Uvažují o tom také samotní „západníci." Mají ale za to, že teoreticky přece jen existují, prostě jsou nemocní, nebo, přesněji, dostali se do slepé uličky.

Uvedeme jedno z podobných mínění: na vině je domýšlivost a drzost elity, která si myslí, že může nakládat s „planktonem" podle vlastního uvážení, a jakkoli s ním manipulovat, a že za to jí nic nebude.

Jde samozřejmě o Francii. Vypadá to tak, že pro západní intelektuály byla „vzpoura žlutých vest" nejhorší z mnoha negativních událostí roku.

Poněvadž se obětí vzpoury stal francouzský prezident Emmanuel Macron (s jeho ratingy), který je div ne poslední nadějí Západu. „Hybridní" politik, který byl slátán z ničeho v roce 2017, přímo před prezidentskými volbami, a měl za úkol zalíbit se všem, navrhnout všem východisko a nepustit k moci cizáky, levici nebo konzervativce, byl odpovědí Západu na brexit (vzpouru klíčové části britských obyvatel proti členství v EU) a také odpovědí na příchod Trumpa a další otřesy půdy pod nohama.

A nyní vysvětluje americký analytik Ross Douthat v listu The New York Times, v článku pod titulkem Západ v slepé uličce, události ve Francii a vůbec na Západě,a dělá to tím nejneobvyklejším způsobem. Vytahuje ze zaprášené police neznámý filosofický román z roku 1958 napsaný všemi zapomenutým Britem Michaelem Youngem a vyhlašuje ho za proroka.

Tento román pod názvem Vzestup meritokracie (The Rise of the Meritocracy) (tedy, „moci důstojných," anebo „moci schopných") líčí v jedovaté formě myšlení britské elity oné doby: tehdy byla zřejmě populární myšlenka, že vládnout nyní nebude dědičná aristokracie, ale ti nejchytřejší, lidé „se znalostmi a zásluhami." Ostatní jsou natolik hloupí, že nesvedou ani dobrou vzpouru a že se dají klamat jakkoli dlouho.

Z románu vyplývá, že se tahle chytrá a neordinérní elita natolik zabrala do hry, že v roce 2034 došlo k masovým srážkám. V reálném životě ale k srážkám došlo o něco dřív, poznamenal Ross Douthat.

A vynesl rozsudek: když meritokracie ztratí důvěru a legitimitu, vzniká politická slepá ulička. Oficiální elita se stává příliš domýšlivou, klame sebe sama ohledně vlastní všemohoucnosti, a proto přichází o schopnost účinně vládnout. Populistická alternativa této elity je stejná jako u Younga: dezorganizovaná, bez vedení, přístupná manipulacím. A není jasné, co se s tím dá dělat.

Na toto téma dnes píšou mnozí. A právě ohledně francouzských vzpour. Jde o to, že vzplanuly kvůli Macronově „ekologické dani," pokusu získat od Francouzů dodatečné prostředky pod rouškou myšlenky záchrany planety před změnami klimatu. Ekologie je přece vždy zajímavým tématem.

Další Američan, který dlouho zkoumá ani ne tak klima, jako samotný „průmysl na záchranu klimatu," napsal, že roční vládní výdaje na klimatické průzkumy, na stimulaci nových technologií, na „mezinárodní pomoc" (tedy, stejné průzkumy a propagandu za hranicemi USA) činily 2,4 miliardy dolarů v roce 1993 a 11,6 miliardy v roce 2014.

Byly také nevládní výdaje přes různé fondy. A tak bylo podle časopisu Forbes, který autor cituje, vydáno v USA na záchranu planety 150 miliard dolarů.

Celkem činily před pěti lety společné „investice do boje se změnou klimatu" podle výpočtů jedné ekologické organizace 359 miliard. Investovat je ale třeba nejmíň 5 bilionů, jinak je planeta v ohrožení, prohlásila stejná organizace.

A jsou to pouze výdaje na průzkum a propagandu, bez příspěvků pro vynálezce „zelených technologií," přičemž reálně nebylo pro zlepšení klimatu uděláno naprosto nic. Vznikl ale obrovský „klimatický" průmysl, který povzbuzuje vědce, aby žádali granty na své stále hroznější prognózy.

Podívejte se, k jaké nepříjemnosti to přivedlo: přes dvě desetiletí vysvětlovaly právě tyhle „chytré elity" celému světu, jak mají miliony lidí obětovat všechno kvůli životnímu prostředí, a utratily za to uvedené peníze. Vysvětlovaly samozřejmě také jiné věci, včetně událostí kolem Ruska. Ekologie v daném případě „vystřelila" náhodou. A zastřelila právě toho západního lídra, který byl považován za zázračnou odpověď na všechny populistické hrozby. Ukázalo se, že nepomohly ani stovky miliard: jakmile chtěly elity získat od francouzského „hloupého planktonu" ekologickou daň, zahájil dost účinnou vzpouru. Jak se ukázalo, elitám neuvěřil. A „slepá ulička" Západu spočívá v tom, že nikdo neví, jak bojovat s touto nepříjemnou realitou.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce