Původní otčina Ukrajiny a vůbec první stát, který ve východní Evropě na prahu středověku vznikl, byla Kyjevská Rus - svého času největší evropská země. Ve druhé polovině šestého století založil princ Kyj město Kyjev. Jeho dědici drželi uzdu knížectví do poloviny devátého století, kdy se v názvu státu poprvé objevilo slovo Rus. Neutuchající obcho­dování udržovalo mezi Kyjevskou Rusí, Byzancí a blízkovýchodními islámskými zeměmi mír, všestranně výhodný mír. Hlavní město Kyjev protínaly dvě ob­chodní cesty mezinárodního významu. Normanští Varjagové vymanili východní část kyjevské velmoci z tiché závislosti na kočovných Chazarech, ovšem za cenu nastolení vlastní rurikovské dynastie na zdejší knížecí stolec. Normané se po Evropě rozprostřeli jako znamení síly a zahrocujícího se feudálního zřízení. Obsadili sever Francie, Anglii, jižní Itálii, ovládli část Balkánu a Island. Do Kyjevské Rusi přišli novgorodští normanští Varjagové nenásilně a se Slovany po čase splynuli. 

Kyjevská Rus, státní útvar, v jehož prostorách zásobených bohat­stvím a tvořivostí vládl duch značné svobodomyslnosti, bylo to, co měly dějiny Ukrajiny, Ruska a Běloruska společné. Pospolitost předků všech tří národů byla tehdy více než bratrská. Pouto krve, jazyka, víry a způsobu života jim vnukalo pocit nerozbornosti. Pocit tak přirozené blízkosti se k nim už nikdy později nevrátil. Jakákoli pozdější pospolitost těchto tří velkých slovanských zemí už byla značně nesourodá. Během vlády knížete Svjatoslava (964 až 972) přicházely od Černého moře první varovné zprávy o neohrožených Pečenězích. O pomoc volali černomořští Chazaři, které však Svjatoslav potřel. Potřel i povolžské turkotatarské Bulhary a jako žoldák najatý Byzancí zkrotil Bulhary balkánské. Byl to krátkozraký válečník. Tím, že zničil všechny nárazníkové státy mezi Kyjevskou Rusí a Volhou, otevřel brány tatarským hordám. Nájezdníci přebrodili veletok se souhlasem Rusí ponížených Chazarů. Svjatoslav s vypětím sil Pečeněhy porazil, nicméně rozhašteření synové křtitele Vladimíra Velikého si do svých bratrovražedných bojů zvali na pomoc tu skandinávské Normany, tu samotné Pečeněhy. Tehdy se od Kyjeva odtrhlo novgorodské knížectví i bělorus­ké državy. 

Hojivou náplastí na rány z nerozumu byla vláda Jaroslava Moudrého. Bylo třeba posílit vážnost velkoknížete, do válkami vyčerpané země přivést mezinárodní obchod a přesvědčit západní křesťanské sousedy o důležitosti vazeb na Kyjevskou Rus. Tak, jako Vladimír, jenž Rus pokřtil, i Jaroslav pokřesťanšťoval svůj lid také z důvodu politicko-hospodář­ského spojenectví se Západem. Na vzpoury pohanských kněží, nositelů odkazu původního národního nábožen­ství slovanských véd, odpověděl jak doma, tak v Polsku smrští vojenských tažení. Moudrý byl Jaroslav proto, že podnítil sepsání Ruské pravdy, prvního vý­chodoslovanského zákoníku. Nakonec se mu podařilo zájmy své obrovské země sloučit se zájmy Západu. Dceru Alžbětu provdal za norského krále Harolda, druhou dceru Annu věnoval francouz­skému králi Henrimu I. Jaroslavův nejstarší syn Izislav pojal za choť německou princeznu Gertrudu. V roce 1054 velkokníže Jaroslav Moudrý zemřel a nad kyjevskou státností se stáhla mračna. 

