Proč přichází tato iniciativa na zřízení sněmovní vyšetřovací komise pro sledování vlivu cizích autoritářských režimů na Česko právě nyní? Může se jednat o to, že politickým stranám, které jsou iniciátory, teče do bot ve formě nízkých volebních výsledků a pokoušejí odvést pozornost od vlastní impotence?

Skála: „Od každého trochu", řečeno s českým úslovím. Máme za sebou další pokus o „barevný" převrat. Strůjci si vzteky hryžou nehty. Premiérovo ANO dál posílilo. Zato tři z partají, které mu jdou po krku, by teď po volbách skončily na parlamentním bidýlku. Pravice, vytlačená do menšinové opozice, už umí jen mlátit prázdnou slámu. Tu zoufalou impotenci nešetří nahlas ani její „otcové-zakladatelé" — Václav Klaus i řada jiných. Tak bídně na tom pravice není v žádné sousední zemi. Už to bude důvodem, proč se pokusným králíkem harašení má stát „právě Česko". Za drátky ovšem tahá i byznys, lačný po miliardách „pro nic za nic". Budou-li nové jaderné bloky rukojmím „spojenecké vděčnosti", čeká nás mastná přirážka. Co jiného té lichvě zbylo za „argument", než randál o temných rejdech „autoritářských režimů"?

Do jaké míry může případné zřízení této komise ohrozit demokratické procesy v České republice?

Přiškrtit demokracii je cílem, jenž tomu nápadu trčí z lakýrek. Terčem je elementární svoboda projevu, svatý grál „sametového" podvodu. Český mediální prostor ovládá oligopol dvou skupin. Té „veřejnoprávní", překrmované koncesionářskými poplatky, před nimiž nemá úniku ani samoživitelka či zchudlá vdova — a médií, živených žraloky byznysu i tykadly všelijakých Sorosů. Jedni i druzí lidem sugerují krajně tendenční obraz dění. Internet a sociální sítě ho umožňují bourat aspoň zčásti. A tak vstává z hrobu i inkvizice, před níž si má dát pozor každý, kdo se nehodlá „klanět u vrbiček". Cejch „agentů autoritářských režimů" hrozí všem, kdo nepapouškují pukrlata na adresu USA, NATO a EU. Chovat se v takovém sevření svobodně vyžaduje i nemalou existenční nezávislost. A právě to je i klíčem k tajemství rozporu, cloumajícího českou politikou. Slyšet je hlavně konjunkturální reprobedny. „Mlčící většina" už jich má plné zuby. Opticky to však vypadá, jako by byla panenkou v koutě.

Při velvyslanectvích zemí vždy působili a budou působit agenti a špióni. Čeští agenti a špionážní agentura rovněž působí při velvyslanectvích České republiky v cizích zemích, to je veřejné tajemství. Proč je to najednou u nás tak velké téma?

Tajné služby mají „své lidi" po všech ambasádách — i mezi zahraničními korespondenty, obchodníky a spoustou jiných profesí. Technika dnešních „detektorů" je však přeci zpřehledňuje jako na dlani. Randál spuštěný kolem nich proti určitým zemím, je účelovou maškarní. Má živit zfixlované „obrazy nepřítele" — a tedy munici „strany války". Kdo by chtěl zpravodajce z ambasád vypovědět úplně, vyšle tím alarmující zprávu. To totiž přichází na řadu, jde-li o „utajení připravovaného útoku". Šílenci, kteří se na něj těší jako batole na Vánoce, se skví i česká pravice. Maskují tím i své žalostné potence. Zatím však naštěstí vřeští jen z lavice pro uřvané kibice.

Snad šaržím, působícím v BIS, neublížím jedním postřehem. Zpráva, již vydali, totiž své zadání plní docela příznačně. Zaklínadla o hrozbě, již prý pro ČR představují ruské a čínské „služby", sice způsobně recituje. Jen ale jako holá zaklínadla — aby pak sama přiznala obratem, že lidé polemizující s vládnoucí ideologií to dělají z vlastního přesvědčení, a ne jako čísi prodejné děvky. Nejsem zdaleka sám, kdo by ocenil hlavně jiné výkony. Třeba klec, spadlou na galerku loupeže tisíciletí, co se nám posmívá s golfovou holí v ruce. Tajné služby však řídí vláda, a ne „vox populi". Dokud se mantra, již po ní žádá „spojenecká věrnost", omezí na jalová zaklínadla, je to docela přijatelný kompromis.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce