Posledními kroky si uvolňuje ruce pro svou vlastní zahraničněpolitickou agendu, která je součástí jeho „Ameriky především“ a tím i součástí jeho kampaně pro volby v roce 2020.

Ten týden kolem Vánoc byl svým způsobem neuvěřitelný. Donald Trump se po dvou letech ve funkci jako by jednoho rána probudil a uvědomil si, že je přece „sakra prezidentem USA“ a jako takový může přece dělat spousty věcí. A tak vstoupil do boje s Kongresem a pohrozil, že bude vetovat federální rozpočet, dokud mu zákonodárci nepřiklepnou i pět miliard na stavbu „zdi“ na hranicích s Mexikem.

Současně oznámil odsun vojáků ze Sýrie a naznačil, že stáhnout chce také alespoň polovinu vojsk z Afghánistánu. Posledními dvěma nápady donutil k rezignaci ministra obrany Jamese Mattise. Ve Washingtonu se prý spekuluje, že by mohl „jít“ i jestřábí poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton. A když už budou v tom, mohli by, pro větší klid „zbytku světa“, vzít s sebou i ministra zahraničí Mikea Pompea, ale to je jen takový nápad…

Pro začátek totiž bohatě stačí konec Jima Mattise. Přezdívá se mu Šílený pes. Není jasné, zda to nějak souvisí s jeho válečnickou kariérou, nebo stejnojmenným míchaným nápojem, ale jisté je, že v posledních dvou letech coby představitel provázaného konglomerátu zájmů vojenskoprůmyslového komplexu, tzv. hlubokého státu a všech, kdo „šli“ po Trumpovi, svědomitě podkopával Trumpovu zahraniční politiku.

Původně omezenou vojenskou operaci, tedy americkou přítomnost v Sýrii, která je ilegální jak z mezinárodního, tak i domácího, amerického práva, dokázal proměnit v nekonečný příběh marnosti, po vzoru Afghánistánu. Díky svým zkušenostem z bruselského sídla NATO, kde působil coby jeden z nejvyšších důstojníků, také věděl, jak utvářet alianční konsensus kolem amerických rozhodnutí, a uvědomoval si i to, že NATO nemůže do budoucna přežít bez „nepřítele“. Razil tezi, že jím je Rusko, byť v poslední době má americký establishment (a s ním poslušně i evropští myšlenkoví i bezmyšlenkovití souputníci) za „nepřítele“ také Čínu.

Aliance se za Mattisova vedení Pentagonu přiblížila k hranicím Ruska blíž než kdykoli dříve, čímž Trumpovi ve svém důsledku zkomplikovala jeho případné plány na spolupráci s Putinem. Mattisův odchod je tak zatím asi tím nejdůležitějším politickým tahem Trumpa v Bílém domě. Tahem proti establishmentu, kterému s oblibou přezdívá „bažina“. Uvolňuje si tím ruce pro svou vlastní zahraničněpolitickou agendu, která je součástí jeho „Ameriky především“ a tím i součástí jeho kampaně pro volby v roce 2020.

Je jasné, že tím protitrumpovská hysterie v USA jen zesílí, a tak prezident zkouší „usmiřovací gesta“. Četní domácí kritici mu vyčítali, že coby vrchní velitel ozbrojených sil USA ještě nenavštívil americké vojáky na některém z jejich bojišť. A tak se Trump bez ohlášení zjevil v Iráku. Prý že odtud žádný odsun vojáků nehrozí, protože právě Irák může být základnou, „pokud by USA chtěly znovu dělat něco v Sýrii“. Slibem, koneckonců, nezarmoutíš. Tím spíš v době, kdy Irák opakovaně požaduje americký odsun.

Pro domácí, americké publikum je to celé ale chytrý tah. Jako kdyby Trumpa v posledních dnech polili politickou živou vodou. I když, americký komentátor Jim Jatras si spíš myslí, že mu někdo přihodil jakousi politickou viagru. Ať tak či tak, Trump se odhodlal stát prezidentem a rozhodovat podle svého. Bude napínavé sledovat, do jaké míry se mu tato hra vabank vyplatí. Nebo lépe, do jaké míry mu bude umožněno být skutečným prezidentem.

Tereza Spencerová

https://prima.iprima.cz/

Související témata s článkem

Zpravodajství FTV Prima

Donald Trump

Sýrie

Tereza Spencerová