„Vím o těch řečech… Podíváme se na výsledky vyšetřování. Nebudu nic hodnotit, dokud nebudou zjištěna fakta," prohlásil Le Drian.
Ti komentátoři a odborníci, kteří poukazují na „Trumpovu stopu" ve francouzských událostech a na jejich pravděpodobné geopolitické pozadí, jsou často terčem posměchu za spiklenecké myšlení. Samozřejmě je možné upřímně věřit v následující shodu okolností: Macron hovoří o nutnosti vytvoření evropské armády, o nutnosti dosáhnout absolutní nezávislosti na USA, upozorňuje na připravenost vydržet až do konce v obchodní válce s USA, snaží se vytvořit mechanismus, jak obejít americké sankce proti Íránu, a podporuje snížení role amerického dolaru v evropském a světovém finančním systému. A tady najednou doslova z ničeho nic dochází ke skutečné „barevné revoluci" se známou barevnou symbolikou, decentralizovanou koordinací prostřednictvím sociálních sítí, „poskakujícími školáky" a sentimentálními záběry vystoupení pouličních muzikantů, kteří hrají pro protestující na pozadí „hrozných policistů".
Shody okolniostí pokračují: prezident USA začíná otevřeně, prostřednictvím svého osobního Twitteru, vysílat požadavky vůči Macronovi: je třeba platit dvě procenta HDP na financování armády USA, odstoupit od Pařížské smlouvy o změně klimatu, a dokonce zdůrazňuje, že protestující v Paříži skandují: „My chceme Trumpa!". Opět je to možná pouze náhoda. Možná je náhoda i to, že Stephen Bannon, hlavní politický technolog a koordinátor Trumpovy volební kampaně, odborník na „partyzánské" politické organizace, se nyní nachází v Evropě s otevřeně vyhlášeným cílem vytvoření protrumpovského politického hnutí, přičemž během svého vystoupení v Bruselu prohlásil, že protestující lidé ve Francii jsou „právě ti voliči, kteří zvolili Trumpa". Budu se opakovat, když řeknu, že je to vše možná náhoda, ale přesto je zcela přípustné trochu zapochybovat o verzi, že Macron měl prostě smůlu a k nepokojům „došlo prostě" bez jakéhokoliv vnějšího zásahu.
V těchto podmínkách je jasné, proč se protestů účastní lidé z nejrůznějších sociálních vrstev, s nejrůznějšími (někdy vzájemně neslučitelnými) požadavky, a také začíná být jasné, že protestující mají skutečně velmi širokou veřejnou podporu (podle nedávných průzkumů dosahovala úroveň podpory hnutí „žlutých vest" přes 70 procent). Tato podpora je však založena na negativním programu, to znamená, že většina Francouzů by chtěla vyložit Elysejskému paláci myšlenku, že Macronova politika a samotný Macron vyvolává kolosální podráždění, ale přitom neexistuje ani jedna politická postava, kterou by toto hnutí přijímalo jako vůdce.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce