Česká média přinášejí informace o probíhající debatě o zvyšování koncesionářských poplatků. V současné době je televizní poplatek 135 korun měsíčně, rozhlasový poplatek činí 45 korun měsíčně. Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, podle informací portálu Novinky.cz, by si přál zvýšení rozhlasového poplatku o 5 korun, ředitel České televize Dvořák by si přál zvyšování poplatků v závislosti na inflaci. Hrozí českým médiím veřejné služby nedostatek prostředků, nebo jsou zmíněné diskuze jen vyjádřením nenasytnosti těchto médií?

Štěpánek: Nejdříve je třeba si položit několik otázek. První otázkou je, co je to veřejná služba v oblasti vysílání? Je veřejná služba zpravodajství? Ano, je. Ale ne v téhle (současné — red.) podobě. Je veřejná služba publicistika? Ano, je. Ale ne v téhle (současné — red.) podobě. Jsou veřejnou službou nějaké vzdělávací programy? Ano, jsou. Jsou veřejnou službou filmy? Nevím. Spíše ne. Jsou veřejnou službou zábavní pořady? Jak které. Je veřejnou službou Star Dance? Ne, určitě není! Takhle můžeme v kladení otázek pokračovat.

Nejprve tedy musíme vymezit, co to je, či není, veřejná služba v oblasti vysílání. Pokud se shodneme na tom, že nějaká veřejná služba v oblasti vysílání by měla existovat, tak druhou otázkou je, jak se bude financovat? Současný způsob financování je pouze další daň uvalená na domácnosti. Systém koncesionářských poplatků vznikl v době, kdy mediální krajina vypadala úplně jinak. Tehdy jste si kupoval licenci k tomu, abyste mohl mít rozhlasový přijímač. Podobný princip se následně rozšířil i na televizi a dlouho jsme žili v době, kdy jsme měli jednu jedinou televizní stanici.
Mediální krajina v roce 2018 vypadá úplně jinak. Máme desítky televizních stanic, desítky a stovky rozhlasových stanic. A otázka zní, má se veřejnoprávní vysílání dál financovat de facto koncesionářskými poplatky, byť se to dnes jmenuje trochu jinak.

Jak se tyto poplatky dají definovat? Jsou neefektivní, jelikož část poplatků se cestou úplně poztrácí. Fakticky platíme poštu za to, že to vybírá. Jsou iracionální, neboť vznikaly v úplně jiné době, jak jsme si výše vysvětlili. A jsou asociální, protože všichni, chudí i bohatí, platí stejně. Multimilionář platí stejných 135 korun za televizi jako někdo, kdo má hodně hluboko do kapsy.

Ze všech těchto důvodů bychom se mohli a měli zamyslet nad tím, zdali máme v současné době a v budoucnosti praktikovat stejné způsoby, jako se praktikovaly v polovině 20. století. Já říkám — nemáme. Je to pouze další daň, a pokud společnost bude chtít, aby tady existovala nějaká veřejná služba v oblasti vysílání, tak to klidně můžeme platit přímo ze státního rozpočtu. To znamená, že potom bychom se na vysílání všichni podíleli mírou našeho zdanění, nikoli všichni stejně.

Ta současná výše poplatků poskytuje tedy médiím dostatečnou míru prostředků pro jejich činnost, mluví se o nějakých sedmi miliardách korun, nebo je to objektivně málo a proto se jedná o jejich zvýšení?

Co je dostačující? Veřejnou službu můžete zrovna tak provozovat za 70 milionů korun, jako za 7 miliard korun, jako za 70 miliard korun! Množství tvůrců, kteří budou chtít na té veřejnoprávní hromadě peněz kutat, bude vždy dost. Jak mi kdysi říkal bývalý ředitel brněnského studia České televize Karel Burian: V České televizi je peněz dostatek, ale ne pro každého.

Ta skutečná otázka zní, má být rozpočet ČT využíván na nákup drahé licence například na Star Dance? Nechybějí potom peníze na výukové programy, na vzdělávací programy, na hodnotné dokumenty? Já odpovídám — ano, chybějí!

Vy jste několikrát vystupoval v Debatním klubu s panem Jaklem, následně s panem Žantovským, kde jste hovořili i na téma krize v České televizi v roce 2000. Pan Petr Žantovský na toto téma napsal a publikoval knihu (Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000). Krize v ČT v roce 2000 je neuvěřitelně závažné téma, které definuje podstatu a fungování demokracie v České republice — respektive nefungování základních demokratických a zákonných procedur v naší zemi. Jak si vysvětlujete fakt, že o tak závažném procesu, jenž se tehdy v České televizi odehrál, není prakticky vůbec slyšet? Je jasné, proč o této kapitole nechce mluvit sama Česká televize. Proč o tom ale nemluví ostatní média či politici?

Politici o tom nemluví proto, že jsou to vesměs zbabělci. Nechtějí si mocnou Českou televizi rozházet, protože se bojí, že by je tam mohla přestat zvát. Já si kladu otázku, a teď se vracím k těm televizním a rozhlasovým poplatkům, zdali se tady najde odvážný politický subjekt, který si ze zrušení koncesionářských poplatků udělá jedno z hlavních témat své volební kampaně. Cesta k nápravě mediálních záležitostí vede samozřejmě přes politiku. Pokud chceme zrušit koncesionářské poplatky nebo chceme přesněji definovat, co je či není veřejná služba, to se dá učinit jedině zákonem.

To by ovšem naši politici nesměli být zbabělí, to by Česká televize nesměla být státem ve státě. To by tam nesmělo být zakleto přesně to, co tam zůstalo po té spacákové krizi. Neboť obsah veřejné služby neurčuje společnost, neurčuje parlament, to neurčujeme ani my, diváci. To si tam v ČT určují sami. Oni si sami dokonce i určují, co to je či není veřejná služba. Oni si sami určují, kolik budou mít programů. O tom všem tam rozhoduje ona uzavřená skupina lidí, která tam kutá v tom sedmimiliardovém rozpočtu. Do toho my ostatní nemůžeme mluvit.

Říkáte, že politici se ČT bojí, protože by si ji mohli znepřátelit. A ostatní média?

Vezměte si, jakou afinitu vykazuje zpravodajství a publicistika ČT — k jakým politickým subjektům či jakému ideovému a politickému směřování je příchylná Česká televize a její redaktoři. Mají blízko k médiím, která jsou ve vlastnictví pana Bakaly. Proč by novináři z tohoto ranku šli proti České televizi, když ta ČT mnohým z nich poskytuje bonus ve formě, že je zve do svých pořadů a platí je za to. Každý novinář, který jde říkat svá moudra například do Událostí, komentářů, je za to honorovaný.

Já jsem si kdysi dělal soukromou statistiku, jež se týkala jen Událostí, komentářů. Dělal jsem si čárky, odkud byli ti novináři, které tam Česká televize zvala. Naprostá většina z nich byli Bakalovi lidi — Respekt, Hospodářské noviny a podobné. Od té doby se to trochu změnilo, když Andrej Babiš koupil Mladou frontu a Lidovky. Tím však zase vznikl jiný problém, totiž nezdravá koncentrace politické, hospodářské a mediální moci v jedněch rukou. Ve své podstatě se ale zas tak moc nezměnilo.

Zdroj: snews.com