Asi není v našich zemích mnoho lidí, kteří by neznali oblíbenou ruskou (tedy správněji sovětskou) filmovou pohádku Mrazík. Téměř všichni ji známe nazpaměť, ale stejně se alespoň jednou za čas na ni podíváme znovu. Baba Jaga sice není jmenovitě naší původní českou pohádkovou postavou, ale i my máme svou vlastní babu Ježibabu, která se jí hodně podobá. Oblíbili jsme si Mrazíka především díky pohádkové lehkosti podobné našim nejlepším filmovým pohádkám i humoru a dobrému a spravedlivému pohádkovému konci. Díky Mrazíkovi tak babu Jagu známe docela dobře. Ale skutečně dobře?

Postava Baby Jagy je velmi pravděpodobně popisem starobylého božstva z panteonu slovanských bohů, kterému se naši pohanští předkové klaněli. Na Rusi však po přijetí křesťanství, stejně jako v dalších tehdy dosud pohanských a především slovanských zemích, byl křesťanskou církví přijat rozsáhlý program na likvidaci „pohanských“ zvyků. Ano, pohanských v uvozovkách, protože to bylo pohanským – rozuměj nevládním neoficiálním stejně jako jsou některé názory i dnes – jen pro novou církev. Avšak stejně jako se křesťanské církvi nepodařilo úplně vymýtit pohanské zvyky a tak byla přinucena si je přisvojit a přizpůsobit k obrazu a podobenství svému, tak se stejně snažila vymýtit a působit na lidové mluvené tradice.

Postavám z dnešního hlediska pohanských Bohů se proto dodávaly zlověstné a démonické vlastnosti podle představ církve a také odporné rysy vnějšího vzhledu pro odstrašování věřících. Babu Jagu to nemohlo minout. Ale pokud se trošku zajímáte o historii, okamžitě vás asi napadne, že nikde nikdy na celém světě si své Bohy a tradice nikdo nechtěl nechat dobrovolně vzít – tedy kromě arcizrádců původní víry (jaký je asi analog dnes, co?) – ale „obyčejní lidé“ tajně chránili své zvyky, řeč a tradice spojené s vírou předků. Některé tradice tak přežily až do dnešních dnů. Tak například nám tak dobře známý masopust nebo v Rusku den Ivana Kupala, u nás by se tomu dala najít obdoba ve dni a tradicích na Sv. Jána. Z lidových tradic se tyto – a samozřejmě nejen tyto – zvyky nepodařilo, jak jsem psal výše, zcela vykořenit ani přes tvrdé zákazy a postihy z obyčejů „obyčejných lidí“, takže se často uchoval zvyk a i doba nějaké slavnosti, ale postupně se prostě musel pod nátlakem prvotní význam měnit, až se přetvořil v něco  oficiální církvi (či „jen“ mocným?) přijatelnějšího. Je to podobné jako s historií, někdy stačí jen zaměnit znaménka a ejhle je hotovo. A ani se nemusí mnoho přepisovat.

Jedním z důležitých druhů uchovávání ústních lidových tradic jsou právě původní pohádky. Na Rusi se po přijetí křesťanství řadily mezi zakázané zvyky (analogicky v obdobné situaci třeba i u nás), protože v nich vystupovaly pohanské postavy, děje a obřady.

Ostatně změna víry pomáhala vždy lépe ovládat porobené národy. Pomáhala vládcům ničit původní opory svých poddaných, kteří tak ztráceli nejen své Bohy, ale především nakonec svou víru v sebe sama jako národa i v sebe samého. Ztratili tím především skoro celou svou minulost, neboť se vše počítalo vlastně znova … Doba před a po. Jedinou obranou bylo uchovávat potají starobylé zvyky,pověsti  a tradice. To, co bylo jen jejich. Nic vám to nepřipomíná?

