Autor článku srovnává T-14 se stroji NATO podle tří kritérií: pohyblivosti, palebné síly a schopnosti přežít v boji.

Nejradikálnější změnou, která byla na novém ruském tanku provedena, je jeho schopnost přežít v boji ve srovnání se staršími tanky Challenger 2 a M1A2. Tyto tanky mohou být vybaveny dodatečnou ochranou — bloky dynamické ochrany. To má ovšem velmi negativní vliv na hmotnost již tak těžkých tanků. Armata pravděpodobně používá, kromě tradičního pancéřování, jeden z nejpokročilejších systémů ochrany tanků, jimž je systém aktivní ochrany, píší The National Interest.

Podle názoru autora článku instalace tohoto sytému na T-14 ukazuje, jak silně západní stavitelé tanků jsou pozadu ve sféře používání lehkých a efektivních systémů ochrany. V obyčejných modifikacích dva zmiňované tanky NATO aktivní ochranu nepoužívají, což podle názoru magazínu hovoří o tom, že tanky NATO se nemohou srovnávat s novými ruskými stroji.

Palebnou sílu tanku zajišťuje 125 milimetrové dělo 2A82-1M. Na rozdíl od západních tanků mají ruské tanky možnost střílet řízené rakety. Bojová efektivita tanků Challenger 2 a Abrams, nehledě na úspěchy v Iráku, vyvolává znepokojení, což se obzvláště projevuje po příchodu T-14, myslí si autor.

Armata si zachovala také poměrně lehkou váhu, efektivní zavěšení kol a výkonný motor zajišťují tanku výbornou pohyblivost. Všechny hlavní bojové tanky NATO, včetně Challengeru a Abramsu, váží přes 50 tun ve své základní variantě. To může vyvolat problémy při jejich použití, přičemž používání dodatečného pancéřování nadále snižuje jejich pohyblivost, stojí v článku.

Ve výsledku tankové jednotky budou v nevýhodě, když se setkají s modernizovanými pozemními silami Ruska doplněnými o tanky Armata, myslí si autor a dodává, že právě kvůli tomu byly Velká Británie spolu se Spojenými státy přinuceny rozvíjet nové technologie.

Nový ruský tank T-14 je jediný tank na světě třetí generace. Práce na jeho vývoji se začaly provádět v roce 2010.