Byly to nájezdné hordy, kdo rozdělil osudy tří východoslovan­ských skupin. V roce 1240 vyvrátili Tataři Kyjev a posunovali se na západ. Rusové si v područí tatarského jha zbudovali moskevskou samosprávu, a když ta vetřelce porazila, začala si sama podrobovat blízká i vzdálená sousedství. Bělorusům se tataro-mongolské pusto­šení vyhnulo. Pevnostní města při obchodních cestách lehla v Kyjevské Rusi popelem. Tataři se vybouřili v Karpatech, vnikli do Uher a zastaveni v Polsku i u nás se stáhli zpět do Povolží, kde si vystavěli Saraj, středisko západní výspy mongolské říše. Úspěšnou proti­tatarskou obranu založil kyjevský kníže Daniel, nicméně až Jiří I. (koru­novaný na krále) byl přímo povinován nebýt ničím vazalem. Copak král smí sloužit? Pohotový vladař z haličsko-volyňské dynastie jednal ve prospěch Kyjevské Rusi s Řádem německých rytířů, ba i se sílícím Polskem. Bohužel Polsko, Uhry, od třináctého století Litva a i Němci se už už viděli na Ukrajině v čele zemské správy. Hrozba číhala všude a drala se ze všech světových stran. Po pěti stech letech státotvorby se Kyjevská Rus naprosto vyčerpala.

Když se v polovině čtrnáctého století litevští feudálové zmocnili běloruských zemí, přivlastnili si i část Kyjevské Rusi. Halič a západní část Podolí a Volyně si do patnáctého století přisvojilo Polsko. Uhry ovládly Zakarpatsko. Jižní Ukrajinou kočovali Tataři, Severskou zemi (okolí města Černigova) vlastnil od šestnáctého století ruský stát. Sepsání Lubinské unie (1. července 1569) mezi Polskem a Litvou postavilo ztenčující se Kyjevský stát tváří v tvář protivníkovi mnohokrát silnějšímu. Poláci krutě znevolňovali kozácký lid, který si po letech volnosti (výměnou za lov zvěře a sběr medu ve stepích, kde byly dennodenní střety s Tatary vlastně způsobem života) zvykl žít svébytně. Polští páni pálili statky pánů ukrajinských, či naopak, a rozezlený lid plenil vše. Tak nějak vypadalo šest let kozácké války (1648 až 1654), kdy Bohdan Chmelnický, vzav dvě stě pade­sát mužů, zahájil v zájmu samostat­né Ukrajiny vojenské operace proti Polsku. Dvacet tisíc dobrovolníků násle­dovalo svého hejtmana! Rusko, toužící využít Chmelnického bojů ve svůj prospěch, poskytlo vzbouřencům děla a peníze a myšlenka sjednotit Ukrajince s Rusy v jednom státním útvaru byla na světě. Tuhaj-bej, Chmelnického tatarský spojenec, byl příliš nespolehlivý (dvakrát hejtmana zradil), než aby kozáci mohli ruskou nabídku hodit za hlavu. 18. ledna 1654 vyhlásili kozácký vůdce Bohdan Chmelnický a ruský bojar Vasilij Vasiljevič Buturlin sjednocení Ukrajiny s Ruskem.

Polské nebezpečí bylo na čas zažehnáno. Stokrát ponížená Ukrajina měla v Rusku nalézt mocného ochránce - tak to viděl Chmelnický. Carové však vnímali ukrajinskou otázku pouze jako něco provinčního, zkrátka se domohli další z mnoha gubernií. Se začátkem osmnáctého století vstoupil na scénu bojů za ukrajinskou nezávislost hejtman Ivan Mazepa. Současník cara Petra I. Velikého svému centralisticky smýšle­jícímu vrchnímu veliteli zprvu pomáhal, spíš ze strachu než z přesvědčení. Jak jen nabyl dojmu, že se mezinárodní vývoj kloní na stranu ukrajinských vlastenců, spolčil se se Švédy a záporožskými kozáky, aby potřel místní carovy síly. Dne 8. července roku 1709 došlo mezi malým a velkým pánem k památné bitvě u Poltavy. Bitva semlela vzbouřence ve víru Petrových sil. Hejtman Mazepa uprchl a téhož roku zemřel v turecké Bendeře. Většina Ukrajiny i nadále spadala pod carskou říši, jejíž centra­listický ráz ještě zesílil za panování carevny Kateřiny II. Polskou Ukrajinu (Halič a Bukovinu) převzalo po trojím dělení Polska Rakousko-Uhersko.

