních vztahů za situace, kdy postupně získávají nezávislost na USA.
Ale to je proces. To je proces formování evropské nezávislosti na USA, to je proces získávání nezávislosti Ruskem a Lukašenko tohle nemůže nechápat. Proto také nabízí USA, neboť vidí, jak jejich dominanci ve světě narušuje Normanský a Minský formát, tak navrhuje tyto formáty zrušit
a zároveň zapojit USA.
a zároveň zapojit USA.
Jednou věcí je, když Porošenko neustále v průběhu jednání odbíhá a telefonuje nějakému úředníkovi ve státním departmentu. A něco úplně jiného je, bude-li jednat sám úředník státního departmentu. To se odráží na operativnosti, na možnosti manévrovat s pomocí zdrojů USA
a vyvíjet nátlak na jiné státy.
a vyvíjet nátlak na jiné státy.
V případě Normanského formátu, kterého se USA neúčastní, je vždy možný posun směrem k míru. V případě účasti USA to znamená pouze konfrontaci mezi USA a všemi ostatními. A Evropa, která není úplně svobodná před diktátem USA, se tak stane spojencem USA v nátlaku na Rusko.
A cílem USA je rozpoutání války na Ukrajině, v Bělorusku s cílem přenést tuto válku na území Ruska i do Evropy.
A Lukašenko to dobře ví, jenže pro něho je důležité něco jiného, on chce carovat a všemu vládnout. Pokouší se tedy dohodnout s USA: „Nechte si mě tu ve vedoucí funkci jako svého člověka a já se za to postarám dokonce i ke škodě Běloruského státu udělat vše, co bude třeba.“
Když se podíváte na tyto soudruhy, jako je Lukašenko, tak vidíte, že je život ničemu nenaučil.
Kde je konec Mubárakovi? Jak skončil Kaddáfí? A co Saddám Husajn? Ti všichni se také pokoušeli dohodnout s USA a také kvůli tomu obětovali národní zájmy, také se snažili manévrovat. A kde je jim konec?
Kde je konec Mubárakovi? Jak skončil Kaddáfí? A co Saddám Husajn? Ti všichni se také pokoušeli dohodnout s USA a také kvůli tomu obětovali národní zájmy, také se snažili manévrovat. A kde je jim konec?
A s čím počítá Lukašenko?
Lukašenko počítá s jednoduchou věcí. Jen si to vezměte. To cvičení USA přímo ohrožuje suverenitu Běloruska. Tato cvičení mohla reálně pohřbít Bělorusko jako stát.
A co v těchto podmínkách dělá Lukašenko, který chápe, že se jich nikdo nehodlá zastat? Samozřejmě přistoupil na dohodu s Ruskem. Jak přijímal Putina, jak okolo něho tancoval.
A co teď díky tomu nabízí?
Lukašenko nabízí USA: „Jen se podívejte, za mnou stojí celé Rusko a já to zařídím tak, že ho podrazím na všech úrovních vedení státní činnosti: zahraničněpolitické, globální, v oblasti diplomacie, všude je podrazím, abyste vy, USA, mohly vyhrát.“ V podmínkách, kdy se Rusko se vším všudy postavilo za Bělorusko... Rusko by tak jako tak nenechalo Bělorusko na pospas, ale dělalo by to v jiných formátech. Ale teď do toho vstoupilo ve formátu se zohledněním činnosti Lukašenka ve funkci běloruského prezidenta. Mohli jsme zůstat stát stranou, podívat se, jak by to s ním dopadlo a potom teprve tu otázku vyřešit, ale my jsme to neudělali.
A Lukašenko stejně jako vždycky v těchto případech, opět zradil Rusko, které se za něj postavilo,
a nabízí, že ho podrazí.
a nabízí, že ho podrazí.
Do čeho v podstatě vkládá naděje? Že ty hlavní akce s ohledem na to cvičení NATO probíhají daleko v Norsku. Ale to doufá zbytečně.
Války takového řádu jako byly 1. a 2. světová válka už nebudou, už nebudou. Vždyť když se na to podíváte, tak dnes války probíhají ve formátu, jako když sovětská vojska pomáhala při zajišťování demokratického procesu a rozvoje Afghánistánu. Dnes specnaz zlikviduje lídra státu a až potom vstoupí armáda pro zajištění chodu státnosti.
Jenže zatímco Rusko, když vstoupilo do Afghánistánu, tak tam přišlo budovat školy, fabriky, nemocnice. Tak všude kam vstoupí USA, sebou přinášejí zkázu, hlad a genocidu místního obyvatelstva. Všude sebou přinášejí válku a rozklad. Všude, kam USA přišly se svou demokracií, tam všude teče krev místního obyvatelstva.
Jak to vypadá v Iráku? Jak to vypadá v Afghánistánu? Jak dopadla Libye? Všude je to jedno a to samé. Tam, kde jsou Američané, tam teče krev, lidé strádají a umírají.
Jaké varianty by čekali Lukašenka s ohledem na to cvičení?
Specnaz zlikviduje Lukašenka a až potom začnou v kolonách z Polska a Pobaltí proudit vojska NATO na běloruské území. Jenže to bude pouze jedna část toho vpádu. Ta druhá přiletí letadly a těm je úplně jedno, zda poletí do Norska nebo do Běloruska.
Aby to ale bylo možné podniknout, je nutné, aby sám Lukašenko deaktivoval aktivní účast při odrážení agrese jak samotné běloruské armády, tak také pomoc Ruska. Ano, nedeaktivuje je na dlouho, ale poskytne těch 5-6 hodin nezbytných pro dokončení totálního vpádu a okupování celého Běloruska vojsky NATO.
A přitom bude on sám zlikvidován stejně jako Hafizulláh Amín v Afghánistánu. Ale on to nechápe
a pokouší se dohodnout.
a pokouší se dohodnout.
Ale co je na tom to strašné? Vůbec ne to, co se stane samotnému Lukašenkovi, horší je to, co bude následovat potom, po této jeho zradě, otevřené zradě podle všech parametrů, všude kde jen mohl, se dopouštěl špinavostí.
Opakuji, že když Rusko přistoupilo na tento scénář, tak kde jen mohl, tam nám zasolil. Všude se nám vynasnažil bodnout nůž do zad, protože se potřebuje zavděčit Američanům.
A zde je nutné si uvědomit, k čemu to povede. A povede to k tomu, že bude válka.
Tedy to, o čem sní Američané, rozpoutat válku v Rusku a Evropě.
Tedy to, o čem sní Američané, rozpoutat válku v Rusku a Evropě.
A za těchto okolností je nutné říci alespoň několik slov o tom, jak začínají války.
Protože lidé dost dobře nevědí, co je to válka, a jak jsou války spouštěny. Nevědí to v podstatě lidé ani analytici, ať se dívám, jak chci, nikoho takového jsem neuviděl. A lidé, kteří usuzují na úrovni, že válka začne jen s podmínkou, že to nepřinese nepřijatelné škody? To jsou úvahy o ničem. Protože takto jsou plánovány operace, vojenské operace, ale války se plánují a realizují jinak.
Je možné o tom mluvit dlouho, je možné o tom napsat celou knihu, co je to válka, jak jsou války vedeny, jak začínají, jak končí.
Je toho hodně, proto teď z teoretického hlediska řeknu doslova jen pár slov, bez kterých by prostě bylo nepochopitelné, proč tak na toho ubohého Alexandra Grigorjeviče útočím. Možná je čistý jako padlý sníh a já ho tady pomlouvám.
Takže v Koncepci sociální bezpečnosti je přesná a bezvýhradná definice, co je to válka.
Válka je soubor opatření zaměřených na uchvácení cizích přírodních, energetických
a lidských zdrojů.
Válka je soubor opatření zaměřených na uchvácení cizích přírodních, energetických
a lidských zdrojů.
Válka… To, co se teď označuje tím moderním termínem - hybridní, tu existuje celou dobu, po kterou existuje lidstvo. Jedná se o válku vedenou na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení. A až ta šestá, silová, nejslabší priorita silového působení, boje, je to, co je v celém světě považováno za obvyklou válku, kdy padají bomby, tříští se náboje, sviští kulky a lidé umírají na bojištích.
A my teď budeme mluvit o tom, jak začíná válka tohoto typu. Přitom je třeba si uvědomovat ještě další jednoduchou věc, že provádění vojenských cvičení je také válka. Víte, cvičení, to je svého druhu ukázka svalů protivníkovi. Jako když vleze do ringu nějaký boxer a začne předvádět různé údery, bojové postoje apod. A potom tam vleze ten druhý a dá mu najevo, že to viděl a že na to má svou odpověď, která ho bude mrzet.
Všechna ta cvičení včetně Vostoku 2018, které se konalo u nás, i ten Trident Juncture, který je teď v Norsku, to je to samé jen na státní úrovni. To je bezkontaktní válka, ale už je to válka. To znamená, že si poměřujeme síly. My se snažíme o obranu a když na to přijde, tak s malou krví na cizím území, což je ten nejefektivnější způsob.
A Západ se jako vždy pod rouškou obrany proti někomu pokouší zmocnit cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.
Takže když se podíváme, jak začínají války na šesté prioritě, tak odhalíme dva velké principy začátku války.
Ten první je, když je systém k vedení války připraven, potom začne válka.
A druhý je, když jsou války rozpoutány z hlouposti. A to je bohužel ve světové politice také přítomno. Bohužel se za to platí velkým proléváním krve. Ale k tomu se také dostaneme. Ale napřed k těm systémům.
Jaké systémy mají být připraveny? V čem spočívá připravenost těch systémů?
Když je řeč o dvou státech, tak tomu velmi dobře rozumíme, každý z nich musí mít mobilizovanou armádu, připravenou ekonomiku, a když má tohle všechno agresor připraveno, tak může na někoho útočit a někoho porazit. Ano, a takových příkladů, jak začala válka, je v mezistátních vztazích mnoho.
Ale do tohoto systému státní připravenosti vést válku také patří případy, kdy tu válku nepovede jeden stát, ale dva a více, tedy skupina států, které však nejsou spojenci.
Když je řeč o dvou státech, tak tomu velmi dobře rozumíme, každý z nich musí mít mobilizovanou armádu, připravenou ekonomiku, a když má tohle všechno agresor připraveno, tak může na někoho útočit a někoho porazit. Ano, a takových příkladů, jak začala válka, je v mezistátních vztazích mnoho.
Ale do tohoto systému státní připravenosti vést válku také patří případy, kdy tu válku nepovede jeden stát, ale dva a více, tedy skupina států, které však nejsou spojenci.
Jak to? My přece víme, že když proti někomu bojujeme, tak vždy ve spojenectví. Ne, tak to zdaleka není. Ta spojenectví mohou mít různou podobu včetně spojenectví při dosahování společných cílů. Příkladem takového spojenectví se společnými cíli nám poskytuje například Mnichovská zrada v roce 1938. Kdy Itálie, Francie a Velká Británie přenechali Německu československé Sudety a Polsko to využilo k obsazení Těšínska.
To znamená, že státní mechanismus a ideologie státu byly připraveny k provedení agrese, a jakmile se ta možnost ji projevit objevila, byla okamžitě realizována. To je připravenost systému. Kdyby polský stát ten systém takto připraven neměl, tak by to v podstatě nedokázal využít. Čelil by vnitřnímu veřejnému mínění, vojska by nebyla vhodně rozmístěna a nebyla ve stavu připravenosti… Je toho více, takže by k té agresi nemohlo dojít.
Vše je také jasné, když jsou připraveny systémy mezistátních spojenectví. Když například... ...Turecko, Velká Británie, Francie, Sardinské království zaútočily na Rusko. To, co známe jako Krymská válka, co ale ve skutečnosti byla světová válka probíhající jak na severu Ruska, tak i na Dálném východě, kde všude také probíhaly bojové akce. Na Baltu tenkrát byli opatrnější. To jsme mluvili o státních systémech.
Ale když se podíváme na to, jak začínala 1. i 2. světová válka, tak uvidíme, že státní systémy na tu 1. ani na tu 2. světovou válku připraveny nebyly.
1. světová válka v podstatě začala na základě principu: „Nikdo tu válku nechtěl, ale ona byla nevyhnutelná.“ To znamená, že obecně politická situace byla taková, že státy držíce se své státní politiky a jednajíce podle etiky chování přijaté v tehdejším světě, logicky dospěly k válce, která svým účastníkům přinesla ohromné útrapy.
A von Pourtales, který vyhlašoval válku Rusku, plakal už v kanceláři ministra zahraničí Sazonova. A Sazonov potom zase plakal na tribuně. Obvykle se ovládal, proč mu tenkrát ty slzy vytryskly? Protože chápal, kam dovedl svůj stát, k válce. K tomu, čemu se pokoušel vyhnout, celá diplomacie to naznačuje.
A když viděl to vlastenecké nadšení z války nic nechápajících diplomatů, tak se mu ulevilo, že on nebude jediným jejím viníkem. „A možná se dokonce pletu, možná nám to něco i přinese.“ Třeba si myslel právě tohle. Ale jasně se mu ulevilo. „Je tu válka, ale já nejsem jejím jediným viníkem! Tady je ten systém, který mě v tom podporuje, v tom, že bude válka.“
A když si vezmeme 2. světovou válku, tak když se podíváme na ty události, jak probíhaly, tak na tu válku v roce 1941 v podstatě nebylo připraveno Německo ani Sovětský svaz. Programy přezbrojení Německa i SSSR se hypoteticky shodují, a měly být dokončeny v letech 1942-44, ale ten souhrnný bod byl v roce 1942, kdy měly být přibližně dokončeny, to byla ta přibližná úroveň, kdy mělo být jak Německo, tak i SSSR technologicky i systémově připraveno k válce.
A u Německa se to jmenovitě projevilo v tom, že i když bojovalo v pro něj ekonomicky příhodných podmínkách, tak teprve v roce 1943 provedlo přezbrojení armády novými prototypy zbraní, což je velmi těžké i v mírových dobách. Jenže Německu nic jiného nezbývalo.
A podíváme-li se na SSSR, tak my jsme v podstatě bojovali v ekonomicky nepříhodných podmínkách a nic takového jsme si dovolit nemohli. Nicméně určité položky z toho plánu přezbrojení na nové prototypy zbraní, se přece jen realizovaly. Například se v roce 1943 objevil nový tank IS, logická vývojová řada těžkého tanku KV-1. Tanky IS byly jen logickým zakončením této koncepce. A ve stejné době se objevil tank T-34-85. Kdy konečně vyzbrojili tank T-34 kanónem ráže 85 mm. Přitom Grabin říkal od samého začátku, že ty kanóny ráže 76 mm jsou jak pro středně těžký, tak i pro těžký tank příliš slabé. A to říkal ještě před válkou. Takže tohle všechno mělo svůj dopad.
Německo zase přišlo v letech 1942-43 s útočnou puškou pro zkrácený puškový náboj. To všechno tedy jsou fakta.
Přesto Německo zahájilo válku. Proč?
Protože globální systém byl připraven zorganizovat tuto válku. A když tu mluvíme o připravenosti systémů, tak se nesmíme dívat jen na připravenost státu, zda je stát připraven bojovat či ne, jaké jsou jeho cíle, musíme se také dívat na připravenost spojenectví, tedy na první nadnárodní svazek. A navíc se musíme dívat na to, jak je k realizaci války připraven globální systém řízení.
Protože globální systém byl připraven zorganizovat tuto válku. A když tu mluvíme o připravenosti systémů, tak se nesmíme dívat jen na připravenost státu, zda je stát připraven bojovat či ne, jaké jsou jeho cíle, musíme se také dívat na připravenost spojenectví, tedy na první nadnárodní svazek. A navíc se musíme dívat na to, jak je k realizaci války připraven globální systém řízení.
Ten pojem globální politiky naši analytici zcela ignorují, a proto také nejsou schopni tento segment vůbec uvidět. V tomto ohledu před ně staví jak 2. světová, tak i 1. světová válka velké množství takových faktů, ale oni jim nedokáží porozumět. A teď probíhá to samé. Nejsou schopni tu politiku rozeznat.
A ve výsledku neviděli, přestože to faktologicky vnímali, že nejtěžší doba byla v roce 2014, kdy USA na základě svých zkušeností, vždyť to jejich státní řízení bylo tím nástrojem, přes který byly zorganizovány dvě světové války: 1. i 2. světová válka. A lidé v USA se tak něčemu přiučili. Takže připravili na rok 2014 globální systém na úrovni mezinárodních vztahů k rozpoutání světové války. V tom roce 2014.
A letadlo, které se mělo stát Gliwicemi, bylo sestřeleno. Jen s velkými potížemi se tu situaci povedlo rozřešit. Ale těm takzvaným analytikům… Pro ně globální politika neexistuje, oni mají tu svou geopolitiku. To je ale jen jeden princip.
Druhý princip je, když jsou ty války rozpoutány z hlouposti. I k takovým válkám došlo. Tím nejklasičtějším příkladem, tím prostě...
Ano, nejnázornějším příkladem války z hlouposti, je Velká paraguajská válka, jak ji nazývají v Paraguayi, která trvala od prosince 1864 do března 1870. Tehdy… Ale vezměme to popořadě. Ta situace tam byla v podstatě jednoduchá. Neustále tam tehdy probíhalo budování států v Latinské Americe. Nějak se formovalo Brazilské impérium. Ano, byla i doba, kdy to bylo impérium. Formoval se i argentinský stát. A ještě tam byla Uruguay a Paraguay.
A všechny tyto státy tvořily takový vřící složitý kotel. Všechny k sobě měly nějaké teritoriální nároky. Každý se pokoušel od druhého něco si urvat. A za této situace paraguayský diktátor Fernando… Francisco Fernando, jak on se..., a už vím, Francisco Solano López, tak ten se rozhodl, že dostane svůj stát na vnější trhy, chtěl mít přístup k oceánu. Jenže Paraguay byla uzavřena, jednalo se o vnitrozemský stát, který byl ze všech stran obklopen jinými státy. A jemu se zdálo, že může dobře využít situaci, když podpoří jednu z válčících stran v Uruguayi, že se tak dostane ke břehu oceánu a začne se mu skvěle dařit.
A jak to tam probíhalo? „Tu druhou stranu v Uruguay podpořila Brazílie, musím tedy vyhlásit válku Brazílii. Abych pomohl přímo v Uruguayi, musím projít po argentinském území, tak musím vyhlásit válku i Argentině. Takže ve výsledku a úplně pro nic za nic, pro nějaký iluzorní zájem, vyvolal válku se všemi svými sousedy. A v důsledku této šest let trvající války z 525 000 paraguayských obyvatel jich 300 000 zahynulo. Podle různých odhadů zahynulo od 70 do 90% veškerého dospělého mužského obyvatelstva a Paraguay jako stát přestala existovat.
A jen díky okupaci se Paraguay zachovala jako stát, díky okupaci ze strany Brazílie. Tato okolnost dokládá, že Paraguay v podstatě nebyla v bezvýchodné situaci. Argentina a Brazílie mezi sebou bojovaly o Uruguay, tak mohla díky tomuto konfliktu manévrovat a získat tak přes Uruguay přístup k oceánskému břehu. Mohli toho dosáhnout, kdyby neustále manévrovali. Díky zájmu o zachování Paraguaye jako státu toho bylo možné dosáhnout. Brazílie Paraguay okupovala šest let, aby neumožnila Argentině ji rozdělit. Neboť Argentina navrhovala, aby si ji mezi sebou s Brazílií rozdělili. To Brazílie zachovala Paraguay.
Takže Paraguay měla možnost manévrovat. Brazílie měla složitý vztah s Velkou Británií, každým okamžikem hrozilo vypuknutí války. Argentina byla slabá. Uruguay byla slabá, a ještě se neustále hašteřily. Tak zůstaň stát stranou, neúčastni se bojových akcí…
Jenže se mu chtělo ukázat, jak velký on je frajer: „Moje armáda je ta největší!“ A vůbec mu nevadilo, že ta jeho armáda byla vyzbrojena z velké části kopími a luky? A také mu nevadilo, že pušky zrezly do takové míry, že se z nich nedalo střílet?
A potom posílali bojovat i děti. Při posledních odvodech brali děti od devíti let věku! Do armády! Někdo přece musel bojovat! Navlékali jim vousy, aby alespoň z dálky vypadaly jako dospělí vojáci.
Sice mrňaví, ale dospělí. A přitom měl možnost manévrovat. A čeho dosáhl tím, že se zapojil do té války? Zdálo se mu, že je to tak jednoduché. Jednou zaútočí a rozšíří si své území, dostane se ke břehu oceánu. A čeho dosáhl? Území státu se zmenšilo dvojnásobně a obyvatelstva tam zbylo ještě méně.
Ale i z novějších dějin známe takové příklady. Málokdo si vzpomene na to, že od října roku 1940 do dubna 1941 probíhala italsko-řecká válka. Byli tu trojnásobní spojenci Německo, Itálie
a Japonsko, kteří válčili a byli připraveni si podělit svět. Německo se právě připravovalo na válku proti SSSR.
a Japonsko, kteří válčili a byli připraveni si podělit svět. Německo se právě připravovalo na válku proti SSSR.
No a v té době se rozhodl chytit si nějakou tu rybku v kalné vodě Mussolini. On si uvědomoval jednoduchou věc, že přítomnost Řecka na tom místě, kde se rozkládá, znamená, že se může stát potenciálním nástupním prostorem pro britská nebo americká vojska v následné válce proti hitlerovskému Reichu: „Takže Hitler by měl ten problém nějak řešit a on to stejně bude muset udělat. Já ale mohu rázně zaútočit, vždyť mám dvakrát větší armádu než Řecko, tak je prostě převálcuju.“
A tak zaútočil a Řecko se začalo bránit. Ve výsledku Hitlerovi nezbylo než okupovat jak Řecko, tak i Jugoslávii. A to znamenalo odklad války se SSSR o dva a půl měsíce.
Takže na nás nezaútočili na konci dubna, ale až na konci června. To znamenalo posun, který narušil plány globálního prediktoru, jež stál jak za fašistickou Itálií, tak i za nacistickým Německem, stejně jako za Velkou Británií a USA, když rozpoutával tuto válku. Tento systém byl připraven. Hitlera k válce tlačili, nutili ho začít válku proti SSSR, a nebylo důležité, kdo v této válce zvítězí, protože nakonec stejně měl vyhrát systém.
Vždyť proto tenkrát také Truman prohlásil: „Podíváme se, kdo bude vítězit, a potom pomůžeme tomu, kdo na tom bude hůř.“ Tedy tomu, kdo bude prohrávat. Jenže svým přáním získat co nejvíce prospěchu z toho vpádu do Řecka a vyřešit zcela ten problém, že potom nezůstane žádný kontinentální nástupní prostor pro případný budoucí útok na Německo a Itálii, když okupuje Řecko, Mussolini ve výsledku v mnohém napomohl ke zhroucení plánů této války.
Opakuji, že si globalisté nepřáli, aby SSSR prohrál, oni jen potřebovali v SSSR zařídit státní převrat. Právě kvůli tomuto státnímu převratu svezli 7. listopadu 1941 všechny první tajemníky oblastních a krajských republikových výborů. Kdyby tehdy Stalin souhlasil s návrhem Žukova přenést velitelství ze západního okraje Moskvy na východní, tak by se to stalo záminkou, že Stalin všechno vzdal a je nutné ho zatknout, následoval by státní převrat a následná dohoda s Německem, za jakých podmínek bude kdo dál existovat. To byl cíl globálního prediktoru.
A ne že Německo mělo vybojovat celý ten prostor a udávit se jím. Ono by se jím stejně udávilo, jenže za jiných podmínek. Druhá světová socialistická revoluce by začala přesně tímto okamžikem. Stalin by byl odstraněn, a potom by následoval vítězný útok Rudé armády až ke břehům Lamanšského průlivu a všude by byl nastolen marxistický režim. Tak tohle všechno se zhroutilo. A značný vklad do toho, že se to zhroutilo, vnesla právě ta hloupost Mussoliniho, který se rozhodnul být aktivní.
A proč jsem tohle všechno vykládal? Abyste pochopili, že všichni státní činitelé ať už si to přejí či ne, jsou prvky velkého systému. A dokonce i na té úrovni, kdy se jim zdá, že všechno zohlednili, takže jim vše musí vyjít, jsou ve skutečnosti pouze těmi pěšáky v cizí a silnější hře. Přesto však může takový pěšák narušit scénář tak, že to pro jeho rodný stát bude znamenat velkou pohromu.
A Lukašenko se chová přesně jako Francisco Solano López, je to klasický případ. On svůj stát šetřit nebude. V podmínkách, kdy je možné manévrovat a usilovat o lepší budoucnost státu, všechno boří, jen aby se zavděčil páníčkovi, který je určen k odpisu. Stejně jako ukrajinští zrádci vždy sázeli na poraženeckou stranu… Jednou pomáhali Karlovi XII. zradou Mazepy, podruhé sloužili Hitlerovi.
Tak tyto jejich vavříny by rád urval i Alexandr Grigorjevič Lukašenko. On také touží posloužit budoucímu historickému poraženci a společně s ním se propadnout do nebytí a nechat se proklínat vlastním národem.
Tak tyto jejich vavříny by rád urval i Alexandr Grigorjevič Lukašenko. On také touží posloužit budoucímu historickému poraženci a společně s ním se propadnout do nebytí a nechat se proklínat vlastním národem.
Jenže výsledkem je, že svým jednáním vytváří u americké státní elity falešnou iluzi, že okupace Běloruska je v podstatě možná s Lukašenkovou pomocí a možnost rozpoutání 3. světové války z hlouposti tak prudce vzrůstá, prudce vzrůstá.
Takto si někteří soudruzi zahrávají se životy na celé planetě. I z malého státu mohou vyvolat takové následky, které potom už nepůjdou zvládnout. Takže je to tak, že Lukašenko už je v podstatě pro všechny persona non grata. A to včetně Ruska. To už je danost.
On sám to ohlásil, už zase, opět zradil ty, kteří jemu osobně pomáhají. Opět poplival Rusko
a zabodnul mu do zad nůž, Rusku, které jeho osobně zachránilo, protože Američané by ho nechali pověsit někde na hlavním náměstí v Minsku i s tím jeho Koljou.
a zabodnul mu do zad nůž, Rusku, které jeho osobně zachránilo, protože Američané by ho nechali pověsit někde na hlavním náměstí v Minsku i s tím jeho Koljou.
A jak vypadá jeho vděčnost za všechno dobré? Toho Alexandra Grigorjeviče? Slibuje, že se postará o řádné prolévání krve na Donbasu, a že rozpoutá novou válku v Podněstří, do všeho strká nos, protože to je přání Američanů, oni potřebují ten region prostě podpálit, aby se válka rozšířila jak do Ruska, tak i do Evropy.
Americká státní elita pořád potřebuje 3. světovou válku. A svým slibem, že může dezaktivovat v určité etapě jak své ozbrojené síly, tak i pomoc Ruska v odvrácení okupace Běloruska, on osobně postrkuje svět k jaderné válce.
Takže i malé události mohou mít obrovské následky. Tak to je ten význam Lukašenkova prohlášení. Trvalo to o něco více než čtyřicet minut. Bohužel to jinak nešlo, i tak jsem tu teorii o válce zkrátil na absolutní minimum, jen jsem uvedl pár příkladů. Bez toho není možné pochopit, jak vznikají války. Prostě to nejde. Jinak pořád budou vykládat o nepřijatelných škodách a tak podobně.
Hitler zaútočil na SSSR, přestože s určitostí věděl, že to pro něj bude znamenat nepřijatelnou škodu, jestliže se SSSR bude bránit, protože nebyl připraven na válku, nebyl ještě připraven. Systém SSSR byl na válku připraven více, přestože jeho zbraně neodpovídaly budoucí teorii války. Sovětský svaz ale mohl způsobit Německu nepřijatelné škody.
Proč tedy Hitler zaútočil?
Protože měl záruku, že v Rudé armádě dojde ke zradě, jak jsme to také mohli pozorovat celý 1941 a 1942 rok. Absolutní zradu. Tam kde byl Chruščov, tam byla zrada. Tam kde byl Žukov, samá zrada.
Začneme touto otázkou: Valeriji Viktoroviči, včera se ve světě slavilo stoleté výročí konce
1. světové války. V Paříži se při této příležitosti konaly oslavy. Prosí vás okomentovat tyto pařížské slavnosti a jmenovitě Macronovo chování. Všichni si povšimli toho, jak se snažil zabránit rozhovoru mezi Putinem a Trumpem.Podle oficiálních informací prý z důvodu, aby jejich oficiální setkání nezastínilo samotné oslavy tohoto výročí.Nebo je v tom ještě něco jiného?
1. světové války. V Paříži se při této příležitosti konaly oslavy. Prosí vás okomentovat tyto pařížské slavnosti a jmenovitě Macronovo chování. Všichni si povšimli toho, jak se snažil zabránit rozhovoru mezi Putinem a Trumpem.Podle oficiálních informací prý z důvodu, aby jejich oficiální setkání nezastínilo samotné oslavy tohoto výročí.Nebo je v tom ještě něco jiného?
Samozřejmě, že ještě něco jiného. Samotná ta akce ke stoletému výročí od konce 1. světové války je v současných politických podmínkách natolik významná a fundamentální, že setkání, že žádné setkání dvou politiků ji nemůže zastínit, mohlo by naopak jen význam této události podtrhnout.
A že bylo rozhodnuto, že Trump s Putinem jako vyšli Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh neorganizovat v Paříži plnohodnotnou schůzku, aby tuto akci nezastínili, není nic jiného než zdvořilá výmluva, která je ale v našem davo-„elitářském“ světě pochopitelná, protože by šlo skutečně o setkání a jednání dvou hlav světových velmocí, což znamená, že by to doprovázela zvýšená pozornost.
Ale zopakuji, že v současné politické situaci by to v žádném případě nemohlo zastínit samotnou událost, samotné ty oslavy stoletého výročí konce 1. světové války. Proč?
Protože ta akce, ta schůzka Trumpa s Putinem by za jiných politických okolností mohla být logickou akcí v rámci oslav tohoto stoletého výročí. Jen by tomu přidala ještě větší lesk a obsah
a mohla by potom do historie vejít jako zásadní schůzka, která se konala v tomto formátu a za přítomnosti tolika světových lídrů.
a mohla by potom do historie vejít jako zásadní schůzka, která se konala v tomto formátu a za přítomnosti tolika světových lídrů.
Jenže kvůli politickým, vnitřním politickým příčinám jak v Rusku, tak i v USA, je takové setkání teď předčasné, a tak vyšli lídři těchto států Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh ji neorganizovat, tedy tu plnohodnotnou schůzku. A jejich vzájemná komunikace tam byla při setkáních pouze letmá, obvyklá, protože jsou-li lidé na stejném místě, tak se nemohou nepotkat a musí tedy při vzájemném setkání příslušně reagovat. A ne že by se například jeden druhému demonstrativně vyhýbali, to by nebylo správné.
Takže oč jde?
Už jsem nejednou mluvil o tom, že v současnosti je ve vzduchu cítit válka. A cítí to všichni. Takže v této situaci by setkání Trumpa s Putinem mohlo do značné míry toto napětí uvolnit, protože právě tyto nálady teď obcházejí celou světovou elitu.
V novinách Kommersant se v předvečer tohoto summitu objevil článek Nesmí být připuštěna nová zničující válka, kde se vyjadřují veteráni světové politiky k hrozbě jaderného konfliktu v článku speciálně napsaném pro Kommersant. Ten článek napsal Igor Ivanov, bývalý ruský ministr zahraničí, Desmond Browne, bývalý britský ministr obrany, zástupce předsedy správní rady Evropského společenství lídrů za mnohostranné odzbrojení a nešíření jaderných zbraní, Wolfgang Ischinger, bývalý německý velvyslanec v USA a předseda Mnichovské mezinárodní konference o bezpečnosti a Sam Nunn, bývalý senátor-demokrat USA, spolupředseda Iniciativy pro snížení jaderné hrozby.
A co tam píšou?
Uvedu jen několik málo citátů z tohoto článku: „Budoucí víkend oslavíme stoleté výročí konce jedné z nejděsivějších tragédií v historii lidstva 1. světové války. Ve svém hodnověrném popisu jejího začátku historik Christopher Clark vypráví o tom, jak několik vážených evropských lídrů nevědouce co činí, přivedlo své státy k válce, ve které zahynulo 40 miliónů lidí. Dnes se střetáváme se stejným rizikem falešných představ a mylného vnímání vzájemných kroků, které je navíc posíleno nebezpečím použití jaderných zbraní schopných zabít milióny lidí ne za čtyři roky vleklé zákopové války, ale za pouhých pár minut. Máme mechanismy, které by nedopustily, aby nějaký jeden incident nemohl přerůst v tak obrovskou katastrofu?“
V polovině článku se opět ptají: „Co můžeme udělat, abychom to nenechali sklouznout k takovému šílenství?“.
A končí: „Nikdo z těch, kdo tenkrát byl u moci, potom vůbec nemohl pochopit, jak se něco takového mohlo stát a proběhnout tak nečekaně rychle? Tento týden v Paříži, sto let poté, kdy po celé Evropě utichla děla, mohou lídři udělat první důležité kroky v nepřipuštění začátku nové zničující války.“
Takže o čem to mluví? Že doufají, že lídři něco udělají. A v tomto ohledu znamená samozřejmě urovnání vztahů mezi Ruskem a USA uvolnění situace.
Ale mám takovou otázku:
A chápou vůbec ti lidé, kteří tento článek napsali, jak tenkrát ta válka vypukla? 1. světová válka? A proč považují za hodnověrný popis začátku války právě od historika Christophera Clarka, a proč ne od jiných?
K tomu musím říci následující:
V minulém pořadu jsem se dost dlouho věnoval tématu, jak začínají války. Ty systémové i ty z hlouposti. A mnohým se to vůbec nelíbilo: „Proč vykládáte takové banality? To my všechno víme, jen jsme tu zbytečně ztráceli čas.“ Chtěli slyšet asi něco jiného…
Někdo v tom zase viděl jakousi konfrontaci s kýmsi… Takže znovu říkám, že žádné skryté významy jsem tím na mysli neměl. Když chci někomu něco říci, tak to udělám přímo a zcela jasně. Takže je to prý tak, že jen ztráceli čas. Jsem nucen je rozčarovat.
Někdo v tom zase viděl jakousi konfrontaci s kýmsi… Takže znovu říkám, že žádné skryté významy jsem tím na mysli neměl. Když chci někomu něco říci, tak to udělám přímo a zcela jasně. Takže je to prý tak, že jen ztráceli čas. Jsem nucen je rozčarovat.
Tak zaprvé, to o čem jsem mluvil, nenajdete ani v jedné učebnici, v žádné analytické práci
a zadruhé tu máte tento článek napsaný diplomaty. Chápou oni vůbec, jak k té válce došlo? Praxe dokládá, že ne. Ten článek o tom svědčí.
a zadruhé tu máte tento článek napsaný diplomaty. Chápou oni vůbec, jak k té válce došlo? Praxe dokládá, že ne. Ten článek o tom svědčí.
Ale my jsme povinni vědět, jak vznikají války a jak se jim vyhnout. Jestliže tohle nebudeme chápat, existuje riziko, že si zopakujeme to, co už tu jednou bylo, že podruhé šlápneme na stejné hrábě, jenže již se zcela jinými následky. Evropa považuje 1. světovou válku za velkou válku, protože ta 2. světová válka nepřinesla Evropě tolik obětí a takové zpustošení jako ta první. Proto je samozřejmě pro Evropu ta 1. světová válka tou hlavní.
A vzhledem k 1. světové válce, když se vrátím k tomu, proč si vybrali právě tohoto historika, tak pro tyto historiky existují dva takové postuláty. Ten první existoval o něco dříve a nikdo se ani nepokusil ho zpochybňovat: „Válku chtěli všichni a záminku už si našli.“
Teď, čím více zkoumají dějiny 1. světové války a obzvláště z hlediska jejího porovnávání se současnou politickou realitou, tak všichni docházejí k závěru, že tu válku nikdo nechtěl, ale přesto byla nevyhnutelná. Jak je tedy možné, že když tu válku nikdo nechtěl, byla nevyhnutelná? A kdy přesně se stala nevyhnutelnou?
Máme například k dispozici paměti ministra zahraničí Sazonova a tak víme, že 1. června řekl:„Jestliže Německo zaútočí… oj Rakousko zaútočí na Srbsko, tak nám nezbyde jiná možnost, než do té války vstoupit.“
A za dva měsíce se rozpoutala válka. Ale přece si uvědomujete, že za dva měsíce žádný stát do války nedotlačíte, jde o dlouhodobý proces. Jde o určité formování informačního pole, ve kterém žije, každodenně žije společnost toho či onoho státu a v souladu s tímto informačním polem, potom takový vývoj událostí zapadá do logiky chování.
A když si položíme otázku:
A jak, kdy…? Co vlastně byla ta 1. světová válka?
A dříve než začneme mluvit o příčinách 1. světové války, kdy byla naplánována a jak se to všechno rozvíjelo, musíme říci, že v podstatě byla 1. a 2. světová válka vlastně jednou válkou realizovanou ve dvou etapách.
A jak, kdy…? Co vlastně byla ta 1. světová válka?
A dříve než začneme mluvit o příčinách 1. světové války, kdy byla naplánována a jak se to všechno rozvíjelo, musíme říci, že v podstatě byla 1. a 2. světová válka vlastně jednou válkou realizovanou ve dvou etapách.
Kdybychom posuzovali tyto dvě války odděleně, tak bychom nedokázali pochopit, jak to bylo provedeno. A když to budeme posuzovat takto celkově, tak tomu můžeme plně porozumět.
2. světová válka vlastně měla začít v roce 1936-37. Podle toho byla nastavována veškerá algoritmika.
2. světová válka vlastně měla začít v roce 1936-37. Podle toho byla nastavována veškerá algoritmika.
Kvůli tomu byla v roce 1931 ve Španělsku provedena takzvaná revoluce. Velice zajímavá revoluce. V roce 1931 Japonsko vtrhlo na kontinent a založilo stát v Mandžukuo.
V roce 1931 se celé hejno západních spisovatelů vypravilo do SSSR.
V roce 1931 jako první přijel Bernard Shaw a po něm jich následovalo celé hejno.
V roce 1931 se celé hejno západních spisovatelů vypravilo do SSSR.
V roce 1931 jako první přijel Bernard Shaw a po něm jich následovalo celé hejno.
A co dělali? Formovali na Západě informační pole příznivé pro sovětskou moc.
A proč? Protože bylo v plánu, že současně s tou revolucí ve Španělsku se v roce 1936 aktivizují i ty kroky podnikané Japonskem a Čínou na Dálném východě a rozhoří se tam totální válka.
A proč? Protože bylo v plánu, že současně s tou revolucí ve Španělsku se v roce 1936 aktivizují i ty kroky podnikané Japonskem a Čínou na Dálném východě a rozhoří se tam totální válka.
A Sovětský stát, když buržoazní státy odmítnou poskytnout pomoc revolučnímu Španělsku, projde revoluční válkou, propochoduje přes celou Evropu a nastolí tam sovětskou moc. Ta 2. světová válka se totiž plánovala jako druhá etapa světové socialistické revoluce.
Jenže Stalin jim tento plán zmařil a v roce 1937 se nevydal na osvobozující pochod Evropou zakládat tam marxistický režim. Tímto způsobem pro sebe vyhrál, no mám na mysli pro stát, tři roky do začátku 2. světové války, toho oficiálního začátku v roce 1939 a pět let do začátku Velké vlastenecké války.
Jenže Západ ten čas také proti SSSR využil a veřejné mínění z toho převážně prosovětského změnil na převážně protisovětské, protiruské. A na Dálném východě došlo k určitému nezdaru, neboť k té aktivizaci tam došlo za podpory…
Protože právě v té době Čína získala, obě Číny i ta kuomintangovská i komunistická podporu od Západu i od SSSR, aby mohly vést válečné akce proti Japonsku, ale tyto válečné akce neumožňovaly… Lépe řečeno nebyly pro Japonsko fatální a dokonce mu nezpůsobovaly ani citelnou škodu, protože Japonsko mělo následně plnit roli hlavního bojového prvku proti SSSR, při rozdrcení SSSR.
Proto ta válka začala až v roce 1939 a skončila v roce 1945 se známými výsledky. Ale to je velice v krátkosti.
Protože právě v té době Čína získala, obě Číny i ta kuomintangovská i komunistická podporu od Západu i od SSSR, aby mohly vést válečné akce proti Japonsku, ale tyto válečné akce neumožňovaly… Lépe řečeno nebyly pro Japonsko fatální a dokonce mu nezpůsobovaly ani citelnou škodu, protože Japonsko mělo následně plnit roli hlavního bojového prvku proti SSSR, při rozdrcení SSSR.
Proto ta válka začala až v roce 1939 a skončila v roce 1945 se známými výsledky. Ale to je velice v krátkosti.
A mimochodem Hitlera přivedli k moci se vším všudy také v roce 1931. Já už jsem vyprávěl o roce 1927, o Dněperské vodní elektrárně, o tom zásadním roce 1927…
- Symbolické roky.
- Ano, o symbolických rocích. Jenže všechno se to najednou vypovědět a podchytit nedá. Je to velice zajímavé téma. Když proto mluvíme o 1. světové válce…
- Symbolické roky.
- Ano, o symbolických rocích. Jenže všechno se to najednou vypovědět a podchytit nedá. Je to velice zajímavé téma. Když proto mluvíme o 1. světové válce…
A proč právě o ní? Protože chceme přijít na to, jak jsou spouštěny systémové války. Zatímco s ohledem na hlupáky je to přehledně jasné…
Tedy já když jsem vyprávěl o té Paraguayi, tak jsem měl v zásobě ještě další klasický příklad, kdy válku rozpoutali hlupáci. A byl to ten ugandský diktátor Idi Amin. Proto jsem se také přeřekl, a když jsem mluvil o Afghánistánu, tak jsem místo Hafizulláh Amín řekl Idi Amin.
Tedy já když jsem vyprávěl o té Paraguayi, tak jsem měl v zásobě ještě další klasický příklad, kdy válku rozpoutali hlupáci. A byl to ten ugandský diktátor Idi Amin. Proto jsem se také přeřekl, a když jsem mluvil o Afghánistánu, tak jsem místo Hafizulláh Amín řekl Idi Amin.
Ten, kdo bude studovat historii válek a to, jak války rozpoutávají hlupáci, by měl absolutně nezbytně zaměřit svou pozornost i na Idi Amina. Tam jsou velice zajímavé momenty ilustrující to rozpoutávání válek hlupáky, tedy z jejich vlastní hlouposti.
Zatímco systémové války nejsou rozpoutávány z hlouposti. Ty jsou rozpoutávány plánovitě, připraveně a probíhají převážně právě v tom režimu: „Nikdo tu válku nechtěl, přesto byla nevyhnutelná.“
A když se vrátíme k té otázce, kdy vlastně byla naplánována 1. světová válka, tak na to mají různí badatelé zcela odlišné názory. Ty názory se ovšem takto lišit nemohou, když budeme ty události hodnotit z pozice šesti priorit zobecněných prostředků řízení, z pozic druhů sociální moci, sociální idiocie.Vše bude totiž zcela očividné.
A takto dojdeme k názoru, a lépe řečeno ne k názoru, ale k závěru, že 1. světová válka byla naplánována v roce 1812, tedy sto let předtím, než k té válce došlo.
No to se podívejme, kampak nás to zaneslo? A teď se podíváme na to, co se přibližně v té době dělo v Evropě a jakých bylo dosaženo cílů, těch řídících.
Z tohoto zkoumaného rámce vyloučíme velice zajímavé události v Rusku z doby smuty, a také období vlády Ludvíka XIV., které trvalo 72 let, z toho 54 let vládl jako samovládce, a byl nucen předat svůj trůn dědici dvouletému dítěti, svému pravnukovi, protože se mu nepovedlo ho předat svým synům.
Takže tohle všechno ponecháme stranou.
No to se podívejme, kampak nás to zaneslo? A teď se podíváme na to, co se přibližně v té době dělo v Evropě a jakých bylo dosaženo cílů, těch řídících.
Z tohoto zkoumaného rámce vyloučíme velice zajímavé události v Rusku z doby smuty, a také období vlády Ludvíka XIV., které trvalo 72 let, z toho 54 let vládl jako samovládce, a byl nucen předat svůj trůn dědici dvouletému dítěti, svému pravnukovi, protože se mu nepovedlo ho předat svým synům.
Takže tohle všechno ponecháme stranou.
A co se tedy stalo?
V roce 1789 ve Francii 14. července, tedy podle oficiální verze, lid povstal, dobyl Bastilu a došlo k Velké francouzské revoluci. Sama francouzská revoluce se začala rozvíjet od roku 1793, od okamžiku, kdy Ludvíkovi XVI. usekli hlavu.
A co se dělo potom?
Začaly revoluční války a napoleonské války, které měnily mapu Evropy, přeskupovaly státy
a národy, prováděly celkové přeformátování. Staré státy byly bořeny a budovaly se nové a vše to šlo dobře. Napoleon díky těmto válkám budoval novou Evropu až do té chvíle, než přišlo na řadu Rusko.
a národy, prováděly celkové přeformátování. Staré státy byly bořeny a budovaly se nové a vše to šlo dobře. Napoleon díky těmto válkám budoval novou Evropu až do té chvíle, než přišlo na řadu Rusko.
A proč Napoleon v Rusku vedl útok na Moskvu místo na Petrohrad, který byl tehdy hlavním městem?
Dokud si neodpovíte na tuto otázku, tak vůbec nemůžete pochopit události, ke kterým v té době došlo. Napoleon šel na Moskvu z jednoho jednoduchého důvodu, potřeboval se opřít o starou urozenou ruskou šlechtu, o bojary, kteří budou bojovat proti cizáckým carům Romanovcům
a rozpoutat tak v Rusku občanskou válku. Napoleon byl ve své podstatě kreaturou Velké Británie, stejně jako celá ta revoluce byla prací Velké Británie, ta revoluce ve Francii.
a rozpoutat tak v Rusku občanskou válku. Napoleon byl ve své podstatě kreaturou Velké Británie, stejně jako celá ta revoluce byla prací Velké Británie, ta revoluce ve Francii.
A jak v té době vypadala situace?
Velká Británie, když dosadila dynastii Romanovců, začala si pěstovat Rusko, aby potom porazilo Švédské impérium, neboť to svou vnější politikou zasahovalo do globální politiky Britského impéria. Jenže mezitím se Rusko samo stalo impériem, protože se přepočítali v Petrovi I. Oni si mysleli, že si vychovávají hrobaře Ruska, a zatím fakticky vychovali člověka, který Rusko povznesl a udělal z něj impérium. A to nějak potřebovali vyřešit. Úkolem proto bylo v Rusku rozpoutat občanskou válku, novou smutu, a kvůli tomu potřebovali, aby tam vpadl Napoleon. S ním by si to potom vyřídili později, stejně by ho odepsali podle zásady, mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít.
Tuto hru chápal Kutuzov, ale nechápal ji Alexandr I. Ve výsledku Kutuzov udělal všechno možné pro to, aby Napoleonovu armádu udržel v celku a nasměroval ji proti Velké Británii, aby vytěsnil ty války na evropské území a nevměšoval se do nich, zatímco Alexandr I. kroky své armády snížil veškerá rizika pro britskou armádu a přinesl jim vítězství nad Napoleonem... ...na stříbrném tácu.
Ve výsledku těch napoleonských válek se na mapě světa objevil stát Belgie. Jenže ten hlavní úkol, úkol srazit Rusko na úroveň údělných knížectví řízených zvnějšku, se vyřešit nepovedlo.
To už bylo jasné v roce 1812. A proto okamžitě začala být prováděna příprava k zorganizování nové války proti Rusku. Aby však mohla být tato válka v Evropě zorganizována, bylo nutné se na to připravit.
To už bylo jasné v roce 1812. A proto okamžitě začala být prováděna příprava k zorganizování nové války proti Rusku. Aby však mohla být tato válka v Evropě zorganizována, bylo nutné se na to připravit.
Rusko bylo neustále sužováno na vnějších frontách Osmanskou říší, Evropa ho neustále zrazovala, nikde se mu nedostávalo podpory. A možná by jim to všechno vyšlo, kdyby v roce 25, ano 1825 - povstání děkabristů. Takže došlo k povstání děkabristů a jim se opět všechno zhroutilo.
Byl tam okamžik, který by umožnil vyhnout se té válce za sto let, byl, nebo aby byla provedena podle plánu, který si vytyčili globalisté. Kdyby ovšem vše proběhlo tak, jak to bylo naplánováno. Kdyby Alexandr I. abdikoval a Konstantin Pavlovič by neabdikoval a věrnost by mu přísahal celý stát.
A Mikuláš I., který by se fakticky stal ruským carem, by se tak dostal do složité situace, která by jednoznačně podkopala základy monarchie, to přinejmenším, a přinejlepším by se rozpoutala občanská válka o trůn. Protože Konstantin sice neprotestoval, tedy přesněji řečeno, vyslovil se pro to, aby na trůn usedl Mikuláš I., ale sám se nároku na trůn nevzdal. Takže cíleně vytvářel situaci k vytvoření vnitřního konfliktu, nesvárů uvnitř Ruska, což odpovídalo zájmům globálního řízení.
Mikuláš si s tou věcí ale poradil a poradil si s ní dokonce lépe, než by kdo očekával a začal obnovovat Rusko, no a dělal to natolik efektivně, natolik se mu dařilo, že v tom globalisté uviděli velký problém, obrovský problém, a byli nuceni neplánovaně zahájit válku proti Rusku, tu takzvanou Krymskou válku v letech 1853-56.
Zásluhou Mikuláše Pavloviče, Mikuláše I. Pavloviče je ta skutečnost, že tak to zákulisí odhalil v celé jeho kráse. Když totiž neměli možnost válčit cizíma rukama, tak byly Velká Británie a Sardinské království nuceni samy se účastnit této Krymské války. To kvůli tomu Británie Mikuláše I. nenávidí za to, že je v diplomacii převezl.
A proč do toho tenkrát šli?
Protože Mikuláš I., který si vzpomněl, že po porážce Napoleona byla uzavřena Svatá aliance, tuto alianci začal naplňovat v praxi. Jinými slovy začal v Evropě realizovat globalizaci na ruský způsob. V té době, kdy Velká Británie směřovala vše k tomu, že Evropě budou všechna království a carství smetena, se Mikuláš Pavlovič snažil o to, aby situaci stabilizoval a bez revolučních otřesů pomalu měnil způsob života na celé planetě.
To znamená, že svou politikou vstoupil do konfrontace s globálními plány globálního prediktoru
a aby ho v tom zastavili, potřebovali tu Krymskou válku.
A i když zrealizovali tu Krymskou válku a vyhráli ji jen díky velice podivné smrti Mikuláše I., globalisté stejně svého cíle nedosáhli.
a aby ho v tom zastavili, potřebovali tu Krymskou válku.
A i když zrealizovali tu Krymskou válku a vyhráli ji jen díky velice podivné smrti Mikuláše I., globalisté stejně svého cíle nedosáhli.
A bez ohledu na to, že vlastně... ...uzavřeli vítěznou smlouvu, na jejímž základě Rusko jakoby mnohé prohrálo s vítěznými státy, a přišlo i o své námořnictvo v Černém moři, tak dokonce i v průběhu vyjednávání „západní partneři“ viděli, že se Rusko nechová jako strana, která prohrála,
a přiznávali Rusku právo se takto chovat.
a přiznávali Rusku právo se takto chovat.
A jak to bylo celé dál?
Bylo nutné něco podniknout, nějak Rusko zastavit. Jenže Osmanská říše mlela z posledního, brzdit postup Ruska na západ v oblasti Besarábie se nedařilo, tak jim nezbylo než tomu čelit tak, že vytvořili nárazníkový stát – Rumunsko. A toto Rumunsko vždy Rusku házelo klacky pod nohy.
Je známa taková historická anekdota o Moltkeovi na 1. světovou válku. Baví se polní maršál Moltke a německý císař Vilém. No a Vilém se ho ptá, co se stane, když Rumunsko vstoupí do války na straně Německa nebo nepřítele a on mu na to odpoví: „Je úplně jedno, na které straně Rumunsko vstoupí do války, stejně nám to zablokuje deset divizí. Buď na to, abychom Rumunsko porazili, nebo abychom ho ubránili.“
To znamená, že Rumunsko bylo v každém případě přítěží. A v podstatě jde o fantomový stát. Zatímco v případě Belgie se ještě dá mluvit o nějaké té státnosti, protože za ní stojí mocné zdroje, tak Rumunsko je výlučně dočasný státní útvar a tak či onak je dějinným osudem Rumunska stát se součástí Moldavska. Jiná možnost není.
A je zbytečné vznášet námitky s poukazem na počet obyvatel, rozlohu apod. Rumunsko nemá státní instinkt ani ideologii sjednocující národy, zatímco Moldavsko, Moldavsko v ruském světě, jehož představitelem je Dodon, to vše má. To prorumunsky orientované Moldavsko není nic jiného než zápalná šňůra pro založení požáru v budoucích mezinárodnostních sporech.
Takže vytvořili Rumunsko, které v budoucnu mělo posloužit jako určitý nárazník a nepouštět Rusko dál na západ. Bránit šíření ruského světa mezi státy a národy, které to k němu táhne, to znamená nepustit Rusko na Balkán ani do Řecka.
A na druhé straně, aby Rumunsko vždy bylo Rusku přítěží, stejně jako jí bylo za 1. světové války.
A na druhé straně, aby Rumunsko vždy bylo Rusku přítěží, stejně jako jí bylo za 1. světové války.
Jenže když se Evropa věnovala té deaktivaci Ruska, musel se globální prediktor stejně dál starat o své řízení světa, aby mohl zorganizovat tu budoucí válku proti Rusku. Takže musel konečně dát dohromady Německo, upevnit ho a Francii jako jednoho ze světových lídrů naopak degradovat. A k tomu mu posloužila Prusko-francouzská válka v roce 1870.
A díky tomu tu máme ten slavný manifest Gorčakova: „Rusko se soustřeďuje.“
A bylo, dostali jsme se tak z těch dohod, které nám byly vnuceny na základě prý prohrané Krymské války. Ale jdeme cestou k válce, musíme tedy vytvářet situaci, za které bude válka proti Rusku nevyhnutelná.
A bylo, dostali jsme se tak z těch dohod, které nám byly vnuceny na základě prý prohrané Krymské války. Ale jdeme cestou k válce, musíme tedy vytvářet situaci, za které bude válka proti Rusku nevyhnutelná.
Za jakých podmínek by 2. světová válka znamenala pro Rusko prohru?
Pouze v takových podmínkách, kdy budou moci západní partneři sami zasahovat do procesů v Rusku tak, aby Rusko nemělo možnost bránit své národní státní zájmy.
Když nap
Zdroj
Vytisknout
Když nap
Zdroj
