V rozhovoru pro Sputnik zejména odpověděl na mediální výčitky ohledně udělení medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury.

Syruček: Samozřejmě jsem na něj (vyznamenání) velmi hrdý. A to ze dvou důvodů. Zaprvé jsem ho dostal ke stému výročí vzniku naší republiky a za druhé jsem je mohl osobně přijímat od prezidenta Miloše Zemana, navíc od člověka, se kterým mě pojí i přátelské vztahy ještě z dávných dob.

Média psala, že prezident předal vyznamenání i těm, kteří jsou jeho přáteli a příznivci.

Ono to teda blbě zní, protože shodou okolností jsme tedy přátelé, jako se třeba přátelím s Václavem Klausem a dalšími, ale myslím si a doufám, že to s vyznamenáním nesouviselo. Myslím si, že jsem za ten svůj život pro tu republiku přece jen něco udělal.

Mohl byste jmenovat svůj neužitečnější čin, který pro vlast znamenal nejvíce?

To je složitá otázka. Nechci vypadat ješitně. Já jsem tedy napsal 27 knih, ta poslední vyšla letos. Je o našich prezidentech. A právě o otázce jejich role a odpovědnosti ve státě. Za druhé organizuji a organizoval jsem řadu akcí. Diskusní fóra v Evropském domě, Slovenském domě. Organizoval jsem mezinárodní konference, například velkou mezinárodní konferenci s Michailem Gorbačovem, který tedy bohužel na poslední chvíli onemocněl, ale poslal alespoň video. Této konference se zúčastnilo na 30 významných představitelů z celé Evropy, například bývalí ministři zahraničí, generální tajemník UNESCO a další osobnosti. To byla třídenní konference. Organizoval jsem řadu jiných podobných akcí. Myslím si, že byl velmi zajímavý projekt, než jsme byli přijati do Evropské unie, takzvaná Evropská rodina, kdy jsem si vyhledal čtyři rodiny — jednu ve Francii, druhou v Německu, třetí v Polsku a čtvrtou v Československu. Zorganizoval jsem, že spolu s televizí Prima a Českým rozhlasem jsme po celý rok tyto rodiny sledovali, jezdili jsme za nimi každý měsíc a chtěli jsme ukázat, jak se skutečně žije v různých zemích Evropské unie a jak se žije v těch zemích, které se chystají do EU vstoupit. To říkám jenom tak namátkou. Ale těch věcí asi bylo podstatně více. Protože jako novinář jsem se dostal do čtyř válek. Jednou jsem dokonce měl takové zvláštní poslání ve Vietnamu, kde jsem byl požádán, abych u nejvyšších vietnamských činitelů sondoval, co by řekli na tajné rozhovory s Henry Kissingerem. Odpověděli ano. To jenom tak namátkou, co si vzpomínám.

Vy jste autorem knihy „Michail Gorbačov (Uchránil Prahu od krveprolití?)". Jak hodnotíte tuto práci a proč je na konci názvu otazník? Tak Gorbačov Prahu zachránil nebo ne?

Abych byl přesný. Když 17. listopadu 1989 byla ta známá studentská demonstrace, která vedla právě k pádu starého režimu, probíhaly v našem vedení samozřejmě různé úvahy, jak proti tomu postupovat. A nechyběly ani názory, aby se proti demonstrujícím studentům a dalším zakročilo silou. Dokonce k tomu už byly připraveny vojenské skupiny v Rokycanech a dalších. Význam Gorbačova spočíval v tom, že zaslal do Prahy dopis pro tehdejší sovětské velvyslanectví a Střední skupinu sovětských vojsk v ČSSR, aby všemi prostředky zabránily tomu, aby v Praze došlo k nějakému násilí a vojenskému střetu. To znamenalo, že ta skupina sovětských vojsk (70 000 sovětských vojáků) měla v případě, že by se tehdejší stranické a vládní vedení rozhodlo vojskem, policií, milicemi nebo jinými násilnými prostředky zasáhnout proti Čechoslovákům, tak tomu měly zabránit. To si myslím, že byl jeden z nejvýznamnějších momentů těch listopadových událostí a že to byla, jak se pak ve světě všude říkalo, sametová revoluce.

Když v rozhovoru připomínáme jediného prezidenta Sovětského svazu, chtěla bych se vás zeptat, jestli víte o reakci Michaila Gorbačova na rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa, který chce vypovědět smlouvu INF o raketách středního a krátkého doletu? Podle Gorbačova se zvyšuje riziko jaderné války…

Samozřejmě! Jako novinář jsem měl možnost se zúčastnit všech rozhovorů Michaila Sergejeviče Gorbačova a Ronalda Reagana, počínaje Ženevou, pak Reykjavík, Washington, Moskva a naposledy Malta, kde už to bylo s prezidentem Bushem, které měly významný význam k tomu, aby se snížilo napětí ve světě, především aby se zamezilo vzniku jaderného konfliktu, ať už tedy úmyslnému nebo v důsledku nějakého technického nebo psychického selhání. Vím, kolik Gorbačov vyvinul úsilí, aby právě nedošlo k takové krajní situaci. A vím, že když jsem psal knihu „Na prahu atomové války", tak jsem zjistil, že celkem bylo 216 takových momentů, kdy jsme skutečně mohli být svědky, nebo nést důsledky takového konfliktu v důsledku nějakého selhání. Takže jedním z těch důležitých dokumentů byl právě dokument o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Mimochodem u nás byla jedna ze základen těchto raket. V Hodoníně na Moravě, ta byla tehdy na základě této smlouvy v roce 1988 zničena, kdy byly odvezeny ty vojenské prostředky zpět do Sovětského svazu, aby se tam zlikvidovaly. A kdyby se tedy mělo znovu obnovit zbrojení v této kategorii a vzájemné soutěže — dnes ještě na podstatně vyšší technologické úrovni — tak by opravdu svět stál na prahu nějaké nové apokalypsy.

Několik slov o reakci Michaila Gorbačova. On nemlčí…

Já si myslím, že je přirozeně rozhořčen, že se vůbec zvažuje to, že by se ta smlouva měla nějakým způsobem vypovědět. To si nedovedete představit, kolik to stálo úsilí, než se to připravilo. Kolik k tomu bylo třeba diskuzí, technických podrobností, kolik odborníků na tom pracovalo, aby se prostě snížilo toto možné riziko. Vždyť rakety středního doletu jsou prostě Evropa! A když tu raketu samozřejmě vystřelíte po stejné trajektorii, tak během dvou minut následuje odveta. Tak to by byla likvidace kontinentu. Pokud já vím, on byl velice hrdý na toto své dílo, že se to podařilo dotáhnout. A teď kdyby se to mělo zhroutit, tak to pro něho samozřejmě musí být více než zklamání. Těžko to vyjádřit.

Myslíte si, že Donald Trump uslyší zakladatele smlouvy INF?

V mnohém je nevyzpytatelný. Nechci v tomto být jasnovidcem, ale pořád věřím, že zvítězí zdravý rozum.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce