Jak je ale možné to říct o dni, který je památkou na Jana Opletala, a na všechny, kteří byli v roce 1939 nacisty zavražděni, či jinak postiženi? Tato vzpomínka je „bolševicky“ překřičena lidmi, kteří z naprosté většiny o žádnou svobodu a demokracii nebojovali, jen se vezli, pokud byli vůbec tou dobou na světě.

Jako na Prvního máje

Letošní rok je devětadvacátý od změny režimu, ale žádnou velkou společenskou změnu nepřinesl. Pokračuje rozdělování společnosti nenávistí a agresí, ovšem ve jménu pravdy a lásky a tolerance. Již poněkolikáté byla společnost necelý týden před příležitostmi, kdy je obvyklé vyjít do ulic, injektována čerstvou porcí nenávisti.

Časování je precizní: bacily se stačí rozmnožit, ale napadený nemá šanci se v krátké době účinně bránit. Navíc lidé vyjadřují své politické požadavky organizovaně, jako kdysi na Prvního máje, vybaveni mnoha stejnými plakátky a výkřiky. Natolik jednotně, až se to na sociálních sítích projevilo zhnusením části mladé generace, což je vzhledem k záměru organizátorů dokonale kontraproduktivní, ale z hlediska vývoje demokracie nadějné!

Ataky až provokace znějí přitom od osob, které se zaklínají ochranou demokracie a svobody a naříkají nad hroznými poměry ve společnosti. Pak ukradnou a zahodí do koše kytice položené některými politiky na místa slavnostních aktů, zatímco kytice jiných politiků tam ponechají. Názorně tak ukazují kulturu demokracie, již si představují. Nic vlastního nenabízejí, ale ostatní je jim špatně. Vlastně ano, nabízejí – vzletná slova, gesta, proklamace.

Například Miroslav Kalousek obhajuje tyto barbarské skutky s odvoláním na „vyšší princip mravní“. Zřejmě se předtím nekoukl do zrcadla, aby vznikla šance, že se v něm probudí stopové množství povědomí o křesťanské zásadě o vyjmutí nejprve klády (třeba kasáren Jiřího z Poděbrad) z oka vlastního.

Druhá normalizace

Do života společnosti začínají stále silněji promlouvat kádrováci a politruci, aktivističtí novináři už zase sestavují seznamy „jinak myslících“.Je velmi smutné zažívat normalizaci podruhé v životě. Tehdy se většinově dav zarovnával doleva, nyní zase doprava. Proto člověk, snažící se držet důstojnou životní linii, byl onehdá „pravičák“, a nyní, aniž by změnil kurz, je zase pro ty přeběhlíky „levičákem“. Nadávky a způsoby dehonastace jsou ale tytéž. To je jeden z příznaků blížící se krize.

Na druhou stranu je dobře vědět, že demokracie se formuje (doufejme i kultivuje) právě reflexí takových střetů. Ne všichni politici v této situaci neobstáli! Například Jana Černochová, Jiří Pospíšil a Marian Jurečka neměli pro ty statečné protikvětinové odbojáře žádného pochopení, za což jim patří uznání, jakkoliv třeba s nimi člověk bude souhlasit v máločem. V tom je ale právě pointa demokracie.

Ještě jeden pozitivní moment bylo možné zaznamenat – a světě div se, týkal se zpravodajského pořadu Události České televize! Místo obligátního promenování se takzvaných studentských vůdců věnovala ČT poměrně značný časový prostor Pavlu Chalupovi, který patřil mezi skutečné studentské protagonisty tehdejších událostí. Než mu ujel vlak.

Jinými slovy, těžce zanedbal osobní „promotion“, staral se o věci důležité, a do světel ramp mezitím nalezli jiní. V tomto případě rád prohlašuji, že titulek článku – díky ČT – nesedí, Pavlu Chalupovi byl jeho svátek vrácen. Jev řídký, o to cennější. (Jsem zvědav, kdo to v ČT schytá!)

Je totiž nebezpečí, že návaznost státního svátku na původní, „opletalovský“, se ztratí a svátek dostane už jen podobu snadno politicky manipulovatelnou. Protagonisty této manipulace jsou zejména ti, kteří prohráli ve volbách a nesmířili se s tím (zejména jejich sponzoři). Nyní ponoukají veřejnost k akcím rádoby spontánním, aby vyvinuli tlak zejména*****Nedemokratická snaha na premiéra. Ten by měl prý podat demisi, a to kvůli stále se množícím atakům, u nichž však jejich účelovost až nepodloženost čouhá jak sláma z bot.

Například je již delší dobu rozšiřována cílená dezinformace, že prý na Slovensku premiér prohrál lustrační soud. Je to prokazatelný fake, protože slovenský Ústavní soud pouze zrušil možnost všech „vylustrovaných“, aby na ochranu své osobnosti žalovali Ústav paměti národa (ÚPN), aniž by stanovil, koho mohou občané žalovat. Do té doby proběhlo proti ÚPN mnoho soudů, ale kvůli Babišovi udělal slovenský Ústavní soud díru do slovenského právního řádu!

Podobné případy přitom skončily před Evropským soudem pro lidská práva prohrou státu, což čeká i Slovensko, přestože precedenty musely být slovenskému Ústavnímu soudu známy! A my se můžeme zeptat ministra vnitra Jana Hamáčka, co dělá „antifejkově“ specializovaný útvar na ministerstvu vnitra, který zdědil po Milanu Chovancovi?

Nedemokratická snaha

Pak následovalo předvolebně zahájené trestní stíhání premiéra, které však stojí a padá s důkazem neformálních vazeb, jimiž velká firma údajně ovládala malou, což mohlo být doloženo pouze svědecky. Tak došlo k předsvátečnímu osočení, že premiér ukryl na Krym svého nemocného syna, aby nebyl policií vyslýchán.

Babiš mladší je přitom v postavení obviněného (nikoliv svědka, to je další mediální fejk jak bejk) a může na svou obhajobu říkat, co se mu zamane. Různí „odborníci“ na tajné služby jsou navíc přesvědčeni, že se to nemohlo obejít bez pomoci těch ruských, což by prý činilo premiéra vydíratelným. Ve skutečnosti však premiér není vydíratelný ruskými službami, ale českými politiky a novináři, kteří k tomu punktují veřejnost. Názor, že spory v civilizovaném světě končí až před soudem, je interpretován jako nekritická podpora premiéra.

Nikoliv, nejde o premiéra, ale o charakter současných událostí. Ty lze totiž v jejich provázanosti a časování důvodně považovat za nedemokratickou snahu změnit politickou realitu. To však již míří na samu podstatu demokracie, jejíž ochranu má ve své gesci Bezpečnostní informační služba (§5 odst. 1a zákona č. 153/1994 Sb., v platném znění).

Další otázka tedy směřuje na vládu, která zpravodajské služby úkoluje, koordinuje a kontroluje, zda je BIS činná? Bylo by totiž zlé, kdyby se svátek na oslavu demokracie stal jejím hrobařem.