Jiří Jírovec
27. 11. 2018  
K tomuto převratnému závěru dospěl jakýsi Petráček v Lidových novinách.   lidovky  Prý je rozdíl mezi lidmi, kteří vnikají dovnitř a těmi, kteří prchají ven. Vnikajícím připisuje neznámé úmysly a ti si tedy kulku na hranici zaslouží: "Žijeme v části světa, jež má s použitím smrtící síly na hranici zlé zkušenosti z komunismu (stovky zastřelených „narušitelů“). Ale proto bychom měli rozlišovat mezi střílením na ty, kteří se pokoušejí uprchnout ze státu ven, a na ty, kteří se pokoušejí dostat dovnitř, aniž jsou známy jejich úmysly."
Důvod, proč se chtějí lidé ze střední Ameriky (ponechme stranou Mexičany) dostat přes hranice USA je jasný. Z jejich zemí je vyhání je chudoba. Jdou na sever s nadějí na trochu lepšího života. Chtějí vzdělání pro své děti, práci a zdravotní péči. S těmito odpornými úmysly hodlají překonat zeď a žiletkový plot. Smrtící sílu na ně, na lůzu.

S trochou ironie lze dodat, že by je mohli střílet již na hranicích států, ze kterých prchají. Bylo by to humánnější, protože by nebyli vystaveni utrpení pochodů.

Palestinci, formálně vzato, nepřekračují hranici, protože území za dráty, za nimiž čeká smrtící síla, bývalo jejich. Protestují proti tomu, že se část jejich země, dříve označovaná za okupovanou změnila na sporné území, přičemž výklad tohoto pojmu si ponechala izraelská vláda.

Situace na československé hranici, byla, pokud jde její překračování směrem dovnitř, zcela jasná. V době, kdy se Západ snažil zničit sobě nepřátelský socio-ekonomický systém, se dovnitř snažili dostat lidé jejichž úmysly byly známy: špioni, diverzanti, agenti chodci.

Už jen kvůli nim byla na hranici pohraniční stráž, ploty a smrtící síla. Ochrana hranice směrem ven byla součástí téhož procesu a téhož politického boje. Stejně jako použití síly.