Pohádky se nejen povídaly a předávaly po staletí, ale s rozvojem a rozšiřováním vzdělanosti se začaly zapisovat, ale i číst a číst … a nakonec i natáčet zvukově i obrazově v přepsané podobě snad ve všech zemích na světě. Pohádky vyrůstají vždy z tradic místních lidí a proto se zákonitě musí oblast od oblasti lišit. Už jen tím, že každá řeč i nářečí mají svoje zákonitosti vyjadřování zvyků a popisů děje a tím působí i na myšlení lidí a předávání informací. A každé společenství spojuje nejen životní prostředí ve kterém žije, ale i stejné obtíže, řekněme to delikátně, společenských vztahů všech druhů.

Baba Jaga již nemohla být oním přímo popisovaným původním slovanským božstvem a tak se z ní nakonec stala postupně jakoby zlověstná, poťouchlá a hrozivá čarodějnice požírající hlavně děti. Ale ne všechno je tak jednoduché a prosté. Nesmíme zapomenout, že tehdy v počátku pravděpodobně všichni zasvěcení „bývalí pohané“ věděli o co jde, že se vlastně jedná o popis jistého obřadu a tím pro ně bylo vše snadno pochopitelným. Postupně se však pravý význam mohl a nebo prostě musel časem při předávání vytratit a zůstal „jen“ pohádkový děj pouze se základní informací, která jakoby ztratila smysl i pro ty jimž byla původně určena. Když si vzpomenete na pohádky s Babou Jagou, pokud jste je četli (a s nebo již nepojmenovanou čarodějnicí, která má v pohádce podobnou roli, nebo na naši vlastní Ježibabu), tak se chová vlastně dosti podivně. Vždyť ona příchozího krmila, napájela, umyla a teprve pak jej chtěla vykrmeného a upraveného dávat do pece a to protože jakoby jej chtěla schramstnout. Toto není nic jiného než pravděpodobně rámcový popis starobylého pohanského rituálu, který probíhal jakoby před cestou do „záhrobního světa“. Vzpomínáte si z pohádek na cestu za devatero (sedmero) moří, hor, řek, lesů či tak nějak podobně? I v tomto obřadu je to podobně jako v pohádkovém podání. Babě Jaze byly sice dány odpuzující rysy, ale již nebyl „novou církví“ tedy odchycen okamžik popisu rituálů, který vypovídá o tom, že Baba Jaga je pohanským slovanským božstvem, které bylo průvodcem do „záhrobního světa“. Také vnější popis o tom může svědčit. Vezměme si například rčení “ baba Jaga – kostnatá noha“ . U našich pohanských slovanských předků se totiž velice opatrně chovali například právě ke stopám, které lidé zanechávali na zemi, neboť se věřilo, že podle stopy lze člověka nejen najít, ale i uhranout. Proto  Baba Jaga nezanechávala na zemi stopy.

Soudilo se, že Baba Jaga tak mohla pomáhat člověku dostat se do jiného světa či času, aby se mohla napravit nějaká situace a nebo pomoci dopadnout nějakého zločince. Baba Jaga svým hostům dávala vůbec – teda v pohádkách se nechává spíše jakoby napálit – podivné dárky jako sedmimílové boty, provázek nebo klubko a nebo – domácí úkol pro vaši paměť co dala Ivánkovi v Mrazíkovi – , které ukazovaly cestu  k hledanému cíli , a tak podobně … Podle víry starodávných Slovanů by tak byla Baba Jaga pojítkem mezi dvěma světy a ukazovala tak především správnou cestu na níž mohla i pomáhat. Je i verze, že  Baba Jaga je podobou pohanské bohyně Makoši, které se dávní Slované  klaněli. Odporné zlověstné rysy dostala samozřejmě až po přijetí křesťanství.

Inu není nad všeobjímající křesťanskou lásku … že ano?

