V dobách nedávných Vladimír Putin nejprve mluvil o řízené demokracii, aby později použil termín Diktatura zákona a myslel tím stále stejný politický systém, který má v Ruské federaci většinovou podporu občanů. Obávám se, že tentýž princip platí pro poměry v České republice.

   

Malá, ale velmi hlučná část politiků a prakticky všechna média hlavního proudu už dlouho nemluví o demokracii, ale liberální demokracii, zejména pak o jejím ohrožení a nutnosti ji bránit. Když nám vysvětlují, kdo a co všechno onu adorovanou liberální demokracii ohrožuje, řekl jsem si, že bych možná měl pro pořádek připomenout, čím vším se cítily ohroženy obě diktatury, které ve dvacátém století naši zemi ovládly a okupovaly.

   

Dle nacistické ideologie byl tím největším nebezpečím zhoubný český nacionalismus spojený se vzpomínkami na národní samostatnost. Proto se na školách nesmělo vyučovat o českých dějinách, zvláště pak o husitství a národním obrození. Také zdůrazňování slovanství nebylo vítáno, neb šlo o méněcennou rasu. Vedle toho se obyvatelstvo muselo chránit před zhoubnými vlivy agentů, sabotérů a záškodníků z Východu i Západu. Z té první strany útočili židobolševici, z té druhé plutokraté. Část obyvatel ohrožovala existenci Třetí říše svojí pouhou existencí, takže musela být eliminována pomocí Norimberských zákonů. Základním kritériem byl tzv. rasový původ. Naštěstí nacistická okupace trvala jen šest let.

   

Po Druhé světové válce u nás zvítězila druhá totalitní ideologie, komunistická. Během oněch 41 let své existence prošla několika vývojovými fázemi. Nejhorší z nich byla ta počáteční, která trvala zhruba osm let (1948 – 1956). Její ideologie byla daleko více orientovaná na válku než ta nacistická. Na stránkách novin se neustále bojovalo – s imperialismem, revanšismem, se zrádci, sabotéry a hlavně s agenty, kteří se hemžili úplně všude. Tento boj s vnějším a vnitřním ideologickým nepřítelem oslovil především mladou (svazáckou) generaci. Jo, a zásadně se používal termín „lidová demokracie“, dostal se i do názvů států.

   

Část těchto mladých ideologů po roce 1956, kdy Chruščov „odhalil“ Stalinův kult a začalo se mluvit o zločinech a vraždách, ke kterým v té „revoluční a nadšené“ době došlo, se dodatečně zastyděla a snažila se o nápravu. Tato jejich upřímně míněná a bohulibá snaha nakonec skončila vpádem vojsk Varšavsé smlouvy 21. srpna 1968 a sovětskou okupací Československa. Ta záhy přinesla takovou soft verzi padesátých let, kterou neostalinští ideologové cynicky nazvali normalizace. Demokracie byla zmiňována jen s adjektivem socialistická demokracie. Demokratický socialismus byl naopak zakázaný termín.

  

Represe sice měly podobně masový charakter jako po roce 1948 (zasáhly asi 600 000 lidí), ale odsouzených za trestné činy proti republice byla asi tisícovka (v padesátých letech přes 200 000). Zato se znovu vynořili agenti imperialismus a jejich pomocníci. Boj proti nim vedly dvě složky – Státní bezpečnost a režimní novináři. Vymysleli si proto novou nálepku pro označení této podvratné činnosti: ideologická diverze. Tu řídily imperialistické ideodiverzní centrály.

   

Posledních asi pět let se kolo dějin zase vrátilo zpět. Demokracie zase dostala přívlastek – liberální. Její stoupenci se vyznačují hlavně tím, že neuznávají výsledek voleb, když je nevyhrají oni sami. Jejich počínání a ideologie je takovou podivnou patlaninou z pojmů a projevů známých z nacismu, sekernického komunismu z padesátých let a normalizace. S těmito formami totality je spojuje konspirační vidění světa plného nepřátelských agentů a jejich vlastizrádných pomocníků, kteří jsou i na těch nejvyšších místech (nad tím by i Urválek pomlaskával). Vlastní tajné služby jsou naopak autoritou nejvyšší pro část politiků a téměř všechny novináře, skoro jako Státní bezpečnost za normalizace.

   

Ideologická diverze má dnes název dezinformační weby a jejich autoři, jen ta ideodiverzní centrála je jen jedna – Kreml. Obávám se, že jsme se ocitli na dalším schodě na cestě do pekla, když se české zpravodajské služby začaly otevřeně zapojovat do politiky. Jejich nedávno publikované výroční zprávy se dle ohlasů médií a části politiků staly čímsi jako Ideologickými ročenkami liberální demokracie. Pasáž ze zprávy BIS o výuce historie a češtiny na českých školách vypadá jako by ji napsala reinkarnace protektorátního ministra propagandy nacisty Emanuela Moravce. Chudák naše národní obrození.

   

Podobnost současné rusofobie s Hitlerovým antisemitismem je také docela nápadná. Nejenže předpokládá kolektivní vinu, ale nebezpečná je i ruská kultura, včetně dětských seriálů. Jakýkoliv kontakt s Ruskem a Rusy je podezřelý, každá návštěva táhne českou republiku na východ. Někdy si myslím, že ti, kdo to tvrdí, si myslí, že ČR není stát, ale komediantský vůz, kterým lze libovolně manipulovat. Třeba je to jejich profesní zatížení.

   

Zdá se, že dějiny dokazují platnost bonmotu V. V. Štěcha: „Když má biftek adjektivum, je to vždy karbanátek. Když má demokracie adjektivum, je to vždy diktatura.“ V tomto duchu bychom liberální demokracii mohly nazvat diktaturou karbanátkové konzistence, s velmi nechutným totalitním kořením, končí komentář Jaroslav Bašta.