Teď, na sklonku roku 2018, se hlásí ke slovu další barva. Žlutá - podle vest desetitisíců demonstrantů, kteří vyrazili ve Francii dát najevo svůj odpor proti politice prezidenta Emanuela Macrona.

Jistě, nedá se tu ani v nejmenším hovořit o žádné revoluci v pravém slova smyslu. Nehrozí totiž, že by protesty nějak změnily směřování Francie či její politický systém. Navíc je třeba brát v úvahu i to, že stávky a protesty zkrátka patří ke Francii stejně neodmyslitelně jako třeba dobré víno, Eiffelova věž nebo foie gras.

Pravdou ale je, že tyto protesty, nejsilnější za posledních 50 let, mohou revolučně rychle ukončit kariéru muže, který chtěl sám jistou revoluční změnu přinést. Který chtěl na evropské scéně vyvést Francii ze stínu Německa, který chtěl revoluční změnu, na jejímž konci by stály slabší národní státy a naopak silnější Evropská unie se společnou armádou.

To, co před několika týdny začalo jako projev nesouhlasu se zvyšováním cen benzinu (v rámci módního boje se změnou klimatu), přerostlo rázem v masové hnutí, které vážně ohrožuje postavení muže, jež byl ještě minulý rok všeobecně považován za dynamickou a mladou naději starého kontinentu. A (bohužel či bohudík) nemusí zůstat pouze u Macrona.

Podle aktuálních informací se totiž zdá, že podobné protesty v následujících dnech či týdnech zažije také Nizozemí nebo sousední Belgie. I tam by se měla přelít žlutá „revoluce“. Je třeba uznat, že to má jistou symboliku. Žlutá je totiž mimo jiné i barva hvězd. A ta Macronova pomalu ale jistě padá. Tak si něco přejte…

(Třeba politiky, kteří nebudou střední třídu nadále nutit k nedobrovolnému sponzoringu sociálních a jiných experimentů.)

Karolina Stonjeková