Ostatně možný význam Baby Jagy není ničím neobvyklým. Dnes se stále více ukazuje, že původní pověsti a příběhy vypravované původním obyvatelstvem po celém světě se ukazují často velice konkrétními a kupodivu mnohem přesnějšími než dnešní oficiálně přijímané tzv. moderní (čti veřejně publikované a prakticky násilím prohlašované) výklady tehdejší historie. Samozřejmě tyto příběhy nesmí být zkomoleny a upravovány dle obrazu doby dnešní. Proto význam sběratelů a zapisovatelů původních lidových pohádek a pověstí například i u nás v období našeho národního obrození má takovou důležitost. A je docela dost možné, že jejich význam v budoucnu poroste. Osobně si myslím, že dosud nebyly plody jejich práce námi ani náležitě pochopeny a oceněny.

Naše vlastní původní české pohádky jsou dosti unikátní např. v podobě čerta, který spolu s celým peklem je spíše rukou trestající zločin, pýchu, chamtivost, hloupost, nadutost, zbabělost, neúctu k ostatním a tak podobně, než krutý, zlý, opak Boha v západním podání, tedy aspoň jak ho máme možnost často vidět a číst u nás v překladech. U nás spíše spolupracuje s Nebem a má především své povinnosti, aby na nikoho zlého a žádného provinilce nezapomněl. Nad spravedlivými a poctivými nemá žádnou moc. Jakého asi tak boha mohl představovat? Nebo co si myslet o hloupém Honzovi, který se nakonec stane po řadě zkoušek dobrým a spravedlivým králem a získává jako odměnu i princeznu? Co by to mohlo znamenat?

Je však také možné, že prapůvodní, již samozřejmě nezachytitelné pohádky byly trošku jiné a lid si je postupně upravoval v rámci původního příběhu ku svému obrazu a svým přáním. Ale základ zůstal nezměněn, protože ten popisuje děj, akci  a ne jednotlivé osoby a jejich motivaci.

Pohádky nás mají nejen uspávat v dětství, ale mohou nás mnohému naučit. I víře. Tím nemyslím v náboženství, ale víru v sebe, ve své schopnosti, ve svoje lidi kolem, ve slušnost. Ve spravedlnost. Že je možné se například spravedlnosti nebo opětované lásky nakonec domoci. Stačí proto něco udělat a překonat. I za cenu mnohdy velkých obětí a obtíží. Ach, kdyby pohádky měly jen o trochu větší moc …

Pohádkové příběhy do značné míry také ukazují skutečnou tvář těch, kteří je vyprávějí. Pohádky učí pohledu na svět a touto formou lze také jakoby a někdy i doslova nevědomky, ale účinně předávat odmala „kód“ daného národa. Proto církev (kdo asi tak nahrazuje její roli dnes?) tak nesnáší původní lidovou tvorbu vycházející ze „starobylých“ národních zvyků. Dnes ji naopak samozřejmě velmi velmi a zcela demokraticky zcela jistě upřímně podporuje.

A tohle jsem skutečně někde na internetu zahlédl a nemohl jsem jednak uvěřit, že to někdo nejen napsal a stálo to za tu námahu, ale i vydal to pro děti, a jednak jsem nemohl odolat o tom tady nenapsat (přiznám se, že jsem to ale nečetl) – jako pravděpodobně pohádkový příběh – o tom, co to spadlo krtkovi na hlavu … nechci psát co přesně, jen to nevonělo, měl bych pocit znevážení původního českého roztomilého Krtečka pana Milera (kromě „pohádkového“ tvora to ostatně nemá nic společného s tím naším). Prý to napsal někdo v Německu, jak si pamatuji z letmého pohledu. Pochopitelně je jasné, že jsem neměl chuť si tenkrát zaznamenat zdroj a nebo to teď znova hledat. Doufám, že na to postupně docela zapomenu. Ale to zcela určitě není případně původní německá pohádka, to má být asi výchovný příběh … pro dnešní dobu. Asi v rámci sjednocené Evropy nebo je to příprava na budoucnost? Možná se pletu, ale nemá to nějaký skutečný symbolický význam pro to, co se dnes v Evropě děje? Pak by to ale nemělo být pro děti. I když kdo ví.

