Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní. Nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým. Tak začíná jedna z nejslavnějších vánočních písniček Jiřího Suchého (text) a Jiřího Šlitra (hudba), která vyšla na desce v roce 1962. Včera jsem nevěděl, jak ji přesvědčivě s několika málo slovy vysvětlit jednomu ze svých známých žijících daleko na východě od nás. Dnes, kdy jsem rozhodl napsat krátký příspěvek, dříve než slunce se vynoří, hned však se k pohoří skloní, rychle skloní, a pak se dostaví dlouhá a pokojná noc, připomínám nejenom sobě, snad i mnohým jiným rok 1815.
Tenkrát strádala velká část Evropy na následky Napoleonských válek let 1792 — 1815. Současně však i na následky klimatické katastrofy: Sopka Tambora na malém indonéském ostrově vrhla v dubnu 1815 do stratosféry přibližně 150 kubických kilometrů masy, která přeměnila evropský den v podvečer a noc. V sousedním Rakousku, Německu a Švýcarsku pršelo a sněžilo celé měsíce. Dokonce i v létě se teploty nedostaly nad nulu. Následné tání umocnilo katastrofu povodněmi, enormním zvýšením cen zrna a chudobou. Chudí jedli trávu, objevily se tzv. hladové housky, dobytek umíral a lidé migrovali.
Protože písnička se stala prakticky lidovou, zapomnělo se — jak to často a zvykem bývá, na její autory. Přepisování historie, v tomto případě popisované písničky, dovolilo dlouhou dobu považovat za autora bratra Josepha Haydena, Michaela Haydena. Díky oblíbenosti písničky u krále Friedrich Wilhelm IV. von Preussen (1795-1861), který inicioval podrobnou rešerši, dnes víme, kdo byli skuteční autoři. Proto, nejenom v podkroví básníci bláhový pro ni slzy roní. Hrany jí odzvoní rampouchem křišťálovým… Po ní k nám vklouzlo to tajemné kouzlo vánoc.
Ještě mnohem dříve, 24. prosince 1714 vydal Petr I, i dnes velice aktuální, příkaz k boji s korupcí. Příkaz měl sílu přísného zákona s tvrdými fyzickými a materiálními tresty, trestem smrti konče. Připomínám, že se nejednalo o první, ani poslední příkaz nebo zákon, nejenom v Rusku. Přesto měl příkaz — zákon svoji charakteristiku: 1711, kdy byla založena finanční policie, Petr I. zvětšil její pravomoce dopisem z 16. dubna 1717 a prakticky vytvořil ochranu málo a nemajetných před zlovůlí, vydíráním a úplatkářstvím zkorumpovaných úředníků.
Dnes, 24. prosince 2018 a všechny dny po té, bychom si měli připomenout nejenom oběti tsunami v Indonésii, chudobu, hlad nespravedlnost a bohatství ve světě, migraci se všemi i těžce představitelnými následky, ale i pokrytectví vůdců, kteří doufají vyhrát čas polit-korektností. Kradou čas těm, kteří se snaží vyloučit opakování historie, nejenom písničky Tichá noc, svatá noc. Včera jsem slyšel a viděl v TV americké zaměstnance a Ukrajinky tvrdit, že Ukrajina má starší historii než Rusko, že Pravoslaví na Ukrajině budou chránit USA, nemající žádnou historii a spojení s Pravoslavím, že je potřeba skončit s Ruskem. Nemám slov, protože vše se podobá historce z roku 1943. V tomto roce (1943) byla přesvědčena spisovatelka Hertha Pauli (1906-1973), že Silent Night je americká lidová píseň. Napsala o tom dokonce knihu Silent Night. The Story of a Song. 24. prosince 1914 zpívali němečtí vojáci v zákopech kolem Ypern ve Flandern Stille Nacht! Heilige Nacht! Na druhé straně kanálu, tleskali a zpívali Britové to samé, jenom anglicky, Silent Night. Proč se zmiňuji o historii a válce?
24. prosince 1942 dostalo 250 tisíc obklíčených německých vojáků 6. Armády u Stalingradu a 30 stupňovém mrazu příkaz: Achtung, Achtung, ich rufe noch einmal Stalingrad. Ich bitte euch Kameraden, in das alte deutsche Weihnachtslied "Stille Nacht!" einzustimmen. Muzeum Stille-Nacht v Oberndorfu a pohled na zápisy a fotografie plačících vojáků nacházejících se v bezvýchodné situaci umožní každému návštěvníkovi muzea pochopit mnohem hlubší smysl a význam této vzácné písně v tercích, 6/8 taktu, trojici toniky, dominanty a subdominanty, která má v originále šest slok, ze kterých se dnes zpívají pouze tři.
V současné době je písnička oprávněně zařazena v rakouském seznamu kulturního dědictví UNESCO. Proč? Písnička totiž představuje nejenom pro mne žijící vzpomínku na oslavu Vánoc, tématizuje věčné přání člověka žít v míru a zprostředkovává pocit sounáležitosti. Proto mohu souhlasit s hodnocením Placido Dominga: Myslím si, že Tichá noc, svatá noc, je predestinovaná být světovou písní míru, víc než jakákoli jiná na světě.
Tímto současně děkuji Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi za nápovědu z mládí, protože i dnes Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní. Nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce