Podle jejího názoru spojení bylo pro obě země odrazovým můstkem, aby se posunul do státotvorného národa, s vlastním územím, s vlastními hranicemi, symbolikou a s vlastí v rukách. Bývalá premiérka to konstatovala v diskusním pořadu televize TA3 V politice.

„Naše území byly v roce 1918 nesmírně rozdílné. Na rozdíl od průmyslově vyspělé české části byl na naší straně rozvoj kultury slovenské inteligence malinký a pro nás to v roce 1918 znamenalo obrovský náskok. Kromě osmihodinové pracovní doby, či sociálního, zdravotního a důchodového pojištění, nastoupil rozvoj školství, kulturní rozmach, vznikla Univerzita Komenského, Slovenské národní divadlo, později začal vysílat Slovenský rozhlas, vzniká 180 časopisů a také Matica slovenská se svými pobočkami," vysvětlila svůj postoj k historické události Radičová.

Zároveň podotkla, že nastoupil však i druhý rozměr, socioekonomický. V prvním období to znamenalo zánik některých průmyslových továren a obrovský počet nezaměstnaných. Znamenalo to i první migraci do zahraničí a hladové pochody. Zanechalo to špatnou, negativní stopu i později v československých vztazích pro budoucnost.

„V roce 1918 vznikl pevný bod myšlenky čechoslovakismu jako jednoho národa, která z hlediska dohod mezinárodního postavení měla svůj smysl, zejména ve vztahu k Německu a německé menšině a Maďarsku a maďarské menšině. Z hlediska celistvosti území, pokud jsme chtěli mít většinu, byl to koncept, který ji zabezpečoval. Mělo to špatný dopad v pozdějším období pro vnitropolitický vývoj, neboť hlasy po autonomii sílily a byly oprávněné," poznamenala Radičová.

Nepochopení přirozené cesty k autonomii podle ní způsoboval i zárodek konfliktu, který se nesl společnou historii až do roku 1993. Jak dále uvedla, rozdělení bylo výsledkem rozdílných představ primárně v řešení sociálních a ekonomických reforem. Nebylo možné najít společnou řeč, navíc i v modelu liberální demokracie. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se 26. srpna 1992 dohodli na rozpadu Československa.

Socioložka toto rozhodnutí vidí jako představu jisté části politiků, která má zázemí, i v představách některých občanů ve známé formuli „vítěz bere vše". Až na to, že tato formulka patří do kategorie „pseudodemokracií", to nemá nic společného se skutečnou demokracií, je to příklon k více autoritativnímu režimu než demokracii.

To, že si Slováci 28. říjen nepřipomínají státním svátkem, je podle Radičové tím, že je pro jistou část elity podstatně důležitější moment autonomie slovenského národa.

„Ten moment znamenal pro nás neoddiskutovatelně nástup sebeuvědomění a postavení vlastní identity," konstatovala bývalá předsedkyně slovenské vlády.