Národ se také profiluje podle toho, jaké si sám vybírá a dále předává pohádkové příběhy a také i tím jaké jednoznačně odmítne a nepředává dále i přes velkou snahu mocných. Statistické chyby nebrat v potaz!

O to více vynikají ti naši vlastní novodobí pohádkáři, kteří skutečně uchopili duši svého národa a zanechali nám kouzelné nové pohádky. A tím se stali již klasiky naší pohádkové tvorby. Jen si připomeňme třeba namátkou Josefa Ladu, neopakovatelné příběhy Josefa Čapka, Karla Čapka, Václava Čtvrtka, Fimfárum Jana Wericha, Zdeňka Milera atd. atd. Za starší klasiky máme Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena … prostě seznam není rozhodně krátký. Můžete si ho sami doplnit podle libosti. A nebo se podívejte do vaší knihovničky. A to nemluvím o našich skvělých filmových pohádkách, kterých máme v našem duševním fondu mnoho, někdy mi připadá, že snad nejvíce pro daný národ na celém světě. Díky bohu za ně! (našemu původnímu českému )

Takže až bude doba svátků a budeme se dívat na pohádky, užijme si je, pokud stojí za to (zdaleka ne vše se povede, že) a načerpejme si do duše vnitřní klid, který nám může pomoci nejen překonávat obtíže, klást si třeba nevědomky otázky, ale může nás i potají nasměrovat v řešení našich problémů. Může v nás pomoci uchovat také to, co je výlučně jen naše vlastní, naše České, Moravské a tím i slovanské kořeny, zvyky, pocit vzájemné národní sounáležitosti. To je totiž to, co žádní skuteční bojovníci o světovou nadvládu nesnáší. Kéž by každý národ měl svou podobnou oporu a hlavně si ji nenechal nikdy vzít!

Úmyslně jsem během článku kladl navádějící otázky nebo poznámky, protože tak může vyniknout i přes starobylost původních pohádkových příběhů jejich nadčasovost a stálá aktuálnost. Samozřejmě tedy pokud chcete vůbec přemýšlet. Jinak vám to nedává smysl. Ukazují, že lidé i dříve řešili stejné problémy jako my, to jen my sami si myslíme, že jsme před nimi daleko o parník vpředu a známe a umíme všechno lépe. Skutečně je však tomu tak? Máme dost schopností, odhodlanosti, chuti a sil nejen prožít svůj život poctivě a čestně, ale i třeba pomáhat zanechat stejně silné a trvalé poselství?

Ať už je případný skutečný význam pohádek jakýkoli, umožňují nám duševně si odpočinout, uvolnit se. Je nám dána možnost, alespoň v představách, vyhrát nad zlem a nespravedlností. Ostatně největší činy lidstva vždy počínali jen jako představy o něčem lepším. O spravedlnosti. O poctivosti.

Když jsem to dopsal a přečetl si to, tak jsem si uvědomil, že by Baba Jaga měla být dodána okamžitě na veřejný seznam tajných kremelských agentů!!! Vždyť ona tu dávno zdomácněla a tím má perfektní krytí! Volám ihned na patřičná místa (ze zavřeného okna s dekou na tváři, ale znáte dnešní kontrašpionážní prostředky a možnosti! A sousedy!). Možná už ji tyto svátky neuvidíme. A nebo možná jen s náležitým politickým komentářem. Ostatně Holywood by mohl natočit ideově politicky a finančně správnou verzi Mrazíka např. o hloupém … hmmm … vyberte si.

Pomóóóc!

 

Honzíčku, drahoušku, řekneš za jablíčko, co to přesně u vás dělají?“

Na motivy článku:

www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/tayna-baby-yagi

zpracoval, upravil a doplnil Vinopalník Bedřich