Až po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce se ukrajinští vlastenci rozhodli využít oslabení neklidem zmítaného Ruska a vyhlásili Ukrajinskou lidovou republiku. Jejich krok, jenž měl být mezníkem v dějinách země, zhatily po pár měsících Stalinovy rudé oddíly. Už za první světové války nesla Ukrajina tíži válečné fronty a svou východní částí neblahý úděl ruského předpolí. Nyní se propadla do naprosté bídy a chaosu. Přetahovalo se o ni šest armád: rudá a dohodová vojska, Děnikinovi bělogvardějci, polské síly a do toho všeho se sem od jihu přihrnuli Rumuni. Místní nebojsové vedli partyzán­skou válku s kýmkoli. V divokých časech, kdy zůstával rozum stát (1918 až 1920), si země zažila několikaměsíční návrat středověké vládní správy - hejtman­ství, podporované německou brannou mocí. Haličtí obyvatelé si po rozpadu Rakouska-Uherska založili vlastní Západoukrajinskou republiku, kterou pod praporem roztahovačnosti soustavně napadali Poláci. 

Od dob Chmelnického se Ukrajina podruhé v naději na příchod pořádku sklonila před ruskou mocí. Malé části země vlastnily Československo, Polsko a Rumunsko, většina ukrajinské rozlohy spadala pod Sovětský svaz. Ve třicátých letech, kdy Československo věnovalo Zakarpatské Ukrajině samosprávu, požadovali rumunský díl Ukrajiny Maďaři. Nejoka­tějším žadatelem o zemi však bylo Německo, prý: „Aby byla tato germánská pravlast lépe využívána,“ tedy aby: „Každá německá hospodyňka pocítila, jak se jí život ulehčil“. V tomto ovzduší se starší ukrajinští vlastenci stále spoléhali na německou protisovětskou pomoc. O pokolení mladší národovci v čele se Štěpánem Banderou už nahlíželi skutečnosti střízlivěji, vycházeje z názoru, že nejlépe si národ pomůže sám, a tedy nikým nezrazen. 

Třetí říše zamýšlela vytvořit nedělitelný evropský stát za účasti Německa, Rakouska, Čech, Moravy a západního Polska. Takovou, dnes bychom řekli, menší unii se sto miliony občanů. Zbytek Polska, pobaltské a balkánské státy, Maďarsko, Ukrajina a Gruzie (Východní svaz), měly hájit barvy sloužících zemí. V rozměrech svých představ přislíbili Němci vznik velké Ukrajiny, samozřejmě pod protektorátním říšským dohledem. Vždyť: „Slované - to je rodina králíků. Pokud jim nevychováme třídu hospodářů, oni sami se nikdy nedostanou z úrovně králičí rodiny.“ Tolik Adolf Hitler. "Králičí rodinu" lapili Němci do klece Říšského komisariátu Ukrajina. Zatímco vojsko a policie (vyhladily dvě stě padesát ukrajinských vesnic) se spolu s provozovateli sto osmdesáti koncen­tračních táborů starali o úbytek Ukrajinců, Ústřední obchodní družstvo Východu drancovalo místní zemědělství. Takto si Banderovi partyzáni, kteří společně se složkami SS bojovali proti zbytkům Rudé armády, samostatnost nepředstavovali a proti novým okupantům také odvážně vystoupili. S postupujícími sovětskými vojsky přibývalo i partyzánů komunistických. Rudá armáda osvobo­dila Ukrajinu do konce října 1944. Polská, československá a rumunská část země byla sjednocena s Ukrajinou sovětskou. 

Sovětská obnova poválečné Ukrajiny začala stavbou průmyslových závodů. Obnovou zemědělství zde nebylo ani možné začít, nebylo co obnovovat. Samostatný hlas Ukrajiny v OSN a Ruskem darované krymské území, to byla, samozřejmě, pouhá náplast na sovětskou nadvládu. Ke zprovoznění země došlo do konce padesátých let. Ukrajina, jako součást Sovětského svazu, zakoušela celou poválečnou cestu k vítězstvím a pádům euro­asijského socialistického soustátí. Osamostatnila se až jeho rozpadem. Stalo se 8. prosince 1991, kdy se v běloruském Minsku sešli představitelé zakládajících zemí SSSR (Ruska, Ukrajiny a Běloruska), aby platnost svazové smlouvy z roku 1922 ukončili. Z hlediska zahraničních zájmů není současná Ukrajina zemí nikoho. Její zapojení se do programu NATO "Partnerství pro mír" a její snaha sbližovat se s politicko-ekonomickými snahami Evropské unie svědčí o novodobé prozápadní orientaci země.